I.ÚS 1057/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Eugen Prinz von und zu Liechtenstein, zastoupeného Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3122/2025-268 ze dne 15. 12. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci č. j. 30 Co 1/2024-837 ze dne 7. 5. 2025 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 7 C 107/2018-650 ze dne 20. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, Lesů České republiky, s.p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, Vojenských lesů a statků ČR, s.p., sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6, a Povodí Ohře, státní podnik, sídlem Bezručova 4219, Chomutov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Pro úplnost je třeba uvést, že Ústavní soud vzhledem k obsahu odůvodnění ústavní stížnosti považuje za napadený v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, nikoli rozsudek téhož soudu č. j. 30 Co 1/2025-441 z téhož dne, který stěžovatel uvádí v petitu vinou písařské chyby.

2. Věc se týká poválečné konfiskace majetku rodu Lichtenštejnů a současných snah příslušníků Lichtenštejnského knížectví o jeho navrácení prostřednictvím civilních žalob (mimo rámec restitučních předpisů). V tomto kontextu soudy napadenými rozhodnutími rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal vyklizení pozemků, eventuálně náhrady za tyto pozemky, a určení vlastnického práva k pozemkům, nacházejícím se v katastrálních územích Dřevčice, Holany, Jestřebí u České Lípy, Kvítkov u České Lípy, Okrouhlá u Nového Boru, Prácheň, Provodín, Šváby a Zahrádky u České Lípy, přičemž konkrétní pozemky jsou blíže vymezeny v napadených rozhodnutích. Obecné soudy stěžovatelově žalobě nevyhověly s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. 4. 2024. Stěžovateli je tato judikatura, řešící obdobné případy, známa, nicméně s ní nesouhlasí a v nyní řešeném sporu pokračuje dle svých slov s ohledem na probíhající řízení o stížnosti Lichtenštejnského knížectví proti České republice před Evropským soudem pro lidská práva a s cílem se případně domáhat obnovy řízení o ústavní stížnosti.

3. Posuzovaná věc tedy závisí na otázkách, které Ústavní soud vyřešil ve výše citovaných rozhodnutích, jež následně opakovaně potvrdil v usneseních, jimiž podobně koncipované ústavní stížnosti s ohledem na závaznost nálezů Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3379/24 ze dne 5. 2. 2025 či sp. zn. IV. ÚS 2099/25 ze dne 30. 7. 2025; k námitce zákonného soudce srov. i usnesení sp. zn. I. ÚS 1601/24 ze dne 3. 7. 2024 ohledně vyloučení soudce a nález sp. zn. II. ÚS 657/22 ze dne 6. 4. 2023 ohledně určení senátu Nejvyššího soudu). Za dané situace a vzhledem k tomu, že stěžovatel si je této judikatury vědom, Ústavní soud považuje za dostačující na ni pro stručnost odkázat. Zcela shodně postupoval v usnesení sp. zn. I. ÚS 228/26 ze dne 25. 2. 2026.

4. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška Respektuji, že soudkyně zpravodajka nemohla navrhovat nic jiného než odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, neboť tento závěr má oporu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. 4. 2024, Zpochybnění poválečné konfiskace majetku rodu Liechtenstein, tedy v obdobné věci spřízněných stěžovatelů. Je v souladu i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, stejně jako s řadou na ně navazujících nálezů Ústavního soudu. Jsem jimi svázán i já, ostatně stejně jako kdokoli jiný (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nadto s ohledem na diskusi v plénu, která vyústila právě v přijetí zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, nelze předpokládat, že by plénum v téměř stejném složení svůj právní názor kvalifikovanou většinou devíti hlasů změnilo. Proto ani v tomto senátu nemělo smysl navrhovat překonání této, bohužel již ustálené judikatury Ústavního soudu postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, současně nemělo žádného smyslu hlasovat proti navrženému usnesení, neboť s ohledem na § 19 odst. 2 ve spojení s § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu by to vedlo jen k tomu, že by v této věci nebylo přijato (pouhé) usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti, nýbrž zamítavý nález, jenž by tak vyšší formou s atributy všeobecné závaznosti dále petrifikoval zmíněnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Diskuse ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24 jsem se neúčastnil; soudcem Ústavního soudu jsem byl jmenován až o téměř tři měsíce později. Zato diskusi, která předcházela přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu na podzim roku 2005, jsem jako tehdejší asistent soudce zpravodaje sledoval velmi zblízka. Netajil jsem se už tehdy v interních odborných diskusích názorem, že toto stanovisko, jakož i souběžně přijaté stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 s obdobným závěrem týkajícím se majetku církví, náboženských řádů a kongregací, považuji za novou křivdu, jíž se pohříchu dopustil Ústavní soud, který dosud jinak a neochvějně stál na straně osob postižených totalitními režimy 20. století. Stejně jako tehdy otevřeně disentující Eliška Wagnerová, k níž se připojil Miloslav Výborný, jsem byl a stále jsem přesvědčen, že Ústavní soud (byť veden dobrými úmysly čelit záplavě vesměs neúspěšných žalob příslušníka jiného šlechtického rodu) překvapivě dodal restitučním předpisům účel, který nikdy neměly - dodatečně legalizovat vlastnictví státu k majetku, jehož se nejrůznějším způsobem v předcházejících desetiletích zmocnil, a to dokonce i bez jakéhokoliv právního důvodu. To je přece akt, jak tehdy výstižně Eliška Wagnerová poznamenala, jenž je v celém civilizovaném světě nazýván krádeží. Věřím, že členy zákonodárného sboru, kteří pro restituční zákony krátce po Listopadu 1989 hlasovali, by ani ve snu nenapadlo, že by jejich skrytým účelem mělo být - po uplynutí krátkých lhůt pro uplatnění restitučního nároku - definitivní stvrzení takové státní krádeže. Restituční zákony přece měly vybraným postiženým (občanům, původně i s trvalým pobytem v tuzemsku) cestu k ukradenému majetku usnadnit, nikoli navždy a všem zavřít jakékoli cesty jiné (a komplikovanější), natož jim zcela odepřít obecné prostředky soudní ochrany vlastnického práva. Ty měl a má za rovných podmínek k dispozici každý, i kdyby nebylo žádného speciálního restitučního předpisu. Restituční zákony měly, jak se v jejich úvodních ustanoveních píše, některé majetkové křivdy zmírňovat, nikoli jejich zmírnění bránit nebo dokonce vytvářet křivdy nové. Přesně to přitom napadená soudní rozhodnutí činí, když stěžovateli odpírají soudní ochranu a vnucují mu, že nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jen s ohledem na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu. Jinak by totiž naléhavý právní zájem nepochybně měl. Pouze z tohoto důvodu jeho žalobu zamítly, "aniž by věc dále právně zkoumaly" (viz body 17 a 21 rozsudku Okresního soudu v České Lípě). Pokud až v roce 2005, tedy 16 let po Sametové revoluci, 14 let po přijetí Listiny základních práv a svobod a 13 let po přistoupení k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud svým stanoviskem cestu k obecné soudní ochraně vlastnického práva uzavřel, přestože dosud ji připouštěl i ve svých nálezech (které mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy podobně jako zákony normativní význam), vztahují se na toto jeho rozhodnutí ratione materiae i ratione temporis plně závazky plynoucí z citovaných pramenů ústavního práva a mezinárodního práva, zejména z ústavní (a konvenční) garance práva na přístup k soudu a soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, a z ústavní garance ochrany vlastnického práva. O ní ostatně čl. 11 odst. 1 Listiny přiléhavě uvádí, že má stejný zákonný obsah a stejnou zákonnou ochranu (!), bez ohledu na osobu vlastníka. Navzdory této výslovné garanci se stát znovu stal privilegovaným vlastníkem a svůj majetek uhájí, i kdyby jeho někdejší vlastník nakonec byl navzdory dlouhým desetiletím schopen před soudem jednoznačně prokázat, že byl bezostyšně okraden někdejšími představiteli státní moci, kteří se třebas ani neobtěžovali budit zdání nějaké formální legality. Toto nově založené privilegované postavení státu ostatně dokládá skutečnost, že stát sám je s určovacími žalobami proti vlastníkům, kteří prý jen v důsledku šlendriánu zůstali i během komunistického režimu, a i později zapsáni jako vlastníci nemovitostí v příslušných evidencích, úspěšný - viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020, které se také týkalo liechtensteinského majetku. Summum ius, summa iniuria! Lituji, že Ústavní soud v roce 2024 promeškal příležitost napravit to, co považuji za chybu našich ctěných předchůdců. Vlastnické právo všech vlastníků má podle čl. 11 odst. 1 Listiny stejný zákonný obsah a ochranu. Možnost uplatnit obecné občanskoprávní vlastnické žaloby musí mít proto ve stejné míře zachovánu každý, fyzická či právnická osoba, obec či stát, občan či příslušník jiného státu. To vůbec neznamená, že domnělý vlastník se svou žalobou uspěje, že by konkrétně i tento stěžovatel v tomto případě nakonec své vlastnické právo uhájil. Protože jsme mu však i toto elementární právo na přístup k soudní ochraně odňali, sami jsme se zbavili příležitosti ověřit poctivost nabytí státního vlastnictví. To je přitom založeno na fikci, že právním předchůdcům stěžovatele byl majetek legitimně konfiskován ve prospěch státu přímo na základě aplikace dekretu prezidenta republiky Beneše č. 12/1945 Sb. dnem jeho účinnosti, přestože se tomu již tehdy a bezprostředně aktivně bránili. Zjevně se však jako třídní nepřátelé komunistického režimu ubránit ani nemohli, neboť Správní soud v Bratislavě jejich žaloby zamítl až v listopadu 1951, tedy v době nejtvrdšího komunistického teroru, jehož účinným nástrojem se stala i tehdejší "justice". Historie nás stále dohání a ovlivňuje naše dnešní poměry. Nedůsledností v postoji ke křivdám minulosti, která od nás není zas tak vzdálená, se náš novodobý stát opět kompromitoval poměry, od nichž se chtěl navždy distancovat. A historie dohnala v osobní rovině i mě, byv v roli předsedy senátu postaven před nutnost podepsat se pod rozhodnutí, s nímž se vnitřně neztotožňuji, v situaci, o níž jsem bláhově předpokládal, že se pro mě uzavřela před více než dvaceti lety. Proto své výhrady vyjadřuji alespoň cestou odlišného stanoviska k odůvodnění podle § 22 zákona o Ústavním soudu, tak jako jsem to již opakovaně učinil ve věcech sp. zn. I. ÚS 3153/24, sp. zn. I. ÚS 3379/24 a sp. zn. I. ÚS 228/26. V Brně 27. 8. 2026 Tomáš Langášek