I.ÚS 1018/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ladislava Korába, zastoupeného advokátem Mgr. Františkem Málkem, sídlem 17. listopadu 238, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 177/2023-140 ze dne 12. 2. 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Libereckého kraje a Města X jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní soud posuzoval stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS), který v této věci rozhodoval už podruhé. Jeho předchozí rozsudek totiž zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2123/24, protože NSS tehdy napadené rozhodnutí ústavně konformním způsobem neodůvodnil. Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti namítá, že se NSS nosných důvodů zrušujícího nálezu Ústavního soudu nedržel, a proto je protiústavní i nyní napadený rozsudek.

2. Podstatou řízení před správními soudy byl přezkum: a) změny č. 2 Územního plánu X, která podmínila výstavbu napojením posuzované plochy na veřejnou infrastrukturu, konkrétně na kanalizaci; a b) rozhodnutí stavebního úřadu, který stěžovateli nepovolil stavbu rodinného domu, protože v dané lokalitě neexistuje připojení na kanalizaci, jak vyžaduje územní plán, a není možné ani dočasné odkanalizování jímkou.

3. Stěžovatel část změny územního plánu i rozhodnutí stavebního úřadu navrhoval zrušit. Krajský soud ale žalobu zamítl a NSS následně zamítl také kasační stížnost. Stěžovatel byl ale úspěšný s ústavní stížností. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2123/24 mimo jiné uvedl: "53. Nejvyšší správní soud se dopustil pochybení, když v územním plánu nezohlednil zásadní rozdíl mezi regulací hlavního a podmíněně přípustného využití dotčené plochy. V napadeném rozsudku se spokojil s formálním odkazem na irelevantní judikaturu, aniž by se řešenou otázkou podrobněji zabýval a doplnil argumentaci o vysvětlení, proč by tato judikatura měla dopadat i na regulaci hlavního využití, resp. zda má v úmyslu ustálené právní závěry rozšířit i na hlavní či přípustné využití ploch. Za takové situace nelze zjistit, jakými úvahami byl Nejvyšší správní soud při svém rozhodování veden.

54. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší správní soud napadený rozsudek ústavně konformním způsobem neodůvodnil. Odůvodnění trpí logickými rozpory, pro které nejsou důvody nevyhovujícího rozhodnutí seznatelné, a jako takový považuje Ústavní soud napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Ústavní soud proto stěžovateli vyhověl a rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. Nyní bude na Nejvyšším správním soudu, aby se opětovně zabýval otázkou, zda Změnou č. 2 nezavedl vedlejší účastník nezákonnou a příliš podrobnou regulaci, která je v rozporu s principy územního plánování a která nepřiměřeně zasahuje do vlastnického práva stěžovatele. [...]

56. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se za dané situace nezabýval věcným přezkumem napadených rozhodnutí, nicméně lze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že ve věci stěžovatele není výstavba v dotčené ploše podmíněna předchozím samosprávným a soukromoprávním rozhodnutím vedlejšího účastníka. Nejedná se o tutéž situaci, jako v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 138/2017-33, tedy o individuální rozhodování zastupitelstva obce, zda udělí či neudělí souhlasné stanovisko k výstavbě konkrétní stavby, ale o omezení obecné, dopadající na neurčitý okruh adresátů." 4. NSS v novém rozsudku rozhodl věcně stejně jako v prvním rozsudku a žalobu zamítl. Odůvodnění ale doplnil o další úvahy. NSS v prvé řadě připomněl, že se správní soudy nemohly zabývat námitkou přiměřenosti změny územního plánu, neboť stěžovatel v průběhu přípravy změny nepodal žádné námitky ani připomínky. NSS se proto zabýval jenom dostatečností odůvodnění změny územního plánu a jejím souladem se zákonem (včetně požadavků na vyloučení diskriminace, nerozumnosti a libovůle).

5. Odůvodnění změny územního plánu je podle NSS dostatečné, jelikož ze stanoviska SEA, na které odůvodnění změny č. 2 odkazuje, jasně vyplývají důvody, pro něž bylo potřebné zavést podmínku připojení na veřejnou kanalizaci. NSS neshledal odůvodnění ani vnitřně rozporným (viz blíže body 28 až 32 napadeného rozsudku).

6. NSS následně vysvětlil, proč je posuzovaná změna územního plánu v souladu se zákonem. Na stěžovatelovu věc dopadá "starý" stavební zákon (č. 183/2006 Sb.). Podle § 41 odst. 1 stavebního zákona a navazující vyhlášky č. 500/2006 Sb. územní plán vymezuje zastavitelné plochy a plochy s rozdílným způsobem využití a současně stanovuje podmínky pro využití těchto ploch. Obec je podle NSS při stanovování podmínek pro využití těchto ploch limitována pouze zákazem diskriminace, nerozumnosti či libovůle a požadavkem, aby územní plán svou mírou podrobnosti neobsahoval detaily náležející až do plánu regulačního nebo do územního rozhodnutí. Jinak zákon obec při stanovování podmínek pro využití zastavitelných ploch nelimituje. NSS zdůraznil, že požadavek obce, aby zastavění vymezených ploch probíhalo až v okamžiku, kdy na to bude území připravené, tj. bude napojeno na veřejnou infrastrukturu, nevykazuje žádné znaky diskriminace ani svévole a naopak představuje zcela legitimní požadavek obce (body 35 až 45 napadeného rozsudku).

7. NSS poukázal také na časovou neohraničenost stanovené podmínky a uvedl, že pokud by zásah do práv stěžovatele trval nepřiměřeně dlouho, není vyloučeno, aby se stěžovatel domáhal poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva soukromoprávní cestou na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (bod 48 napadeného rozsudku).

8. NSS nakonec uzavřel, že rozhodnutí stavebního úřadu, který stěžovateli nepovolil stavbu domu, odpovídá rozumnému výkladu dané podmínky v územním plánu (body 50 až 52 napadeného rozsudku).

II. Ústavní stížnost

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti druhému rozsudku NSS namítá, že NSS nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu z nálezu sp. zn. III. ÚS 2123/24, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy a také stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Ústavní soud podle stěžovatele "zjevně nepožadoval pouze rozšíření odůvodnění, ale doložení jasné právní opory pro závěry Nejvyššího správního soudu. To však napadený rozsudek neposkytuje".

10. Stěžovatel také namítá porušení práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Poukazuje na to, že územní plán stanoví coby hlavní využití "bydlení individuální", avšak současně stanoví podmínku, jejíž splnění není pro vlastníka objektivně možné a závisí výhradně na neurčité budoucí investiční vůli obce. Stanovené hlavní využití je tak podle stěžovatele fakticky vyprázdněno - stejně jako výkon vlastnického práva stěžovatele na něj navázaný. Stěžovatel upozorňuje, že nemá žádnou právní možnost, jak realizaci hlavního využití prosadit, nemá k dispozici žádný právní prostředek, jímž by obec mohl přimět k vybudování kanalizace, a není dán ani žádný časový horizont, v němž by k realizaci mohlo dojít.

III. Posouzení ústavní stížnosti

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná své shora citované závěry z nálezu sp. zn. III. ÚS 2123/24, z nichž plyne, že Ústavní soud zrušil první rozsudek NSS pro nepřezkoumatelnost - odůvodnění trpělo logickými rozpory, pro které nebyly důvody nevyhovujícího rozhodnutí seznatelné, což vedlo k ústavně nesouladnému odůvodnění soudního rozhodnutí. V bodě 56 výslovně uvedl, že se "nezabýval věcným přezkumem napadených rozhodnutí". Stěžovatel naopak z nálezu Ústavního soudu dovozuje závěry vztahující se k meritu věci, ty však z nálezu neplynou.

13. Ústavní soud proto dodržení právních závěrů kasačního nálezu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy posuzoval optikou toho, zda již rozsudek NSS přezkoumatelný je, zda už netrpí obdobnými logickými rozpory a zda je tedy odůvodněn v souladu s ústavními požadavky. Dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozsudku už ústavním požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí dostálo.

14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že zrušující nález Ústavního soudu vyžadoval po NSS více než pouhé "rozšíření odůvodnění". Pro naplnění závěrů o ústavně nesouladném odůvodnění nepostačí jen doplnění pár vět navíc. To však NSS neudělal - odůvodnění naopak doplnil způsobem, z nějž je patrné, proč rozhodl, jak rozhodl. Jeho rozhodnutí už není vnitřně rozporné a obsahuje podrobné vysvětlení nosných důvodů rozsudku. Z ústavněprávního pohledu proto obstojí.

15. Je pravdou, že NSS se v odůvodnění vydal trochu jiným směrem, než nález sp. zn. III. ÚS 2123/24 nepřímo předjímal (viz zejm. bod 53 cit. nálezu). Nevěnoval se podrobně rozdílu mezi stanovením podmínek využití plochy u hlavního a podmíněně přípustného využití. Z jeho odůvodnění ale vyplývá, proč takový rozdíl nebyl pro posuzovaný případ podstatný (body 35 až 45 napadeného rozsudku). Stavební zákon v § 41 odst. 1 umožňuje obci v územním plánu stanovit podmínky využití zastavitelných ploch. Limitem je pouze zákaz diskriminace, nerozumnosti či libovůle a pak také pravidlo, že územní plán svou mírou podrobnosti neobsahuje detaily náležející až do plánu regulačního nebo do územního rozhodnutí. Ústavní soud k tomu doplňuje, že omezení představují samozřejmě také ústavní požadavky - územní plán nesmí porušovat základní práva jednotlivců a další ústavní principy.

16. Jak ale připomíná NSS v bodech 25 až 27 napadeného rozsudku, jelikož stěžovatel v průběhu přijímání napadené části územního plánu neuplatnil žádné námitky ani připomínky, správní soudy se nemohly zabývat námitkou nepřiměřenosti stanovené podmínky. Zabývat se s ohledem na ustálenou judikaturu NSS i Ústavního soudu mohly jen zákonností, zahrnující i zmiňované vyloučení svévole, diskriminace a nerozumnosti (viz judikatura citovaná v napadeném rozsudku). Tento závěr potvrdil Ústavní soud například v nálezu sp. zn. I. ÚS 178/15, bod 37, kde uvedl: "ochrana práv v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy závisí také na aktivitě navrhovatele v procesu pořizování tohoto opatření. Před správním soudem tak zpravidla nelze uspět s tvrzením o nepřezkoumatelném, nedostatečném či nesprávném vyvážení veřejných a soukromých zájmů, pokud tyto zájmy nebyly uplatněny v procesu pořizování územního plánu." Podobný závěr zopakoval v usneseních sp. zn. I. ÚS 644/26, bod 12; IV. ÚS 3065/20, bod 12; či I. ÚS 1055/19. Jinými slovy, lamentuje-li stěžovatel nad procesními možnostmi obrany proti napadené změně územního plánu, pomíjí, že o možnost přezkumu přiměřenosti přišel v důsledku vlastní nečinnosti v průběhu přijímání změny územního plánu.

17. Ústavní soud souhlasí s NSS, že správní soudy musejí při rozhodování o přezkumu územního plánu dbát jak na dotčené osoby - obec územní plán schvaluje ve vrchnostenském postavení a může výrazně omezovat práva jednotlivců, tak na ústavní záruku samosprávy, pod jejíž garanci spadá také rozhodování obce o vlastním území. Právo obce na samosprávu může být omezeno např. i rozhodnutím správního soudu o zrušení územního plánu či jeho části (k tomu viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25, bod 35, a tam citovaná judikatura). NSS v napadeném rozsudku zohlednil práva dotčených osob na straně jedné i ústavně garantovanou samosprávu obce na straně druhé v souladu s ústavním pořádkem.

18. Stěžovatel konečně neuplatňuje v ústavní stížnosti žádné námitky proti části rozsudku NSS, v níž jde o přezkum rozhodnutí stavebního úřadu o nepovolení stavby. Také v této části rozsudek NSS z ústavněprávního pohledu obstojí.

19. Ústavní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek neporušil základní práva stěžovatele. Stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu