I.ÚS 1083/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Adama Sekaniny, zastoupeného JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, sídlem Dobrovského 25, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2026 č. j. 10 As 261/2025-43 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. prosince 2025 č. j. 65 A 47/2025-45, spojené s návrhem na zrušení § 17 odst. 1 vyhlášky č. 13/2014 Sb. a § 5 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

1. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů ve věci, která se týká pozemkových úprav. Namítá, že správní soudy porušily jeho právo na ochranu vlastnictví, protože podle něj nebyl dán veřejný zájem na zahrnutí jeho pozemků do dotčených pozemkových úprav. Správní soudy ani nezohlednily jeho námitky proti ocenění dotčených pozemků. Též spatřuje porušení svých procesních práv v tom, jak soudy aplikovaly zákonná a podzákonná pravidla ohledně pozemkových úprav a navrhuje jejich částečné zrušení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že příslušný pozemkový úřad schválil návrh komplexních pozemkových úprav, který mj. zahrnoval pozemky ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatele. Tento právní předchůdce se proti rozhodnutí pozemkového úřadu odvolal, jeho odvolání však Státní pozemkový úřad (vedlejší účastník) zamítl.

3. Následně stěžovatel i jeho právní předchůdce podali proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu ve vztahu ke stěžovateli zamítl. Proti rozsudku krajského soudu následně podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ale Nejvyšší správní soud také zamítl.

4. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 17 odst. 1 vyhlášky č. 13/2014 Sb. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem a zmocňujícím zákonem a § 5 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách pro jeho protiústavnost. Také žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021 sp. zn.

I. ÚS 3449/19 (N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne

15. února 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21 (N 19/110 SbNU 191), bod 19].

7. Svou argumentaci ohledně porušení práva na ochranu vlastnictví stěžovatel staví na tom, že došlo k porušení jeho legitimního očekávání, protože jeho právní předchůdce kupoval dotčené pozemky od státu proto, že měly plnit funkci cest. Dále namítá, že v rámci řízení o pozemkových úpravách nabízel správním orgánům alternativy, které by byly šetrnější a směřovaly by k zachování jeho vlastnického práva. Ústavní soud těmto námitkám nepřisvědčil. Především se s nimi totiž vypořádaly již obecné soudy. Z pohledu ústavněprávního přezkumu obecné soudy dostatečně reagovaly na stěžovatelovy návrhy ohledně přiměřenosti zvoleného řešení pozemkových úprav. Též se podrobně zabývaly (především krajský soud) i tím, zda mohly pozemky stěžovatele sloužit jako cesty. Dospěl k tomu, že nikoliv, a proto ani nebylo potřeba tento faktor zohledňovat při ocenění jednotlivých pozemků (viz body 21-31 rozsudku krajského soudu a body 36 a 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud nyní nemá důvod tyto závěry přehodnocovat, a to obzvlášť za situace, kdy stěžovatel rozporuje závěry obecných soudů pouze povšechně, bez uvedení konkrétních výhrad vůči jejich postupu.

8. Pouze snad jediná konkrétní výtka se týká části rozsudku Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel nenabízel žádná alternativní řešení v procesu pozemkových úprav. To stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje a tvrdí, že množství alternativ nabízel. V tomto ohledu je ale potřeba přihlédnout ke kontextu daného tvrzení. Z celého bodu 34 napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že si Nejvyšší správní soud byl těchto alternativ zjevně vědom. Sám na některé z nich poukazoval (např. odkup pozemků za stěžovatelem určenou cenu), zároveň ale uvedl, že žádná z nabízených variant nebyla přijatelná pro obě strany. Prostřednictvím tohoto argumentu dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že se nesprávná aplikace vyhlášky ze strany správního orgánu nemohla projevit na procesních právech stěžovatele, protože jiný postup by zjevně nepřinesl návrh dalších alternativních řešení. Na tomto vypořádání stěžovatelovy námitky proto nelze z pohledu Ústavního soudu spatřovat nic závadného.

9. Co se týče porušení práva na soudní ochranu, stěžovatel jej spatřuje především v aplikaci § 17 odst. 1 vyhlášky č. 13/2014 Sb., který zní následovně: "Při zpracování návrhu nového uspořádání pozemků se nepřihlíží k takovým požadavkům, které jsou v rozporu s projednaným plánem společných zařízení a stanoveným způsobem využití území." Toto ustanovení podle něj odporuje zákonu o pozemkových úpravách, podle kterého účastník řízení může podávat námitky proti plánu společných zařízení. I tímto se však dostatečně zabývaly obecné soudy. Obzvlášť Nejvyšší správní soud výkladu tohoto ustanovení věnoval značnou pozornost (viz body 27 až 32). V napadeném rozsudku přitom přijal takovou interpretaci, která nezakládá rozpor ustanovení se zákonem.

10. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není vykládat podústavní (natož pak podzákonné) právní předpisy, to primárně přísluší obecných soudů. Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud by jejich postup měl za následek porušení základních práv a svobod [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud žádný exces ve výkladu přijatém Nejvyšším správním soudem neshledal. Naopak jej považuje za srozumitelný a přesvědčivý. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani blíže nereaguje na jednotlivé argumenty Nejvyššího správního soudu a nesnaží se o polemiku s nimi. Nezmiňuje ani snad to, že by se Nejvyšší správní soud dopustil libovůle či například neodůvodněně vybočil z obecně přijímaných standardů výkladu práva.

11. Nelze ani shledat, že by bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu aplikací tohoto ustanovení vyhlášky. Obecné soudy přijaly ve svých odůvodnění závěr, že navzdory citaci daného ustanovení v jednom z přípisů se Státní pozemkový úřad námitkami stěžovatele věcně zabýval. Sdělil mu důvody, proč jeho požadavkům nelze vyhovět. Za takové situace se Ústavní soud zcela ztotožňuje se závěry správních soudů, že takový postup nemohl mít vliv na zákonnost celého řízení. Pouhá citace ustanovení vyhlášky správním orgánem (natož pak mimo samotné konečné rozhodnutí, ale pouze v jednom z přípisů správního orgánu) neznamená automaticky nezákonnost rozhodnutí ve věci samé [srov. nález ze dne 1. února 2005 sp. zn. II. ÚS 636/02 (N 20/36 SbNU 257)].

12. Stěžovatel dále navrhuje zrušení § 5 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Na jeho základě správní orgán v řízení o pozemkových úpravách jmenoval některým neznámým účastníkům řízení opatrovníkem obec, v níž se prováděly pozemkové úpravy a která byla sama účastnicí řízení. V tom stěžovatel spatřuje zjevný střet zájmů. Nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí, že správní soudy toto ustanovení přímo neaplikovaly, odmítly se věcně zabývat námitkou stěžovatele, což odůvodnily rozsahem přezkumu ve správním soudnictví. V průběhu řízení totiž stěžovatel adekvátně nevysvětlil, jak by se tato vada mohla promítnout do jeho právního postavení. Podle obecných soudů tedy námitkou směřoval jen k ochraně práv jiných osob, což mu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepřísluší. Ústavní soud tento závěr správních soudů také považuje za ústavně konformní. Za této situace nelze považovat za naplněný předpoklad, že uplatněním ustanovení zákona nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu).

13. Nelze ani přisvědčit výtce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud dospěl ke skutkovému zjištění, aniž by provedl jakékoliv dokazování. Stěžovatel tuto vadu spatřuje v části napadeného rozsudku, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že ani případný nesouhlas vlastníků zastoupených opatrovníkem by zřejmě nemohl ovlivnit splnění zákonem požadované většiny pro přijetí návrhu pozemkových úprav (viz bod 20 napadeného rozsudku). Ústavnímu soudu je nicméně zřejmé, že jde jednak pouze o podpůrný argument uváděný "nad rámec" výše uvedeného důvodu pro odmítnutí stěžovatelovy námitky, jednak stěžovatel zjištěný údaj ani nevyvrací. Vytýkaná vada tedy nemohla mít vliv porušení práv stěžovatele.

14. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhy na zrušení části zákona a jiného právního předpisu a na odklad vykonatelnosti mají ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, sdílí proto její osud.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu