9 C 221/2014

Rubrum

Adresné právní jednání a vrácení daru Odstoupení od darovací smlouvy je tzv. adresným právním jednáním. U adresných právních jednání je dojití projevu vůle adresátu nezbytnou podmínkou k dosažení jejich perfekce. Teprve od okamžiku dojití právního jednání vůči nepřítomné osobě působí a odesílatel (jednající) je zpravidla svým projevem vůle vázán.

Výrok

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. T.S. ve věci žalobkyně J.H., nar. xxx, bytem Žacléř, xxx, zast. JUDr. H.P., advokátkou se sídlem Trutnov, xxx, proti žalovanému P.S:, nar. xxx, bytem Žacléř, xxx, zast. JUDr. P.D., advokátkou se sídlem Trutnov, xxx,, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o vypořádání společného jmění manželů a o zaplacení 700.000,- Kč s příslušenstvím a 240.000,- Kč, takto:

Odůvodnění

A) I. Spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem, a to ke stavební parcele č. xxx – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba domu č.p. xxx – rodinný dům, k pozemkové parcele č. xxx – zahrada a k pozemkové parcele č. xxx – ostatní plocha – manipulační plocha, všem zapsaným na LV č. xxx katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Trutnov pro obec, část obce a katastrální území Žacléř, se zrušuje. II. Nemovité věci , a to stavební parcela č. xxx – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba domu č.p. xxx – rodinný dům, pozemková parcele č. xxx – zahrada a pozemková parcela č. xxx – ostatní plocha – manipulační plocha, všechny zapsané na LV č. xxx katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Trutnov pro obec, část obce a katastrální území Žacléř, se přikazují do vlastnictví žalovaného. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vzájemné vypořádání podílů částku 1.227.500,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. IV. Návrh žalobkyně na širší vypořádání spoluvlastnictví se z a m í t á . B) I. Ze zaniklého společného jmění manželů se do vlastnictví žalovaného přikazují lednice Samsung v ceně 4.000,- Kč a myčka nádobí v ceně 1.500,- Kč, tj. věci v celkové ceně 5.500,- Kč. II. Žalobkyni se přikazuje k úhradě dluh vůči R.Z. z titulu smlouvy o půjčce ve výši 200.000,- Kč. II. Žalovanému se přikazuje k úhradě dluh vůči R. a H. D. z titulu smlouvy o půjčce ve výši 2.326.270,10 Kč. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vzájemné vypořádání podílů částku 1.060.385,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. C) I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 688.850,- Kč s úrokem z prodlení ve výči 8,05 % p.a. od 22.4.2014 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Co do částky 61.650,- Kč a příslušenstvím se žaloba z a m í t á . D) Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 240.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. E) I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 150.069,- Kč k rukám JUDr. H.P. do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovanému se nepřiznává osvobození od soudních poplatků III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 2.546,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Žalobou podanou soudu dne 3.10.2014 se žalobkyně domáhala celkového vypořádání nároků mezi účastníky jako bývalými manžely. Podaná žaloba zahrnovala návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, návrh na vypořádání zaniklého společného jmění manželů, návrh na vrácení půjčené částky 700.000,- Kč a návrh na vrácení částky 240.000,- Kč, kterou žalobkyně vynaložila ze svých výlučných prostředků na výlučné dluhy žalovaného. Žaloba byla odůvodněna tím, že manželství účastníků uzavřené dne 20. 6. 2009 bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu, který nabyl právní moci dne 21.3.2014. Žalobkyně po rozvodu manželství usilovala o uzavření dohody o vzájemném majetkovém vypořádání mezi účastníky. Požadovala celkový vypořádací podíl 1.500.000,- Kč. K uzavření dohody však nedošlo Žalobkyně se předně domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem zapsaným má na LV č. xxx katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Žacléř. Uvedené nemovité věci užívá žalovaný. Žalobkyně nemá zájem setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. Stavba rodinného domu je stará 9 let, je umístěna ve výhodné lokalitě v Žacléři. Dle žalobkyně činí cena nemovitých věcí přibližně 3.000.000,- Kč. Žalobkyně byla připravena akceptovat závěry znaleckého posudku k tržní ceně nemovitých věcí. V rámci širšího vypořádání uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení částky 98.000,- Kč. Tato částka z výlučných prostředků žalobkyně byla použita na vybudování dlažby u domu. Úhrada této částky byla provedena dne 20.8.2009. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že k darování ideální poloviny předmětných nemovitých věcí ze strany žalobce došlo z důvodu konsolidace dluhů. Ke dni 21. 9. 2009, kdy k darování došlo, žádný společný dluh účastníků neexistoval. Existovaly pouze značné dluhy žalovaného, které se žalobkyně jako manželka snažila snížit. Žalobkyně například poskytla žalovanému značné finanční prostředky na úhradu dluhů, které vznikly v souvislosti s výstavbou domu žalovaného a jeho bývalé manželky. Poskytnutí finančních prostředků bylo stvrzeno rovněž sepsáním smlouvy o půjčce ve výši 700.000,- Kč. Důvodem darování tedy byly značné investice žalobkyně do oddlužení nemovitých věcí ve vlastnictví žalovaného. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že by ji žalovaný kdykoliv vyzval k vrácení daru. Žalobkyně se k žalovanému ani k jeho synovi nechovala v rozporu s dobrými mravy, naopak agresivně se vůči žalobkyni choval žalovaný, který ji psychicky deptal. Toto jednání se stupňovalo. Žalobkyně dále navrhla vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Návrh směřoval na vypořádání dvou movitých věcí, konkrétně lednice zakoupené dne 7. 8. 2009 za částku 16.999,- Kč a myčky. V rámci zaniklého společného jmění manželů žalobkyně navrhla rovněž vypořádání společného dluhu účastníků vůči matce žalobkyně R.N. Šlo o dluh ve výši 200.000,- Kč. Zdrojem této částky byl výběr z termínovaného vkladu na jméno matky žalobkyně. Vybraná částka byla dne 26.9.2011 složena na účet žalovaného. Námitka žalovaného, že dluh vůči R.N. byl splacen dne 17.8.2010, je nedůvodná. Byla-li tato částka zaplacena, muselo jít o splacení jiného dříve vzniklého dluhu. Žalobkyně navrhla přikázání movitých věcí žalovanému, který tyto věci také užívá. Dále navrhla, aby jí byl přikázán k úhradě dluh vůči její matce. Žalobkyně nesouhlasila s tím, aby byly vypořádány položky navržené žalovaným. Podnik žalovaného vznikl již před uzavřením sňatku účastníků, a proto se nemohl stát předmětem společného jmění účastníků. Žalobkyně nepopírala, že účastníci za trvání manželství požádali manžele Dvořákovy, aby svým jménem uzavřeli smlouvu o takzvané americké hypotéce ve výši 1.400.000,- Kč. Přitom bylo dohodnuto, že hypoteční úvěr bude splácet žalovaný. Prostředky získané tímto úvěrem byly použity na úhradu dluhů žalovaného z podnikání. Jde tedy o závazek související s podnikem žalovaného, který by neměl být zohledňován v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, aby v rámci společného jmění manželů byl vypořádán dluh ze smlouvy o půjčce, kterou žalovaný uzavřel s Komerční bankou a.s. dne 17.3. 2014. Žalobkyně o tomto závazku vůbec nevěděla. K uzavření smlouvy pak došlo těsně před zánikem manželství účastníků. Ve vztahu k tomuto závazku žalobkyně poukázala na ustanovení paragrafu 710 písm. b) občanského zákoníku. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 700.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 2. 2014 do zaplacení. Žalobkyně získala prostředky prodejem bytu, který byl v jejím výlučném vlastnictví. Konkrétně šlo o částku 1.750.000,- Kč, která byla připsána na účet žalobkyně dne 18.8.2009. Z těchto výlučných prostředků žalovanému půjčila celkem 700.000,- Kč. Dne 19. 8. 2009 byla z jejích výlučných prostředků provedena platba na vyrovnání dluhu žalovaného ze smlouvy o kreditní kartě ve výši 21.850,- Kč. Téhož dne bylo převedeno na účet žalovaného 578.000,- Kč. Dne 20. 8. 2009 byl proveden výběr hotovosti ve výši 89.000,- Kč. Posledně uvedené částky byly použity na zaplacení dluhů žalovaného z doby před vznikem manželství účastníků. Šlo o dluh z titulu leasingu na auto, dále o dluhy z titulu stavebních úvěrových smluv, kdy získané prostředky sloužily k financování stavby domu. Na základě poskytnutí uvedených prostředků byla mezi účastníky dne 21. 9. 2009 sepsána smlouva o půjčce. Podpisem smlouvy žalovaný mimo jiné stvrdil, že mu byla ze strany žalobkyně předána částka 700.000,- Kč. Jak žalobce použil zbývající část půjčených finančních prostředků, není žalobkyni známo. Dle smlouvy o půjčce se žalovaný zavázal částku 700.000,- Kč žalobkyni vrátit ve lhůtě 30 ode dne podání návrhu na rozvod manželství. Návrh na rozvod byl podán dne 22. 1. 2014. Dluh ze smlouvy o půjčce se tak stal splatným dne 21. 2. 2014. Od následujícího dne požadovala žalobkyně úroky z prodlení. Žalovaný na tento dluh nic neuhradil. Konečně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 240.000,- Kč. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně disponovala finančními prostředky ve svém výlučném vlastnictví. Kromě výše uvedeného výtěžku z prodeje bytu šlo o výtěžek ze smlouvy o životním pojištění, která byla žalobkyní sjednána před uzavřením manželství. Z tohoto titulu byla žalobkyni poukázána na její účet dne 2.12.2010 částka 65.998,19 Kč. Dalším zdrojem výlučných prostředků žalobkyně byly splátky půjčky, kterou v únoru 2008 poskytla J.F. Jmenovaný na základě smlouvy o půjčce žalobkyni měsíčně splácel 3.617,- Kč. Částky byly poukazovány na účet žalobkyně. Ze svých výlučných prostředků uložených na účtu byla na účet žalovaného číslo xxx/0100 dne 18.1.2010 poukázána částka 10.000,- Kč na splátku hypotéky. Dne 22.6.2010 byla na stejný účet opět převedena částka 10.000,- Kč. Dne 9.7.2010 žalobkyně z účtu vyzvedla částku 300.000,- Kč, která byla následně vložena na účet žalovaného číslo xxx/0800. Dne 13. 12. 2010 byla na účet žalovaného opět provedena platba ve výši 10.000,- Kč. Konečně dne 16. 12. 2010 byla na účet žalovaného z účtu žalobkyně poukázána částka 38.000,- Kč. Z takto poskytnutých částek požadovala žalobkyně vrátit 240.000,- Kč. Žalovaný nesporoval, že účastníci jsou bývalí manželé a že jejich manželství bylo rozvedeno. Žalovaný postavil dům v Žacléři s bývalou manželkou, která zemřela. Žalobkyni daroval polovinu nemovitých věcí, protože chtěli konsolidovat tehdejší dluh. K oddlužení nemovitých věcí však nedošlo. Žalobkyně věděla, že nemovité věci jsou zatíženy hypotékou a že na nich vázne zástavní právo ve prospěch banky. Žalovaný žalobkyni vyzval k vrácení daru, protože se k němu jako dárci nechovala v souladu s dobrými mravy. Jeho synovi Norbertovi řekla, že není synem žalovaného. Výzva k vrácení daru byla zaslána právní zástupkyni žalobkyně prostřednictvím právní zástupkyně žalovaného dne 12.8.2014. Žalobkyně dar nevrátila, ještě před rozvodem se z domu odstěhovala. Od doby, kdy se stala spoluvlastnicí nemovitých věcí, se nijak nepodílela na financování potřebných záležitostí. Hodnota nemovitých věcí rozhodně nedosahuje částky 3.000.000,- Kč. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že žalobkyni psychicky týral. Žalobkyně se netajila tím, že má psychické problémy, již z toho důvodu bylo soužití s ní velmi složité. V průběhu řízení (ve vyjádření ze dne 9.3.2015) žalovaný poukázal na to, že je třeba zkoumat, zda vůbec k darování podílu na nemovitých věcech došlo. Dle žalovaného k uzavření darovací smlouvy došlo pouze z toho důvodu, že mu žalobkyně půjčila finanční hotovost a chtěla mít záruku vrácení peněz. Z toho žalovaný dovozoval, že vůle k darování nemovitých věcí nebyla ani na straně dárce, ani na straně obdarované. Oba dva brali uzavření darovací smlouvy jako jakousi záruku oproti půjčení finančních prostředků. Dle žalovaného tedy nedošlo k darování, ale k uzavření kupní smlouvy, případně zástavní smlouvy, eventuálně k převodu nemovitostí vůbec nedošlo a tyto nadále zůstávají ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobkyně sama potvrdila, že nejprve žalovanému půjčila peníze, teprve následně byla uzavřena darovací smlouva, a to právě z důvodu půjčení peněz. Ze strany žalobkyně šlo o určitou pojistku, že o půjčené peníze nemůže přijít. Nyní žalobkyně požaduje jednak vrácení půjčené finanční částky, jednak zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání. To je v rozporu s dobrými mravy, protože pokud by žalobkyně žalovanému nepůjčila finanční prostředky, tak by jí polovinu svého domu nedaroval. Pro případ, že by soud žalobkyni přesto považoval za podílovou spoluvlastnici předmětných nemovitostí, žalovaný požadoval, aby soud započetl půjčené finanční prostředky na dosud nezaplacenou kupní cenu za podíl na nemovitých věcech. V případě, že by soud dovodil, že k převodu nemovitých věcí vůbec nedošlo a žalovaný je nadále jejich výlučným vlastníkem, se žalovaný nebránil vrácení půjčených finančních prostředků žalobkyni. K návrhu na vypořádání zaniklého společného jmění manželů žalovaný uvedl, že kromě movitých věcí uvedených žalobkyní navrhuje vypořádat další položky. Účastníci za trvání manželství potřebovali finanční prostředky, avšak v té době by jim banka hypotéku neposkytla. Požádali proto kamarády manžele D., aby smlouvu o hypotečním úvěru uzavřeli svým jménem. Účastníci jako záruku dali do zástavy nemovité věci ve svém spoluvlastnictví. D. poté byla tzv. americká hypotéka poskytnuta. Ti celou částku, která jim přišla z banky, předali účastníkům. Žalovaný v souladu s dohodou s D. pravidelně hradí splátky tohoto úvěru. Část prostředků získaných tímto způsobem se použila na úhradu některých dluhů žalovaného, část použila žalobkyně na úhradu svých dovolených. Uvedený závazek vůči D. je tudíž třeba v rámci SJM vypořádat. Dále žalovaný navrhl vypořádat závazek ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřel s Komerční bankou a.s. v březnu 2014. Žalovaný smlouvu uzavřel, protože po odstěhování žalobkyně musel řešit další nedostatek finančních prostředků. Žalovaný konečně navrhl vypořádání svého podniku, a to se všemi závazky i pohledávkami existujícími ke dni rozvodu manželství. Žalovaný podnikal jako fyzická osoba pod IČ xxx. Žalovaný připustil, že podnikal již před uzavřením sňatku se žalobkyní. Aktiva a pasíva z podnikání však vznikala i za trvání manželství se žalobkyní. Rozsah společného jmění manželů nebyl nijak upraven. Proto by existence podniku měla být při vypořádání SJM zohledněna. Žalovaný dále poukázal na to, že dne 17.8. 2010 byla částka 200.000,- Kč na účet matky žalobkyně R.N. vrácena. Žalovaný nepopíral uzavření smlouvy o půjčce ve výši 700.000,- Kč se žalobkyní. V průběhu řízení však začal zpochybňovat, zda mu částka v tomto rozsahu byla skutečně poskytnuta. Připustil, že mu žalobkyně poukázala na účet částku 578.000,- Kč dne 19.8.2009. Platbu částky 21.850,- Kč se mu „nepodařilo dohledat.“ Žalovaný nesouhlasil s tím, že mu žalobkyně poskytla dalších 240.000,- Kč, které měly být složeny na jeho účet. Je věcí žalobkyně, aby prokázala, že žalovanému finanční prostředky v této výši ze svých vlastních výlučných prostředků poskytla. Pokud tyto částky byly na jeho účet vloženy, pocházely z prostředků patřících do SJM. Žalovaný připustil, že mu dne 9. 7. 2010 byla vložena na účet částka 300.000,- Kč. Tvrdil, že z této částky vrátil 160.000,- Kč. K platbám částek po 10.000,- Kč ve dnech 19. 8. 2009, 18. 1. 2010, 22. 6. 2010 a 13. 12. 2010 uvedl, že se mu je nepodařilo dohledat. Nedohledal ani částku 38.000,- Kč, která mu měla být poukázána dne 16. 12. 2010. Dne 26. 9. 2011 byla na jeho běžný účet u České spořitelny a.s. vložena částka 300.000,- Kč v hotovosti. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 20.6.2009. Manželství zaniklo rozvodem ke dni právní moci rozsudku zdejšího soudu ze dne 14.3.2014, č.j. 7C 11/2014 – 6, tj. ke dni 21.3.2014. Návrh na rozvod manželství podala žalobkyně dne 22.1.2014. Tyto skutečnosti byly zjištěny ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 7C 11/2014. Žalobkyně a žalovaný jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci nemovitých věcí, a to stavební parcely č. xxx, jejíž součástí je dům č.p. xxx, a pozemkových parcel č. xxx a xxx, všech zapsaných na LV č. xxx katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Žacléř. Každému z účastníků náleží podíl ve výši ideální jedné poloviny. Žalovaný nabyl vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 21.7.2008 a z titulu dědění (rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově č.j. 18D 733/2008-47 ze dne 6.11.2008). Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl darovací smlouvou ze dne 21.9.2009, právní účinky vkladu nastaly k témuž dni. Tyto skutečnosti vyplývají z výpisu z katastru nemovitostí. Mezi účastníky bylo nesporné, že ideální polovinu nemovitých věcí žalobkyni daroval žalovaný. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 21.9.2009 mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem bylo zjištěno, že smlouvu uzavírali jako manželé, jejichž manželství bylo uzavřeno dne 20.6.2009. V čl. I. 2. smlouvy bylo uvedeno, že „z doby před uzavřením manželství má každá smluvní strana individuální majetek jdoucí mimo společné jmění manželů.“ V čl. II. se uvádí: „Na základě této smlouvy půjčuje věřitelka ze svých výlučných peněžních prostředků mimo SJM dlužníku částku 700.000,00 Kč (slovy: sedmsetisící korun českých) na vyrovnání individuálních závazků dlužníka, existujících mimo SJM. Částka 700.000,00 Kč byla předána dlužníku před podpisem této smlouvy, což dlužník stvrzuje svým podpisem této smlouvy.“ V čl. III. byly sjednány podmínky zániku závazku. V odst. 2 tohoto článku bylo uvedeno: „V případě rozvodu manželství smluvních stran je dluh z půjčky splatný do třiceti (30) kalendářních dnů ode dne podání návrhu na rozvod manželství kteroukoliv smluvní stranou. Pro případ, že rozvod manželství účastníků zaviní dlužník, sjednávají smluvní strany roční úročení jistiny částkou odpovídající zákonnému ročnímu úroku z prodlení počínaje dnem podpisu této smlouvy.“ V článku IV. odst. 3 smlouvy bylo uvedeno: „Smluvní strany prohlašují, že tato smlouva byla uzavřena po vzájemném projednání, nikoliv v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a její obsah vyjadřuje pravou a svobodnou vůli smluvních stran. Na důkaz toho připojují strany níže své podpisy.“ Smlouva je opatřena ověřenými podpisy účastníků. Kupní smlouvou ze dne 27.7.2009 prodala žalobkyně jako prodávající kupujícím M. a Z. B. jako kupujícím bytovou jednotku č. xxx, umístěnou v podkroví domu č.p. xxx v ulici Fibichova v Trutnově, a to se spoluvlastnickým podílem ke společným částem domu a k zastavěnému pozemku stavební parcele č. xxx. Výše spoluvlastnického podílu činila ideálních xxx celku. K prodeji došlo za kupní cenu ve výši 1.750.000,- Kč. Tato částka měla být poukázána na účet vedený Komerční bankou a.s. Vklad vlastnického práva ve prospěch kupujících byl proveden s právními účinky ke dni 27.7. 2009. Sama žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 27.3.2003. Uvedené skutečnosti soud zjistil z kupní smlouvy a z výpisu z katastru nemovitostí. Částka 1.750.000,- Kč byla připsána ve prospěch účtu vedeného Komerční bankou a.s. na jméno J.S., číslo účtu xxx/0100, dne 18. 8. 2009. Dne 19. 8. 2009 byla z tohoto účtu poukázána částka 21.850,- Kč na účet č. xxx/0100. Platba je označena jako „VYROVNÁNÍ KK, P.S., je identifikována uvedením variabilního symbolu xxx. Dne 19. 8. 2009 byla ze stejného účtu žalobkyně poukázána částka 578.000,- Kč na účet č. xxx/0800. Platba je označena stejným variabilním symbolem. Jako důvod platby je uvedeno „PŘEVOD MANŽELOVI“. Dne 20. 8. 2009 byla z účtu čerpána v hotovosti částka 89.000,- Kč. Dne 22. 6. 2010 byla z účtu poukázána částka 10.000,- Kč na účet č. xxx/0100 na jméno S.P. U platby je uvedeno „PŘEVOD NA HYPOTÉKU“, variabilní symbol xxx. Dne 9. 7. 2010 byla z účtu vybrána hotovost ve výši 300.000,- Kč. Dne 13. 12. 2010 byla z tohoto účtu poukázána částka 10.000,- Kč na účet žalovaného č. xxx/0800. U této platby je uvedeno: PŘEVOD OD HODNÉ MANŽELKY. Konečně dne 16. 12. 2010 byla z téhož účtu poukázána částka 38.000,- Kč na stejný účet žalovaného. Dne 2. 12. 2010 byla ve prospěch účtu žalobkyně vložena částka 65.998,19 Kč. Tuto částku poukázala na účet Komerční pojišťovna a.s. Platba je identifikována variabilním symbolem xxx, což je číslo pojistky vztahující se ke smlouvě o kapitálovém životním pojištění pro případ smrti nebo dožití pod označením SPEKTRUM ALLEGRO. Pojistka byla vystavena dne 4.6.2003. Ke zrušení smlouvy došlo na základě žádosti žalobkyně. Komerční pojišťovna a.s. oznámila žalobkyni dopisem ze dne 1.12.2010, že na její žádost byla smlouva zrušena, na odkupném bude vyplacena částka 65.998,19 Kč. Kromě připsané kupní ceny za prodej bytu ve výši 1.750.000,- Kč a odkupného 65.998,19 Kč byla na účet připsána dne 9.7.2010 částka 100.000,- Kč. Další příjmovou položkou je částka 3.617,- Kč, která byla na účet připsána dne 10.12. 2010. Platba je označena DLUH, částku poukázal J.F. Se jmenovaným uzavřela žalobkyně jako věřitelka dne 1.2.2008 smlouvu o půjčce, na jejímž základě byla dlužníkovi poskytnuta částka 125.000,- Kč. Dlužník se zavázal půjčku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 3.617,- Kč od února 2008. Půjčka měla být splacena do 30.12.2010. Výše uvedené skutečnosti byly zjištěny z výpisu z účtu u Komerční banky a.s. na jméno J.S., číslo účtu xxx/0100, z pojistky ke smlouvě o životním pojištění, z oznámení o ukončení pojištění a ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou a J.F. jako dlužníkem. Dne 27.8.2009 zaplatil žalovaný Stavební spořitelně České spořitelny a.s. na úvěrový účet č. xxx částku 66.459,- Kč. Tím došlo ke splacení úvěru včetně příslušenství. Dne 26.8.2009 bylo žalovaným zaplaceno Stavební spořitelně České spořitelny a.s. na úvěrový účet č. xxx celkem 72.088,70 Kč. I v tomto případě došlo předmětnou platbou k úhradě dlužné jistiny včetně příslušenství. Tyto skutečnosti soud zjistil z výpisů z uvedených účtů. Dne 26.9.2011 bylo vybráno z účtu termínovaného vkladu u Komerční banky a.s. vedeného na jméno žalobkyně, č. účtu xxx/0100, celkem 100.095,44 Kč. Téhož dne bylo vybráno z účtu termínovaného vkladu u Komerční banky a.s. vedeného na jméno R.N., č. účtu xxx/0100, celkem 200.095,63 Kč. To bylo zjištěno z výpisů z účtů. Dne 12. 8. 2013 uzavřela Komerční banka a.s. s klienty – R.D., nar. xxx a D.D., nar. xxx, oběma bytem Žacléř, xxx, smlouvu o úvěru GARANT, registrační číslo smlouvy xxx. Na základě této smlouvy byl klientům poskytnut úvěr ve výši 1.400.000,- Kč. Úvěr měl být čerpán nejpozději do 19.8.2013. Splacen měl být nejpozději do 20.6.2033. Celková částka splatná klienty činila ke dni podpisu smlouvy 2.398.362,70 Kč. K zajištění závazku klientů z předmětné úvěrové smlouvy byla dne 12.8.2013 uzavřena zástavní smlouva registrační číslo xxx. Smlouvu uzavírali jako zástavci účastníci tohoto řízení. Účastníci jako podíloví spoluvlastníci zastavili k zajištění předmětného závazku ze smlouvy o úvěru nemovité věci - stavební parcelu číslo xxx s rodinným domem č.p. xxx a pozemkovou parcelu číslo xxx v obci a katastrální území Žacléř. V případě, že by předmětný úvěr byl splacen ke dni zániku manželství, tj. ke dni 21.3.2014, muselo by být zaplaceno 1.378.604,34 Kč. Touto částkou by byla uhrazena dlužná jistina a úroky splatné k tomuto datu. Ke dni rozvodu manželství bylo na úvěr splaceno celkem 72.092,61 Kč, z toho činila splátka jistiny 21.854,28 Kč, na úroky bylo zaplaceno 50.238,33 Kč. Tyto skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o úvěru, ze zástavní smlouvy a ze zpráv Komerční banky a.s. Komerční banka a.s. uzavřela dne 17. 3. 2014 se žalovaným jako klientem smlouvu o perfektní půjčce registrační číslo xxx. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 208.000,- Kč. Nesplacený zůstatek tohoto úvěru ke dni 21.3.2014 činil 208.367,47 Kč. Uvedené skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o půjčce a zprávy banky. Ze znaleckého posudku Ing. Pavla Bartoše, znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, soud zjistil, že obvyklá cena nemovitých věcí - stavební parcely č. xxx, jejíž součástí je dům č.p. xxx – rodinný dům, a pozemkových parcel číslo xxx a xxx, všech zapsaných na LV č. xxx katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Žacléř, činí 2.455.000,- Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že z movitých věcí patří do společného jmění lednice Samsung a myčka nádobí. Tyto movité věci byly pořízeny za trvání manželství. Pro účely řízení o vypořádání společného jmění manželů učinili účastníci nespornou cenu věcí. Ta činila ke dni zániku manželství v případě lednice 4.000,- Kč a v případě myčky 1.500,- Kč. Z výpisu ze živnostenského rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný podnikal jako fyzická osoba od 24.6.1992. Žalovaný podnikal pod identifikačním číslem xxx. Z výpovědi žalobkyně bylo zjištěno, že se žalovaným se seznámili v srpnu 2008. V listopadu 2008 se přistěhovala do domu v Žacléři. Od té doby společně hospodařili s finančními prostředky. Nadále posílala mzdu na účet manžela. Byla tehdy zaměstnána v Komerční bance v Trutnově. V minulosti měla ve svém výlučném vlastnictví byt v Trutnově ve Fibichově ulici. Ten prodala v roce 2009, kupní cena byla poukázána na její osobní účet u Komerční banky. Z těchto prostředků splatila některé vlastní závazky a asi 1.400.000,- Kč pak za trvání manželství poskytla ve prospěch žalovaného. Dne 21. 9. 2009 byla sepsána darovací smlouva. Souviselo to s tím, že žalovanému poskytla 700.000,- Kč. O této půjčce byla sepsána smlouva. K uzavření darovací smlouvy došlo po vzájemné domluvě. Žalobkyně na základě toho také věděla, že bude moci poskytovat žalovanému jako manželovi další prostředky. Žalovaný ji o vrácení daru nepožádal, takový požadavek však byl uplatněn v rámci e-mailové korespondence mezi právními zástupkyněmi účastníků. Dlažbu u domu dělal pan M. ze Žacléře, bylo to za trvání manželství. Dne 18.8.2009 byly na její účet převedeny prostředky získané prodejem bytu. Dne 19.8.2009 byla z jejího účtu poukázána částka 578.000,- Kč na sporožirový účet žalovaného. Z této částky byly splaceny úvěry ze stavebního spoření, dále leasing na auto z doby před manželstvím a konečně úvěr ze smlouvy o kreditní kartě u České spořitelny. Téhož dne 19.8.2009 bylo poukázáno 21.850,- Kč na splacení úvěru z kreditní karty u Komerční banky, karta patřila žalovanému. Dne 18. 1. 2010 byla poukázána částka 10.000,- Kč na osobní účet žalovaného u Komerční banky, bylo to na splátku hypotéky. Obdobně bylo poukázáno 10.000,- Kč dne 22. 6. 2010. Dne 9. 7. 2010 byla vložena na podnikatelský účet žalovaného u České spořitelny částka 300.000,- Kč, ta byla použita na splacení jeho úvěru, který měl ještě před uzavřením manželství. Dne 13. 12. 2010 bylo poukázáno 10.000,- Kč na účet žalovaného u Komerční banky, to bylo na splátku hypotéky. Dne 16. 12. 2010 bylo poukázáno 38.000,- Kč, byla to dotace na účet u Komerční banky. Všechny uvedené platby šly z osobního účtu žalobkyně, na který byla poukázána cena za prodej bytu 1.750.000,- Kč, dále odkupné ze smlouvy o životním pojištění. Z částky 300.000,- Kč, která byla vybrána v hotovosti dne 9. 7. 2010 a byla poskytnuta žalovanému, bylo vráceno 100.000,- Kč dne 17. 8. 2010, 30.000,- Kč dne 14. 9. 2010 a 30.000,- Kč dne 3.9.2010. Z peněz za prodej bytu žalobkyně část složila na termínovaný vklad u Komerční banky. Tyto prostředky dne 26. 9. 2011 vybrala, šlo o částku 100.095,- Kč, poté je vložila na podnikatelský účet žalovaného. Po dohodě se svojí matkou Rozálií Neumannovou vybrala rovněž prostředky z jejího termínovaného vkladu. K výběru došlo rovněž dne 26. 9. 2011, vybraná částka činila 200.095,- Kč. Šlo o výlučné prostředky matky žalobkyně získané z dědictví. Otázku splatnosti půjčky od matky neřešila přímo s ní, ale se sourozenci - dvěma sestrami a bratrem, kterým slíbila, že částka bude splacena v co nejkratší možné době, až si manžel vydělá peníze z podnikání. K vrácení zatím nedošlo, žalobkyně kvůli tomu má konflikty v rodině. Úvěr poskytnutý manželům D. měl sloužit ke konsolidaci dluhů žalovaného. Žalobkyně chtěla ušetřit žalovanému peníze a zajistit splácení po delší dobu, ale v menších částkách. Úvěr splácí žalovaný. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že dům v Žacléři postavil s první manželkou, kolaudace proběhla přibližně v roce 2004, manželka dne 5.6.2008 zemřela. Výstavba byla hrazena z hypotéky od Komerční banky, která je stále splácena, jakož i z dalších prostředků, např. z úvěrů ze stavebního spoření. Tyto už byly splaceny. Po úmrtí manželky se stal vlastníkem nemovitostí. K darování polovičního podílu na nemovitostech ho vedlo to, že mu žalobkyně půjčila peníze. Sám proto chtěl, aby byla v dobré víře a aby si nemyslela, že mu jde jenom o ty peníze. Proto ji daroval polovinu nemovitostí. Žalobkyně žalovanému půjčila peníze, o tom byla sepsána smlouva. K poskytnutí peněz došlo před uzavřením darovací smlouvy. Poskytnutí peněz nebylo ze strany žalobkyně podmiňováno tím, že by jí měl darovat podíl na nemovitostech. Pokud by mu ale žalobkyně finanční prostředky nepůjčila, polovinu nemovitých věci by jí nedaroval. Z půjčené částky šla převážná část na jeho podnikání, určitá část také na dům. Neví, kdy a za jakých okolností žalobkyni vyzýval k vrácení daru, dokonce si ani nepamatuje, že by jí v tomto směru někdy něco říkal. Pokud byla výzva k vrácení daru po rozvodu manželství uplatněna zástupkyní žalovaného prostřednictvím e-mailu, bylo to po dohodě s ním. Žalovaný ví o tom, že došlo k výběru peněz z termínovaného vkladu na jméno matky žalobkyně, neví, zda byly vloženy na jeho podnikatelský nebo soukromý účet. Manželům D. – přátelům účastníků – poskytla Komerční banka po vzájemné dohodě s účastníky úvěr ve výši 1.400.000,- Kč. Účastníci chtěli konsolidovat dluhy prostřednictvím americké hypotéky, ale sami by na tuto hypotéku finančně nedosáhli. S D. se tedy dohodli, že úvěr bude poskytnut na jejich jméno, účastníci zastaví společné nemovitosti a úvěr budou sami splácet. Až to bude možné, měli převzít závazky D.z této smlouvy. Částka 1.400.000,- Kč byla poukázána na účet D., z tohoto účtu jednorázově na účet žalovaného. Úvěr splácí žalovaný, momentálně za přispění syna. Již od 90. let žalovaný podnikal vlastním jménem jako podnikající fyzická osoba. Od roku 2014 již činnost vyvíjí v rámci společnosti xxx s.r.o., jejímž majitelem je jeho syn, žalovaný je jednatelem. Prostředky z úvěru od Komerční banky na základě smlouvy ze dne 17. 3. 2014 byly použity na dluhy žalovaného z podnikání. Úvěr byl čerpán bez vědomí žalobkyně. Soud musel v této věci rozhodnout o několika samostatných nárocích. Předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vypořádání zaniklého společného jmění manželů (SJM), vrácení půjčky 750.000,- Kč a zaplacení částky 240.000,- Kč. Jedná se přitom o skutkově i právně různorodé nároky. Soud se proto postupně zabýval rozhodováním o jednotlivých nárocích. Ve vztahu k návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo třeba předně vyřešit otázku, zda spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem v Žacléři vůbec vzniklo. Žalovaný začal v průběhu řízení namítat, že nebyla uzavřena platná darovací smlouva. Poukazoval na to, že ani na jedné straně neexistovala vůle k darování nemovitých věcí. Uzavření darovací smlouvy bylo pouze jakousi zárukou za půjčení finančních prostředků ze strany žalobkyně žalovanému. Dle žalovaného skutečná vůle účastníků směřovala k uzavření kupní smlouvy, případně zástavní smlouvy. K platnému převodu nemovitostí tak vůbec nedošlo a tyto nadále zůstávají ve výlučném vlastnictví žalovaného. K tomu je třeba uvést, že argumentace žalovaného v průběhu tohoto řízení byla rozporuplná. Na straně jedné žalovaný namítal, že k platnému převodu spoluvlastnického podílu na žalobkyni vůbec nedošlo a žalovaný je nadále výlučným vlastníkem nemovitých věcí, na straně druhé poukazoval na to, že žalobkyni vyzval k vrácení daru. Soud z uvedeného dovozuje, že postup žalovaného je účelový, žalovaný hledá jakýkoliv v úvahu připadající způsob, jímž by se případnému vypořádání zaniklého spoluvlastnictví vyhnul. Soud se nicméně musel argumenty žalovaného důsledně zabývat. Darovací smlouvu uzavřenou dne 21.9.2009 soud posuzoval dle právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném ke dni uzavření darovací smlouvy). Dle § 628 odst. 1, 2 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Dle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Dle § 41a odst. 2 obč. zák. má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Soud předně vycházel z toho, že darovací smlouva měla zákonem stanovené obsahové a formální náležitosti, protože jinak by na jejím základě katastrální úřad neprovedl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Obsahové či formální nedostatky smlouvy ostatně žalovaný ani netvrdil. Dle soudu nelze z ničeho dovodit, že by k darování spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech došlo, aniž by k tomu směřovala vůle žalovaného jako dárce. Předně nelze přehlédnout, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši v řádu statisíců v průběhu dvou dnů poté, kdy byla na její účet připsána částka odpovídající kupní ceně bytu (částka připsána dne 18.8.2009, žalobkyně poukázala či vybrala prostředky poskytnuté žalovanému ve dnech 19. a 20.8.2009). K sepsání smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 (smlouva je opatřena ověřenými podpisy účastníků z tohoto dne) tak došlo s časovým odstupem. V době do uzavření darovací smlouvy tedy nebylo poskytnutí výlučných prostředků žalobkyně na výlučné závazky žalovaného zajištěno žádným způsobem. Rovněž darovací smlouva byla uzavřena až dne 21.9.2009. Lze tudíž důvodně pochybovat o tom, že by žalobkyně podmiňovala poskytnutí peněz žalovanému darováním podílu na nemovitých věcech. V takovém případě by dle soudu došlo k poskytnutí finančních prostředků až po uzavření darovací smlouvy. Uzavřením smlouvy o půjčce ze dne 21.9.2009 navíc byla existující pohledávka žalobkyně za žalovaným dostatečně zajištěna, když bylo dohodnuto, že žalovaný žalobkyni v případě rozvodu manželství již poskytnuté prostředky vrátí. Nemělo by tudíž logiku, aby žalobkyně vyžadovala zajištění své pohledávky ještě „duplicitní“ darováním spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Žalovaný ostatně ve své výpovědi výslovně uvedl, že žalobkyně půjčku peněžní částky žalovanému darováním spoluvlastnického podílu z jeho strany nepodmiňovala. Za rozhodující soud považuje tu část výpovědi žalovaného, v níž uvedl, že žalobkyni podíl daroval, aby „byla v dobré víře a aby si nemyslela, že mu jde jenom o ty peníze.“ Dle soudu tak z vyjádření samotného žalovaného vyplývá, že darování spoluvlastnického podílu žalobkyni bylo vážným a svobodným projevem jeho vůle. Žalobkyně pak logicky vnímala darování spoluvlastnického podílu jako důkaz toho, že žalovaný považuje vztah účastníků za trvalý a vážný. Proto se také vyjádřila, že bude moci „poskytovat žalovanému jako manželovi další prostředky“. Tímto způsobem také žalobkyně fakticky postupovala, když žalovanému i v dalším období poskytla finanční prostředky v řádu statisíců. Vzhledem k uvedeným okolnostem nelze dovodit ani to, že uzavřená darovací smlouva byla simulovaným právním úkonem, který zastíral smlouvu kupní či smlouvu zástavní. Jak již soud uvedl, považuje uzavřenou darovací smlouvu za projev svobodné a vážné vůle žalovaného. Soud tudíž dospěl k závěru, že se žalobkyně stala na základě darovací smlouvy ze dne 21.9.2009 spoluvlastnicí nemovitostí v obci a katastrálním území Žacléř, a to v rozsahu ideální jedné poloviny celku. Žalovaný se dále dovolával toho, že po rozvodu manželství vyzval žalobkyni prostřednictvím své právní zástupkyně k vrácení daru. V tomto případě je třeba věc posuzovat podle právní úpravy účinné od 1.1.2014, tj. podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.). Dle § 2072 odst. 1, 2 o.z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny. Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. Dle § 560 o.z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. Dle § 570 odst. 1 o.z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. Žalovaný v průběhu řízení uvedl, že sám žalobkyni k vrácení daru nikdy nevyzval (dle stávající právní úpravy od smlouvy neodstoupil). Žalovaná pak uvedla, že vůči ní samotné nikdy nebylo učiněno právní jednání, jímž by žalovaný od darovací smlouvy odstoupil. Uvedla, že takové právní jednání bylo adresováno její právní zástupkyni. Zástupkyně žalobkyně nebyla zmocněna k zastupování žalobkyně ve věci odstoupení od darovací smlouvy. Odstoupení od darovací smlouvy ve smyslu výše citovaného ustanovení § 2070 je tzv. adresným právním jednáním. U adresných právních jednání je dojití projevu vůle adresátu nezbytnou podmínkou k dosažení jejich perfekce. Teprve od okamžiku dojití právní jednání vůči nepřítomné osobě působí (viz § 570 odst. 1) a odesílatel (jednající) je zpravidla svým projevem vůle vázán. Protože samotné žalované žádné právní jednání, jímž by žalovaný od darovací smlouvy odstoupil, nedošlo (opak nebyl žalovaným tvrzen ani prokázán), k odstoupení od darovací smlouvy vůbec nemohlo dojít. Z uvedeného vyplývá, že spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem v obci a katastrálním území Žacléř trvá. Pro soud je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Soud tak mohl o návrhu žalobkyně na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věcně rozhodnout. Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivní povahy. Při vydání rozhodnutí v této věci tudíž bylo třeba postupovat podle nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. Dle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Dle § 1147 věty prvé o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Z procesních stanovisek obou účastníků je zřejmé, že o setrvání ve spoluvlastnickém vztahu nemají zájem. Proto soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví vyhověl. Z povahy věci je zřejmé, že reálné rozdělení rodinného domu, které by muselo být provedeno vertikálně, není proveditelné. V souladu s návrhem účastníků tak soud rozhodl o přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného. Tomu pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu, která odpovídá polovině obvyklé ceny nemovitých věcí, jak ji určil znalec Ing. Pavel Bartoš. Znalcem určena cena nebyla ze strany účastníků rozporována. Obvyklá cena nemovitých věcí činí 2.455.000,- Kč, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni polovinu této částky, tj. 1.227.500,- Kč. Žalobkyně se v žalobě domáhala rovněž tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to v souvislosti s investicí částky 98.000,- Kč, která byla vynaložena na vybudování dlažby u domu č.p. xxx. Uvedla přitom, že k zaplacení předmětné částky došlo dne 20.8.2009. Podílové spoluvlastnictví účastníků však vzniklo až dne 21.9.2009. Za tohoto stavu nebylo možno návrhu na širší vypořádání vyhovět. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku A) odst. IV. tohoto rozsudku uvedeno. Předmětem sporu dále bylo vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem manželství ke dni 21.3.2014. Soud dovodil, že při rozhodování musí postupoval podle právní úpravy účinné od 1.1.2014, tj. podle zákona č. 89/2012 Sb. Zaniklo-li společné jmění manželů za účinnosti tohoto zákona, je třeba provést vypořádání podle pravidel stanovených občanským zákoníkem účinným od 1.1.2014. Přechodná ustanovení §§ 3038 až 3040 o.z. nejsou v posuzované věci s ohledem na vymezený předmět vypořádání použitelná. Dle § 736 o.z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Dle § 737 odst. 1, 2 o.z. vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo-li její právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil, že je vypořádání vůči ní neúčinné. Vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely. Dle § 740 o.z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Dle § 742 odst. 1 o.z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění. Návrh na vypořádání SJM byl podán dne 3.10.2014. Účastníci se o vypořádání SJM nedohodli, tříletá lhůta stanovená v § 741 o.z. běžící od rozvodu manželství neuplynula, a proto jsou dány podmínky, aby o návrhu na vypořádání SJM rozhodl soud v tomto řízení. Mezi účastníky předně existoval spor o to, které položky do zaniklého SJM patří a které nikoliv. Žalobkyně nesouhlasila s vypořádáním položek navržených žalovaným, konkrétně dluhu vůči manželům Dvořákovým, podniku žalovaného (po 1.1.2014 obchodní závod) a dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené žalovaným s Komerční bankou a.s. dne 17.3.2014. V průběhu řízení pak začal žalovaný tvrdit, že dluh vůči R.N. byl uhrazen dne 17.8.2010. Soud se tudíž nejprve zabýval otázkou, zda uvedené položky do zaniklého SJM patří či nikoliv. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že finanční prostředky (1.400.000,- Kč), které byly poskytnuty na základě úvěrové smlouvy uzavřené mezi Komerční bankou a.s. a manžely D. dne 12.8.2013, byly po dohodě s oběma účastníky ze strany D. převedeny žalovanému, který je použil na úhradu dluhů ze svého podnikání. Přitom bylo dohodnuto, že závazky vůči Komerční bance vyplývající z úvěrové smlouvy nebudou plnit D., kteří prostředky nevyužili, ale účastníci. Dále nebylo sporu o tom, že se s manžely D. na tomto postupu dohodli oba účastníci. O tom ostatně svědčí skutečnost, že oba účastníci uzavřeli s Komerční bankou a.s. zástavní smlouvu, kdy předmětem zástavy byly nemovitosti v Žacléři v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků. Existují zde tudíž různé právní vztahy. Prvním je vztah z úvěrové smlouvy mezi Komerční bankou jako věřitelem a D. jako dlužníky. V dalším právním vztahu jsou D. v postavení věřitelů, kteří po dohodě s účastníky tohoto řízení poskytli částku 1.400.000,- Kč, která byla použita na úhradu dluhů žalovaného. Tento vztah je třeba kvalifikovat jako smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák. Tato půjčka měla být splacena tím způsobem, že splátky sjednané v úvěrové smlouvě měly být placeny žalovaným přímo Komerční bance a.s. Dle soudu je třeba dovodit, že v postavení dlužníků ze smlouvy o půjčce ve vztahu ke D. jsou oba účastníci. Jinak řečeno, z hlediska D. není významné, jak účastníci po vzájemné dohodě částku 1.400.000,- Kč použili. Dle soudu by se D. v případě, že by úvěr nebyl vůči Komerční bance řádně splácen, mohli domáhat plnění po obou účastnících. Ve smyslu ust. § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. je tudíž třeba dovodit, že závazek vůči manželům D. je závazkem tvořícím SJM, který je třeba v tomto řízení vypořádat, a to i se zřetelem k výše citovanému ust. § 737 o.z. K tomu je třeba dodat, že tento závazek má podobnou povahu jako závazek vůči R.N., který navrhla vypořádat žalobkyně. I prostředky, které účastníkům po dohodě se žalobkyní půjčila R.N., byly použity pro potřeby podnikání žalovaného. K odlišnému závěru dospěl soud ve vztahu k podniku žalovaného. Žalovaný vyvíjel činnost jako podnikající fyzická osoba kontinuálně již od roku 1992. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3078/2006 ze dne 203.2008 podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (tj. do 1.8.1998), avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela (srov. např. 22 Cdo 684/2004). Podnik náležející v době do 1. 8. 1998 do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k uvedenému dni, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., nestal předmětem společného jmění manželů, neboť nebyl, jak výše uvedeno, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb.) [srov. např. 22 Cdo 2903/2005]. Předmětem společného jmění účastníků v této věci mohou být pouze věci nabyté jedním či oběma z manželů po 20.6.2009. Podnik žalovaného (dle stávající právní úpravy obchodní závod) předmět SJM netvoří, protože existoval již před vznikem manželství účastníků, a proto nemůže být vypořádán. Konečně bylo třeba vyřešit otázku, zda může být předmětem vypořádání závazek ze smlouvy o půjčce, kterou žalovaný bez vědomí a souhlasu žalobkyně uzavřel dne 17.3.2014 s Komerční bankou a.s. Manželství účastníků přitom bylo rozvedeno o pouhé 4 dny později. Podle § 710 písm. b) o.z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Dle soudu předmětný dluh není součástí SJM. Smlouvu o úvěru uzavřel žalovaný bez souhlasu žalobkyně. Čerpání úvěru ve výší 208.000,- Kč pouhé 4 dny před zánikem manželství nelze považovat za obstarávání každodenních či běžných potřeb rodiny. Žalovaný navíc ve své výpovědi uvedl, že čerpané prostředky použil na úhradu svých dluhů z podnikání. Navíc je třeba dovodit, že uzavření půjčky za těchto okolností bylo jednáním odporujícím dobrým mravům. Vypořádání tohoto dluhu vzhledem k okolnostem jeho vzniku by bylo vůči žalobkyni nespravedlivé. Předmětem vypořádání tak byly movité věci – lednice a myčka, jejichž cena byla nesporná (celkem 5.500,- Kč), a které byly přikázány do vlastnictví žalovanému. Dále byl vypořádán dluh vůči matce žalobkyně R.N. ve výši 200.000,- Kč. Žalovaný v rámci vyjádření ze dne 9.3.2015 (č.l. 37) namítal, že tento dluh byl dne 17.8.2010 splacen. Tato námitka však nemůže obstát. Prostředky na účtu termínovaného vkladu na jméno R.N. ve výši 200.095,63 Kč byly v hotovosti vybrány až dne 26.9.2011. Bylo-li tedy ze strany žalovaného na účet R.N. poukázáno dne 17.8.2010 celkem 200.000,- Kč, muselo jít o úhradu jiného dluhu. Dluh vůči R.N. byl přikázán k úhradě žalobkyni. Konečně dluh vůči manželům D. byl přikázán k úhradě žalovanému, který také fakticky v souladu s dohodou účastníků s D. dluh vůči Komerční bance splácí. V tomto případě bylo třeba posoudit, z jakého zůstatku dluhu je třeba při vypořádání vycházet. V případě, že dluh bude splněn v souladu se smlouvou v roce 2033, bude k jeho splacení potřebná výrazně vyšší částka, než kdyby byl splacen předčasně. Pokud by byl úvěr splacen již ke dni zániku manželství, postačovalo by ke splnění závazku 1.378.604,34 Kč. Naproti tomu pokud bude v souladu se smlouvou splacen až v roce 2033, bude třeba po rozvodu manželství zaplatit 2.326.270,10 Kč (celková částka uvedená v úvěrové smlouvě 2.398.362,70 Kč po odečtení ke dni zániku manželství zaplacených 72.092,61 Kč). Soud při řešení této otázky vycházel z judikatury. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2206/2009 ze dne 23. 3. 2011 se uvádí: Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Soud tudíž při svém rozhodování vycházel z toho, že je třeba vypořádat dluh vůči D. ve výši 2.326.270,10 Kč. Při výpočtu vypořádacího podílu soud vycházel z výše uvedených hodnot aktiv a pasiv. Celková hodnota aktiv činí 5.500,- Kč. Hodnota pasiv činí 2.526.270,10 Kč. Po odečtení hodnoty pasiv od hodnoty aktiv zůstává částka -2.520.770,10. Z této částky byl vypočten ideální podíl, který by měl připadnout každému z účastníků. Ten činí -1.260.385,05 Kč. Shodná je i výše teoretického podílu. Žalobkyni nebyla přikázána žádná aktiva, byla jí přikázána pasiva ve výši 200.000,- Kč, žalovanému byla přikázána aktiva ve výši 5.500,- Kč a pasiva ve výši 2.326.270,10 Kč. Skutečný podíl tak činí v případě žalobkyně -200.000,- Kč, v případě žalovaného -2.320.770,10 Kč. Z toho vyplývá, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vzájemné vypořádání podílů částku 1.060.385,- Kč. Dalším uplatněným nárokem byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 700.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce. Při posuzování tohoto nároku bylo třeba vycházet z právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy, tj. z občanského zákoníku účinného do 31.12.3013. Dle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 36 odst. 1, 2 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. K poskytnutí půjčky (k reálnému poskytnutí peněz i k sepsání smlouvy ze dne 21.9.2009) došlo již za trvání manželství. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda mezi manžely za trvání manželství může být platně uzavřena smlouva o půjčce. Dřívější i stávající právní úprava připouští situace, kdy vedle majetku tvořícího součást SJM existuje i majetek, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Může proto nastat situace, kdy vedle sebe existují majetek tvořící SJM, výlučný majetek jednoho z manželů a výlučný majetek druhého z manželů. Taková situace také nastala v posuzované věci. Žalobkyně měla za trvání manželství k dispozici finanční prostředky – výtěžek z prodeje bytu – které byly v jejím výlučném vlastnictví. Rovněž žalovaný měl majetek, soubor aktiv a pasiv, který patřil do jeho výlučného vlastnictví. Šlo o konkrétně o podnik a dluhy vzniklé před uzavřením manželství. Soud dovozuje, že za tohoto stavu nic nebrání tomu, aby jeden z manželů půjčil ze svého výlučného majetku finanční prostředky, které druhý manžel použije např. na úhradu svých výlučných dluhů. V posuzované věci bylo ve smlouvě o půjčce výslovně uvedeno, že žalobkyně půjčuje finanční prostředky ze svého výlučného vlastnictví žalovanému na úhradu jeho výlučných dluhů. Problém může nastat v souvislosti se splacením takto poskytnuté půjčky. Je vyloučeno, aby půjčka byla splácena z prostředků tvořících SJM, protože jde o prostředky společné dlužníkovi i věřiteli. Tato nepřípustná situace však v posuzované věci nemohla nastat, protože byla sjednána odkládací podmínka. Splatnost půjčky měla nastat až v případě, že účastníci ukončí společné soužití a dojde k podání návrhu na rozvod manželství. Sjednání takové odkládací podmínky nijak neodporuje zákonu, proto soud považuje ujednání o odkládací podmínce za platné. Rozvodem manželství majetkové společenství manželů zaniká, tudíž nic nebrání tomu, aby jeden z bývalých manželů druhému z manželů půjčku splatil. Na překážku by mohlo být, pokud by ke dni zániku SJM existovaly společné finanční prostředky, ze kterých by eventuálně mělo dojít ke splacení půjčky. O takový případ se v této věci nejedná, protože žádné společné prostředky v době rozhodování soudu v této věci neexistují (resp. jejich existence nebyla nikým z účastníků tvrzena). Dle soudu tudíž za těchto podmínek nic nebránilo tomu, aby účastníci platně uzavřeli smlouvu o půjčce. Žalovaný namítal, že smlouva o půjčce mezi manžely nemůže být platně uzavřena, přičemž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 95/2008 ze dne 30.10.2006. V uvedeném rozhodnutí však byla řešena odlišná situace, kdy měla být poskytnuta půjčka z výhradních prostředků jednoho z manželů do společného jmění a následně mělo dojít ze společného jmění k vrácení poskytnuté půjčky. Proto je odkaz na uvedené rozhodnutí nepřípadný. Lze tedy shrnout, že v daném případě byla smlouva o půjčce uzavřena platně. Soud při svém rozhodování vycházel z toho, že smlouva o půjčce představuje tzv. reálný kontrakt. K jejímu uzavření je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. K odevzdání předmětu půjčky spočívající v peněžitém plnění může dojít i bezhotovostním způsobem, tj. bankovním převodem peněžité částky na účet dlužníka případně na jiný dlužníkem označený účet. K uzavření smlouvy tedy je nezbytné odevzdání předmětu půjčky věřitelem do dispoziční sféry dlužníka a dohoda o tom, že plnění stejného druhu bude vráceno. Pro smlouvu o půjčce není vyžadována písemná forma. Pro rozhodnutí v této věci uvedené znamená, že je možno za předmět půjčky považovat pouze ty částky, které byly ze strany žalobkyně žalovanému prokazatelně poskytnuty. Žalovaný nepopíral, že mu žalobkyně dne 19.8.2009 poukázala částku 578.000,- Kč. Ze strany žalobkyně byla dále téhož dne bankovním převodem zaplacena částka 21.850,- Kč, přičemž z identifikace platby je zřejmé, že šlo o úhradu dluhu žalovaného z titulu smlouvy o úvěru poskytnutém prostřednictvím kreditní karty. Konečně soud považuje za prokázané poskytnutí částky 89.000,- Kč, kterou žalobkyně vybrala ze svého účtu v hotovosti dne 20.8.2009. Žalobkyně přitom doložila, že během několika následujících dnů došlo k úhradě různých dalších dluhů žalovaného, na které mohla být použita právě uvedená částka. K tomu je třeba navíc uvést, že žalovaný obecně přijetí půjčky ve výši uvedené v písemné smlouvě ze dne 21.9.2009 nezpochybňoval. Z uvedeného soud dovozuje, že bylo prokázáno poskytnutí půjčky v celkové výši 688.850,- Kč. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil ani neprokázal, že z částky půjčené v době do 21.9.2009 cokoliv splatil. Soud proto žalobkyni přiznal právě částku 688.850,- Kč. Z této částky byl přiznán rovněž úrok z prodlení v sazbě odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Půjčka se stala splatnou uplynutím 30-denní lhůty ode dne podání návrhu na rozvod manželství, tj. ode dne 21.1.2014. Tato lhůta uplynula dne 20.2.2014, od následujícího dne je žalovaný se splacením půjčky v prodlení. Co do částky 61.650,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Posledním uplatněným nárokem bylo zaplacení částky 240.000,- Kč. Šlo o částku, kterou žalobkyně poskytla ze svých výlučných prostředků na úhradu výlučných závazků žalovaného. K uplatnění tohoto nároku nemohlo dojít v rámci řízení o vypořádání SJM. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1574/2003 ze dne 31.3.2004 se v této souvislosti uvádí: Podle § 150 ObčZ se při vypořádání BSM vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Ze žádného zákonného ustanovení však nevyplývá, že by při vypořádání mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich. Dojde-li tudíž k poskytnutí výlučných prostředků jednoho manžela do výlučné majetkové sféry druhého manžela, je třeba z toho vzniklé nároky uplatnit samostatně, nikoliv v rámci řízení o vypořádání SJM. Dle soudu se žalobkyni podařilo prokázat poskytnutí prostředků, jejichž částečného vrácení se v rámci tohoto nároku domáhá. Dne 9.7.2010 žalobkyně vybrala z účtu, na kterém byly uloženy prostředky získané z prodeje bytu, v hotovosti částku 300.000,- Kč. Tuto částku vložila na účet žalovaného, což žalovaný výslovně uznal ve vyjádření ze dne 9.3.2015 (viz č.l. 37 p.v.). Ve dnech 22.6.2010 a 13.12.2010 poukázala z téhož účtu na účet žalovaného č. xxx/0100 po 10.000,- Kč na úhradu hypotéky, která byla výlučným dluhem žalovaného. Konečně dne 16.12.2010 poukázala na stejný účet částku 38.000,- Kč. Jak uvedla ve své výpovědi, šlo o „dotaci“ účtu žalovaného u Komerční banky a.s. Konečně dne 26.9.2011 byla na účet žalovaného vložena celková částka 300.000,- Kč (viz opět vyjádření žalovaného ze dne 9.3.2015). V tomto případě jde o částky 200.000,- Kč a 100.000,- Kč, které žalobkyně téhož dne vybrala z termínovaných vkladů svého a R.N. Jak žalobkyně uvedla ve své účastnické výpovědi, rovněž částka 100.000,- Kč, kterou složila bance jako termínovaný vklad, byla součástí kupní ceny za byt. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně žalovanému poskytla 458.000,- Kč. Žalobkyně nicméně při uplatnění tohoto nároku zohledňovala pouze poskytnutí částek 300.000,- Kč dne 9.7.2010 a 100.000,- Kč dne 26.9.2011 (viz výpověď žalobkyně). Sama žalobkyně uvedla, že jí žalovaný vrátil celkem 160.000,- Kč. Žalovaný vrácení dalších částek netvrdil ani neprokázal. Z toho vyplývá, že připadá v úvahu přiznání částky 240.000,- Kč, a to za předpokladu, že uplatněný nárok je co do základu dán. K poskytnutí uvedených částek došlo v době do 31.12.2013, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. O poskytnutí těchto finančních prostředků nebyla sepsána žádná listina, např. smlouva o půjčce, jako tomu bylo v případě částek poskytnutých v srpnu 2009. Na straně druhé nebylo žádným z účastníků tvrzeno ani prokázáno, že předmětné částky žalobkyně žalovanému darovala. O tom, že částky měly být vráceny, ostatně svědčí skutečnost, že žalovaný žalobkyni z prvně poskytnuté částky 300.000,- Kč celkem 160.000,- Kč vrátil. Z toho soud dovozuje, že se i v tomto případě jednalo o půjčku podle § 657 obč. zák. Jak již soud uvedl výše, není dle jeho názoru poskytnutí půjčky mezi manžely při splnění shora uvedených podmínek vyloučeno. V tomto případě nebyla dohodnuta lhůta splatnosti. Dle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu logicky po zániku manželství vyzvala, a to nejpozději v okamžiku, kdy byla žaloba v této věci doručena žalovanému. Z toho soud dovozuje, že vymáhaná částka 240.000,- Kč je splatná. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud žalobě i v této části vyhověl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Předmětem sporu bylo několik samostatných dílčích nároků. Soud má za to, že účastníci byli v různých částech předmětu sporu různě úspěšní a neúspěšní. V části, v níž bylo rozhodováno o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, považuje soud za úspěšnou žalobkyni. Jejímu návrhu bylo vyhověno (s výjimkou návrhu na širší vypořádání, který však nebyl v rámci této části sporu významný), žalovaný na straně druhé existenci spoluvlastnictví popíral. V řízení o vypořádání SJM naopak soud považuje za úspěšnějšího účastníka, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, žalovaného. Výsledek řízení o vypořádání SJM závisel na tom, zda předmětem vypořádání bude též dluh vůči manželům Dvořákovým. Soud v souladu s návrhem žalovaného tento dluh vypořádal, což se zásadním způsobem odrazilo ve výsledném rozhodnutí. Konečně v řízení o zaplacení částky celkem 940.000,- Kč (jak je výše uvedeno, z titulu smluv o půjčce) bylo možno poměr úspěchu a neúspěchu přesně kvantifikovat. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 93 % hodnoty předmětu sporu, žalovaný v rozsahu 7 % z hodnoty předmětu sporu. Z toho vyplývá, že v této části předmětu řízení má žalobkyně právo na 86 % oprávněně účtovaných nákladů řízení. V případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví činí tarifní hodnota podle § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. polovinu z částky 2.455.000,- Kč, tj. 1.227.500,- Kč. Odměna za úkon právní služby z této tarifní hodnoty dle § 7 vyhlášky činí 14.220,- Kč. V řízení o vypořádání SJM činí tarifní hodnota podle 8 odst. 6 vyhlášky polovinu z celkové výše vypořádávaných aktiv a pasiv (2.531.770,10 Kč), tj. 1.265.885,- Kč. Odměna za úkon právní služby z této tarifní hodnoty činí 15.740,- Kč. Konečně v případě nároku na zaplacení dluhu ze smluv o půjčce činí odměna z tarifní hodnoty 990.000,- Kč celkem 12.260,- Kč. Z této částky vzhledem k poměrnému úspěchu lze přiznat 86 %, tj. 10.544,- Kč. Jednotlivé úkony právní služby se týkaly vždy všech projednávaných nároků. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobkyně má právo na odměnu ve výši 24.764,- Kč za úkon, naproti tomu žalovaný na odměnu 15.740,- Kč za úkon. Soud tudíž dospěl k závěru, že žalobkyně jako úspěšnější účastnice řízení má právo na odměnu odpovídající rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. na odměnu ve výši 9.024,- Kč za úkon právní služby. Žalobkyni náleží odměna a náhrada výloh za celkem 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ve věci samé ze dne 17.12.2014, 23.2.2015, účast při jednáních soudu dne 11.2.2015, 11.11.2015, 17.2.2016 a 24.2.2016). Jde o odměnu po 9.024,- Kč za úkon (viz výše) a náhradu výloh po 300,- Kč za úkon. Zástupkyně žalobkyně doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty (dále jen DPH). Dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. je-li zástupcem v řízení advokát, patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Proto k odměně přísluší rovněž daň z přidané hodnoty. Právní služby jsou službami podléhajícími základní sazbě daně. Základní sazba DPH činí 21 %. Základem daně jsou odměna za zastupování a náhrady, tj. částka 74.892,- Kč. Daň činí 15.727,- Kč. Celkově bylo na nákladech zastoupení přiznáno 90.619,- Kč. Dále soud žalobkyni přiznal 56.450,- Kč za zaplacený soudní poplatek (nebyl přiznán soudní poplatek za návrh na vypořádání SJM ve výši 2.000,- Kč, když v této části řízení nebyla žalobkyně úspěšná). Konečně bylo přiznáno 3.000,- Kč za složenou zálohu na znalecký posudek. Celkově tak bylo žalobkyni na nákladech řízení přiznáno 150.069,- Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný požádal v průběhu řízení o osvobození od soudních poplatků. Soud neshledal pro přiznání osvobození důvod. Žalovaný doložil, že dosahuje průměrného čistého měsíčního výdělku 9.493,- Kč. Je spoluvlastníkem nemovitostí v ceně převyšující 2.000.000,- Kč. Z toho soud dovozuje, že osobní poměry žalovaného přiznání osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Náklady státu spočívají ve znalečném zaplaceném Ing. Bartošovi ve výši 5.546,- Kč. Z této částky bylo 3.000,- Kč zaplaceno ze zálohy složené žalobkyní. Zbývající částku uložil soud zaplatit ve věci neúspěšnějšímu žalovanému. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k výši částek, které mají být mezi účastníky placeny. Ve vztahu k plněním mezi účastníky byly lhůty stanoveny shodně, když připadá v úvahu vzájemné započtení nároků. Pouze ve vztahu ke státem zálohovaným nákladům řízení byla lhůta stanovena zcela v souladu s ust. § 160 o.s.ř. v trvání 3 dnů.

Rubrum