I.ÚS 1090/19
V PLATNOSTI- MS Praha 21 Co 130/2018-217
- NS 22 Cdo 3786/2018
- ÚS I.ÚS 1090/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud uznal, že obecné soudy správně posoudily právní povahu zemního valu jako součásti pozemků. Stěžovatelé se nezabývali skutečností, že byli vědomi složení navážky při získání pozemků restitucí. Ústavní soud se nezabýval výkladem podústavního práva, protože žalobci nevykázali zásah do základních práv a svobod.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Otakara Ženíška a Jindřišky Mrkvičkové, zastoupených Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem Nežárská 613, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 3786/2018-240, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Co 130/2018-217, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2017, č. j. 18 C 36/2016-166, bylo o žalobě stěžovatelů rozhodnuto tak, že žalovaná, tj. Hlavní město Praha, je povinna z blíže určených pozemků, jež stěžovatelé nabyli v restituci, odstranit navážku, kterou tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně vrstvy zeminy s příměsí plastů, skla, kamenů a jiných materiálů, a to mechanickým rozebráním a odvozem z částí prostorů určených pozemků, uvedení pozemků do původního stavu a takto vyklizené pozemky předat žalobcům. K odvolání povinné změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že i když byla stavba zemního valu zkolaudovaná a označená jako stavba protihlukového valu, jedná se o skryté úložiště odpadu, stavební suti a dalších odpadových materiálů vzniklých v souvislosti se stavbou sídliště Jižní Město. Odvolací soud posoudil navážku jako zemní val, který je součástí pozemků, aniž by se jakkoli vyslovil k otázce znečištění a složení navážky, resp. její ekologické závadnosti. Usnesením Nejvyššího soudu došlo podle stěžovatelů k odepření spravedlnosti, neboť dovolací soud nezohlednil to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v nesouladu s provedenými důkazy. Podle stěžovatelů se v projednávané věci nejedná o zemní val, ale de facto skládku odpadu. Obecné soudy postupovaly formalisticky, když se nezabývaly smyslem žalobního nároku, tj. omezení vlastnického práva stěžovatelů v důsledku umístění navážky tuhého komunálního odpadu na jejich pozemcích. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že předmětem stavebního povolení a následného kolaudačního rozhodnutí byla stavba zemního valu a nikoli skládky. Pokud bylo prokázáno, že stavebník ukládal do tělesa zemního valu nebezpečný odpad, nemůže být požadavek stěžovatelů na odstranění této navážky zamítnut s odkazem, že se skládka stala de facto součástí pozemků. Podle stěžovatelů došlo postupem obecných soudů k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva. Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy žalobou stěžovatele řádně zabývaly, když se v rámci ústavní stížností napadených rozhodnutí vypořádaly z právní povahou zemního valu. Namítají-li stěžovatelé, že tento zemní val je tvořen navážkou stavební suti, není od věci poukázat na závěr odvolacího soudu, který poukázal na to, že této skutečnosti si byli stěžovatelé vědomi již v době, kdy dotčené pozemky získali v restituci. Bylo tedy na nich, zda budou žádat vydání konkrétních pozemků, jejichž povrch je dotčen navážkou suti, resp. stavebním valem, či zda požádají o náhradní pozemek či finanční náhradu. Z uvedených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.