I.ÚS 1071/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2026 č. j. 3 Tdo 1168/2025-434, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2025 č. j. 12 To 174/2025-352 a rozsudku Okresního soudu Praha- východ ze dne 26. května 2025 č. j. 38 T 14/2025-311, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu pro Prahu východ, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. K tomuto porušení mělo dojít jeho odsouzením v záhlaví označeném trestním řízení.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu východ (dále jen "okresní soud") odsouzen pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu 60 měsíců za současného uložení dohledu. Trestného činu se dle výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že dne 22. 1. 2024 přijel k poškozenému, kterému bývalá partnerka stěžovatele prodala jeho nářadí, udeřil jej do obličeje a s golfovou holí v ruce ho nutil k vrácení věcí, přičemž následně golfovou hůl odložil a poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil poranění nevyžadující si ošetření. Okresní soud dospěl k závěru o vině stěžovatele na základě provedeného dokazování, spočívajícího zejména ve výpovědi stěžovatele, poškozeného a další svědkyně, jakož kamerových záznamech z pozemku poškozeného.

3. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, které napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jeho hodnocením důkazů i právním hodnocením a dospěl k závěru, že výroky o vině i trestu jsou zákonné. Skutkový stav zjištěný především na základě kamerového záznamu z místa činu shledal jednoznačně prokazujícím vinu stěžovatele i prvostupňovým soudem popsaný průběh činu. Rovněž uložený trest vzhledem k trestní minulosti stěžovatele byl shledán přiměřeným. O stěžovatelově dovolání rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší soud tak, že jej odmítl. Rozhodnutí prvostupňového ani odvolacího soudu dle Nejvyššího soudu nejsou stižena vadami, které by odůvodňovaly jejich případné zrušení.

4. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti napadeným rozhodnutím s tvrzením, že jeho trestní odsouzení není v souladu se zákonem ani jeho základními právy. Soudy dle něj nepřípustně hodnotily zjištěný skutkový stav jako vypovídající o jeho vině, aniž by vzaly v úvahu další relevantní aspekty věci - zejména chování poškozeného a celkový kontext jejich sporu. Soudy i přes stěžovatelovy námitky nehodnotily věrohodnost vyslechnutých svědků. V jeho věci nelze hovořit ani o naplnění formálních znaků skutkové podstaty, pro kterou byl odsouzen, neboť po poškozeném ničeho nechtěl ani ho k ničemu nenutil, ale lze hovořit toliko o vzájemném sporu. Zbraň stěžovatel k ničemu nepoužil, v rámci průběhu činu ji dokonce odložil, aniž toto bylo zohledněno. Závěr o společenské škodlivosti pak obecné soudy vyložily toliko obecně učebnicovým způsobem, aniž by jakkoli zohlednily konkrétní aspekty stěžovatelova případu.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

7. Stěžovatel řadou námitek brojí proti dokazování, případně hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Takové námitky však v řízení před Ústavním soudem nemohou obstát, nedosahují-li takové intenzity, která založí současně zásah do základních práv (viz např. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4129/17, nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 nebo nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). K takovému zásahu v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vysvětlily, jak a proč ke skutkovým závěrům dospěly i jaké právní závěry ze skutkového stavu vyvodily. Znaky skutkové podstaty byly jednáním stěžovatele naplněny - tomu i tvrzenému nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spáchání činu se zbraní se Nejvyšší soud věnoval obšírně v bodech 42-44 napadeného usnesení. Z něj Ústavní soud pouze shrnuje, že ke spáchání činu se zbraní nedochází až způsobením zranění zbraní nebo jejím jiným útokem, ale i jejím pouhým držením k tomuto účelu bez přímého využití. U trestného činu vydírání pak zbraň bude často sloužit právě jako zastrašovací nástroj, aniž by docházelo k útoku zbraní.

8. Rovněž namítanému nezohlednění společenské škodlivosti jednání se obecné soudy dostatečně věnovaly. Byť lze dát za pravdu stěžovateli, že okresní soud hodnotil společenskou škodlivost (resp. možnou aplikaci využití zásady subsidiarity trestní represe) spíše obecně a stručně, krajský a zejména Nejvyšší soud rozvinuly tyto úvahy více. Nejvyšší soud se v bodech 46 a 47 napadeného usnesení věnoval rozsáhle možné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe i společenské škodlivosti jako jedné ze složek této zásady a dospěl k ústavně souladnému závěru, že tato zásada byla v řízení respektována. Stěžovatel spáchal závažný trestný čin, trestnou činnost páchal opakovaně a ve srovnání s obdobnými případy trestného činu vydírání nejde o atypický případ, který by odůvodňoval aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a případnou kvalifikaci činu jako přestupku.

9. Tím se případ stěžovatele odlišuje od jím připomínaného nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 455/26. Ústavní soud v tomto nálezu vyložil, že se obecné soudy při hodnocení společenské škodlivosti musí zabývat komplexně všemi aspekty spáchaného trestného činu, nadto jedná-li se o "hraniční trestní věc" (srov. bod 34 nálezu). Zatímco v tomto případě šlo opravdu o hraniční případ posuzování společenské škodlivosti, což uznalo i Nejvyšší státní zastupitelství, případ stěžovatele jako hraniční hodnotit nelze a bylo tomu opačně - státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání stěžovatele výslovně uvedl, že se nejedná o hraniční nebo výjimečný případ odůvodňující aplikaci zásady subsidiarity trestní represe (viz bod 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nadto jednání, kterého se dopustil obviněný v případě citovaného nálezu a stěžovatel, jsou zcela rozdílné intenzity, stejně jako okolnosti, za kterých se trestné činy staly. Zatímco v případě citovaného nálezu šlo o dvě sobě cizí osoby v situaci, která eskalovala mimo jiné i jednáním poškozené, v případě stěžovatele došlo k přímému fyzickému útoku a zranění poškozeného, trestný čin nebyl nijak vyprovokovaný, naopak poškozený se po celou dobu činu snažil situaci uklidňovat. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy aplikovaly ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku ústavně konformním způsobem a nezasáhly do základních práv stěžovatele.

10. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. srpna 2026´ Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu