I.ÚS 1089/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vanišová Group spol. s r. o., sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022 č. j. 8 A 78/2019-35, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "správní orgán") rozhodnutím ze dne 15. 5. 2018 č. j. MHMP 740466/2018 uznal stěžovatelku vinnou z přestupků podle § 35 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020, poněvadž nezajistila, aby při poskytování přepravy formou taxislužby byl v blíže určeném vozidle doklad o oprávnění k podnikání, a provozovala taxislužbu blíže určeným vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a uložil za to stěžovatelce pokutu ve výši 150 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 5. 2019 č. j. 50/2019-190-TAXI/3 k odvolání stěžovatelky změnil uvedené rozhodnutí správního orgánu tak, že upravil formulaci výroku o vině a snížil pokutu na 125 000 Kč, a ve zbylé části je potvrdil.

3. Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka brojila správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). V žalobě tvrdila, že skutkový stav není prokázán bez důvodných pochybností a současně brojila proti výši uložené pokuty. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok), uloženou pokutu snížil na 62 500 Kč (II. výrok) a rozhodl, že nikdo z účastníků soudního řízení nemá právo na náhradu nákladů (III. výrok). Městský soud neshledal, že řízení před správními orgány bylo zatíženo procesní vadou; není proto pochyb, že se stěžovatelka přestupku dopustila. Shledal však, že s ohledem na nízkou společenskou škodlivost jednání stěžovatelky je uložená pokuta nepřiměřeně vysoká. Poněvadž městský soud neshledal ani jednu z žalobních námitek stěžovatelky důvodnou, avšak snížil pokutu uloženou správními orgány, nelze jednoznačně určit, která "strana řízení" byla procesně úspěšnější. Městský soud proto s odkazem na § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

4. Vedlejší účastník následně podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku kasační stížnost.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že městský soud rozhodl chybně o nákladech řízení. Stěžovatelce mělo náležet právo na jejich náhradu, poněvadž v soudním řízení byla procesně úspěšná; nepodala-li by žalobu, nebylo by ani pro stěžovatelku příznivého (v záhlaví uvedeného) rozsudku. Stěžovatelka zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech soudního řízení správního ovládá zásada úspěchu ve věci, stejně jako v občanském soudním řízení. Stěžovatelka proto analogicky odkazuje na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se přizná plná náhrada nákladů řízení částečně úspěšnému účastníkovi, závisí-li rozhodnutí na úvaze soudu. Taková situace přitom nastala v nyní posuzované věci.

6. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozsudku správního soudu. Jak Ústavní soud zjistil u Nejvyššího správního soudu, ve věci rovněž probíhá řízení o kasační stížnosti vedlejšího účastníka směřující proti v záhlaví uvedenému rozsudku jako celku, a to pod sp. zn. 10 As 143/2022. Ústavní stížnost stěžovatelky je proto návrhem nepřípustným.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

8. Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. V souladu s uvedenou zásadou může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i u některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].

10. V nyní posuzované věci nastala situace, kdy je rozhodnutí, jehož nákladový výrok je napaden ústavní stížností, současně napadeno kasační stížností ve věci samé. Z vyžádaného stejnopisu kasační stížnosti vedlejšího účastníka se podává, že vedlejší účastník brojí zejména proti snížení pokuty provedenému městským soudem ve II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku. Vedlejší účastník se v kasační stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku jako celku a vrácení věci městskému soudu k novému projednání. I výrok napadený nyní posuzovanou ústavní stížností proto může být jako výrok akcesorický dotčen rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu (srov. § 109 odst. 3 a § 110 odst. 1 a 2 s. ř. s.), což je Ústavní soud povinen respektovat. Za dané procesní situace je ústavní stížnost stěžovatelky předčasná.

11. Není přitom rozhodné, že kasační stížnost směřující toliko proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná ze zákona (§ 104 odst. 2 s. ř. s.); procesní opatrnost stěžovatelky je pochopitelná, a to obzvláště za situace, kdy sama kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku nebrojila (jak Ústavní soud rovněž ověřil u Nejvyššího správního soudu), avšak posouzením ústavní stížnosti jako přípustné by Ústavní soud nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti a předjímal výsledek řízení o kasační stížnosti, což mu nepřísluší [srov. obdobně bod 13 usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)]. Stejně tak není rozhodné, uplatnil-li opravný prostředek (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Jde totiž o to, zda má stěžovatel možnost efektivně uplatnit svoje námitky v důsledku rozhodovací činnosti orgánu rozhodujícího o opravném prostředku (srov. bod 17 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1112/20 či bod 10 usnesení ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 624/20).

12. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku na jejích právech nepoškozuje, neboť jak Ústavní soud opakovaně judikoval (např. usnesení ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 29/18 či ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3200/21), případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný (i shledal-li by Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřípustnou ze zákona). Deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná.

13. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2022 Pavel Šámal, v. r. soudce zpravodaj