I.ÚS 104/02
V PLATNOSTI- KS Praha 27 Co 509/2001
- ÚS I.ÚS 104/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené usnesení krajského soudu bylo ústavně správně. Soud se nezabýval věcnou správností exekučního titulu, což je věc nižších soudů. Krajský soud správně posoudil vykonatelnost rozhodnutí a vhodnost způsobu srážek z důchodu. Ústavní soud nepřijal námitky ohledně sociální situace stěžovatelky jako základ pro zásah.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené advokátkou Mgr. M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 27 Co 509/2001, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 10. 2001, č.j. 40 E 1289/2001-8, kterým byl nařízen výkon rozsudku tamního soudu ze dne 18. 4. 2000, č.j. 9 C 23/2000-23, pro částku 27.600,-Kč a náklady nařízení výkonu rozhodnutí v částce 2.160,- Kč srážkami z důchodu stěžovatelky. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že se nemůže zabývat věcnou správností exekučního titulu z hlediska hmotného práva a ani procesními vadami nalézacího řízení, neboť není přezkumnou instancí ve vztahu k nálezacímu řízení. Proto - jako soud rozhodující o výkonu rozhodnutí - nemohl brát zřetel na námitky stěžovatelky ohledně věcné nesprávnosti vykonávaného rozhodnutí. Krajský soud dále konstatuje, že rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal z toho hlediska, zda je exekuční titul po stránce materiální i formální vykonatelný, zda oprávněný i povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhovaná v takovém rozsahu, který stačí k uspokojování oprávněného a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí pro peněžité plnění není nevhodným způsobem. Zjistil, že usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2000, č.j. 9 C 23/2000-23 je pravomocné, lhůta k plnění v něm stanovená uplynula, že je po stránce materiální i procesní vykonatelné, že nařízený výkon rozhodnutí nepřekračuje přisouzené plnění a že srážky z důchodu stěžovatelky jsou zákonným i vhodným způsobem exekuce pro uspokojení peněžitého nároku oprávněné. V postupu soudu I. stupně neshledal pochybení a jako věcně správné jej potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví napadenému usnesení Krajského soudu v Praze. Je přesvědčena, že krajský soud - jako soud odvolací - měl přihlédnout ke skutečnostem, že je invalidní důchodkyně, že pobírá od České správy sociálního zabezpečení důchod a že tím, že jí jsou strhávány jednotlivé částky v rámci výkonu rozhodnutí, je na pokraji životního minima. Tvrdí, že již v řízení o uzavření smíru o zaplacení částky 30.000,- Kč ( pozn. usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18.4. 2000, č.j. 9 C 23/2000-23, o schválení smíru mezi stěžovatelkou a oprávněnou J. P.) a následně Krajským soudem v Praze ve věci výkonu rozhodnutí, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a podle čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka zdůrazňuje, že prý v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi soud přihlédl k její tíživé sociální a finanční situaci a osvobodil ji od soudních poplatků. Má zato, že i Krajský soud v Praze v řízení o výkon rozhodnutí měl tyto skutečnosti vzít v úvahu. Proto navrhuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 27 Co 509/2001, zrušit. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je toliko ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci. Ústavní soud usuzuje, že v daném případě se jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí (část šestá o.s.ř.), jež ústavní roviny nedosahuje. Krajský soud postupoval ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy stanovenými zákonem. Ústavní soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil, rovněž v něm i jasně vymezil oblast své kompetence a správně stěžovatelku upozornil na skutečnost, že není přezkumnou instancí ve vztahu k nalézacímu řízení. V exekučním řízení totiž nelze dokazovat to, co je třeba uplatnit v řízení nalézacím, tzn. v souzené věci např. "věcnou nesprávnost" vykonávaného rozhodnutí s ohledem na tíživou sociální a finanční situaci stěžovatelky. Z ústavněprávního hlediska nelze tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - napadenému usnesení nic vytknout. Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces - jehož se stěžovatelka dovolává - není možné vykládat tak, že je garantován úspěch v řízení, tzn. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo, aby soud rozhodl podle jeho názoru (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 574/99). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, jichž se stěžovatelka dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatelky, porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.