I.ÚS 1097/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti MARLO KH s.r.o., sídlem Ostrovní 146/16, Praha 1, zastoupené advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2015/2025-408 ze dne 28. ledna 2026, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 15/2025-363 ze dne 25. března 2025 a rozsudku Okresního osudu v Kutné Hoře č. j. 5 C 290/2024-320 ze dne 12. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a města Kutná Hora, sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 5 C 290/2024, stěžovatelka má v úmyslu realizovat výstavbu bytových domů na okraji Kutné Hory (vedlejší účastník) a za tím účelem usiluje o napojení na inženýrské sítě nacházející se na pozemcích ve vlastnictví města Kutná Hora (vedlejšího účastníka, dále též jen "město" či obecněji "obec"). V souladu s § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích stěžovatelka získala souhlas vlastníka vodovodu a kanalizace (Vodohospodářská společnost Vrchlice - Maleč, a. s.), město však souhlas udělit odmítlo. Stěžovatelka proto vůči městu podala žalobu, kterou se domáhala nahrazení jeho projevu vůle s udělením souhlasu dle § 184a stavebního zákona z roku 2006 s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky na daném pozemku a nahrazení jeho projevu vůle uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí podle § 1267 a násl. občanského zákoníku.

3. Okresní soud v Kutné Hoře napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Jak uvedl, udělení souhlasu obce jakožto vlastníka pozemku s umístěním stavby spadá do její samostatné působnosti a při absenci zákonné povinnosti jí nelze nařizovat, jak má postupovat a za jakých okolností má souhlas udělit. Dotčené subjekty jsou v těchto případech v rovnoprávném postavení a je jen na vůli obce, která vystupuje v roli soukromého subjektu, zda souhlas udělí. Povinnost obce udělit souhlas přitom neplyne ze zákona o vodovodech a kanalizacích, který tuto povinnost ukládá pouze vlastníkovi stávajícího vodovodu a kanalizace. Požadovanou povinnost pak nelze dovodit ani z § 8 občanského zákoníku, na jehož základě lze jen omezit stávající právo, nikoliv konstituovat právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že jí připravovaný projekt je podle závazného stanoviska příslušného orgánu územního plánování v souladu s plánovaným využitím území podle územního plánu schváleného samotným městem. Jako u každé obdobné výstavby na nezasíťovaném pozemku se přitom stěžovatelka potřebuje připojit na inženýrské sítě na vedlejším pozemku. S tím zákonodárce počítal, a proto uložil vlastníkům vodovodů a kanalizací povinnost napojení vodovodu a kanalizace umožnit. Zákonodárce již ale nepamatoval na obdobnou povinnost vlastníka pozemku, kde se vodovod a kanalizace nacházejí. Tím se stěžovatelka údajně dostala do pasti, kterou město zneužívá.

6. K napadeným rozhodnutím pak stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s dovolací argumentací, neboť jeho usnesení obsahuje jen odkazy na obecnou judikaturu a nereaguje na konkrétní argumenty a judikaturní odkazy. Přístup soudů byl podle stěžovatelky paušální, neboť zcela odmítly možnost v daném kontextu úspěšně podat žalobu na nahrazení projevu vůle. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018 ze dne 10. 12. 2018 je při výkladu § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích potřeba přihlédnut k jeho účelu, který by nebyl naplněn, aniž by současně došlo k zásahu do pozemku, v němž se stávající vodovod či kanalizace nacházejí. V tehdejší věci sice byl vlastník pozemku a vlastník inženýrských sítí totožnou osobou, to však stěžovatelka nepovažuje za rozhodující, v nyní posuzované věci je navíc město s vlastníkem sítí úzce propojeno (město je s 48,57 % jeho největším akcionářem). Podle stěžovatelky je absurdní, aby obcemi vytvořená právnická osoba jako vlastník sítí měla povinnost souhlasit s napojením, ale samotné obce z pozice vlastníka pozemku nikoliv.

7. Stěžovatelka je přesvědčena, že i kdyby nebylo možné dovodit požadovanou povinnost obce ze zákona o vodovodech a kanalizacích, neznamená to, že by ji nešlo dovodit z jiných zákonných ustanovení, resp. z právního řádu jako celku. Stěžovatelka upozorňuje, že obec má podle § 2 odst. 2 zákona o obcích povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, v souladu s § 2 odst. 1 písm. m) stavebního zákona je navíc dotčený pozemek veřejnou infrastrukturou sloužící veřejné potřebě. Oporu pro pravomoc soudů vyhovět žalobě pak stěžovatelka spatřuje i v § 8 občanského zákoníku, podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, přičemž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2798/2011 ze dne 19. 6. 2013 odmítá argumentaci, že prostřednictvím § 8 občanského zákoníku lze jen omezit stávající právo, nikoliv konstituovat právo nové.

8. Dále stěžovatelka odkazuje na čl. 11 odst. 3 Listiny, podle nějž vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněným zájmem. Právě toho se přitom město podle stěžovatelky dopouští. Tím, že soudy stěžovatelce proti tomu neposkytly ochranu, naopak porušily její právo zaručené čl. 11 Listiny.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

10. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně ji zamítnout. Právní řád nestanoví vlastníkovi pozemku povinnost umožnit třetí osobě napojení na vodovod a kanalizaci na svém pozemku, na čemž nic nemění, že vlastníkem je obec; jde o výkon její samostatné působnosti a úlohou obce je ochrana též jiných zájmů a hodnot než zájmu na developerském rozvoji území. Jestliže by v dané věci byl rozvoj vodovodní a kanalizační sítě ve veřejném zájmu, jsou při nesouhlasu vlastníka pozemku k dispozici prostředky veřejného práva k zajištění si právního titulu (vyvlastnění dle zákona o vyvlastnění). Argument "chci stavět" podle Nejvyššího soudu nestačí k tomu vztahovat výslovně stanovenou povinnost (umožnit napojení) vlastníka vodovodu a kanalizace i na vlastníka pozemku. Vlastník pozemku je v jiném postavení, jeho pozemek je umístěním zatěžován a jeho vlastnické právo je zasaženo, bez výslovného zákonného zmocnění takový zásah není možný. Při úvaze stěžovatelky by se vlastník pozemku mohl dostat do situace, kdy by se mu ze všech stran na pozemku začaly napojovat další osoby, až by měl podstatou část pozemku "prosíťovánu". Jestliže developer zahájí svůj projekt bez opatření právního titulu k umístění napojovaného vodovodu a kanalizace, jedná nedbale a na vlastní riziko.

11. Okresní soud v Kutné Hoře odkázal na obsah svého rozsudku.

12. Město Kutná Hora jako vedlejší účastník navrhlo ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně ji zamítnout. Podle města jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněná a k porušení práv stěžovatelky nedošlo, naopak nahrazením projevu jeho vůle by došlo k porušení práva na samosprávu i vlastnického práva města. Souhlas stěžovatelce nebyl udělen z konkrétních i technických důvodů, když je její záměr rozporný s územním plánem, a město si nedokáže představit, jak by soudy mohly být oprávněny zasahovat do práva na samosprávu a vlastnického práva obcí tím, že by samy hodnotily, za jakých technických podmínek obce již povinny souhlas udělit jsou a kdy ještě nikoliv. Není zřejmé, na základě čeho by soudy měly určovat, kdy projev vůle vlastníků nahradí.

13. Město zdůrazňuje, že stěžovatelkou požadovanou povinnost nemá, když nevlastní ani vodovod a kanalizaci, vlastníkem je právnická osoba Vodohospodářská společnost, v níž je město akcionářem s podílem na základním kapitálu ve výši 48.57 %, ovšem pouze s 15% podílem na hlasovacích právech. Vlastníka inženýrských sítí si přitom město samo nezřídilo ani nevytvořilo, Vodohospodářská společnost byla založena Fondem národního majetku České republiky na základě privatizačního projektu na základě rozhodnutí z roku 1993. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu, aby na vlastníky pozemků dané povinnosti dopadaly, mohl dávno zákonnou úpravu novelizovat; nejde o recentní úpravu, u které by se praktické aspekty teprve zjišťovaly.

14. Podle města stěžovatelka při argumentaci § 8 občanského zákoníku přehlíží, že se domáhala vzniku nového věcného práva k věci cizí, z nějž by byla oprávněna. Věcná práva k věcem cizím jsou v zákoně systematicky zařazena ve věcných právech, která působí erga omnes a jsou absolutními majetkovými právy. Jde-li o stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2798/2011, Nejvyšší soud sám později uvedl, že jeho závěry nejsou dále platné.

15. Město nesouhlasí ani s argumentací čl. 11 odst. 3 Listiny, který osamoceně nemůže být zákonným ustanovením stanovujícím mu povinnost umožnit stěžovatelce zásah do pozemku. Bylo by naopak porušením čl. 11 odst. 3 Listiny, pokud by došlo k nahrazení projevu vůle města, neboť vlastnické právo stěžovatelky by bylo zneužito k újmě práv města. Město upozorňuje, že stěžovatelce nevzniklo žádné veřejnoprávní subjektivní právo na realizaci projektu, dosud ani nezajistila veškeré podklady vyžadované právními předpisy. Dokonce její současný architekt při prezentaci nového záměru stěžovatelky údajně připustil, že původní záměr nebyl vhodný.

16. Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že úlohou Ústavního soudu není stanovit, jak má být obecně přistupováno v případech nesouhlasu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, v němž vedou inženýrské sítě, ale říci, jestli je volba vlastníka pozemku, zda napojení umožní, absolutní. Podle stěžovatelky to nemůže být vždy ponecháno zcela na libovůli vlastníka, soudy by měly rozhodovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, přičemž minimálně v této věci měly projev vůle města nahradit. Dle stěžovatelky není bezvýznamné, že je vlastníkem pozemku obec, neboť v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/14 ze dne 25. 11. 2014 nemají obce ani v soukromoprávních vztazích stejné postavení jako běžná soukromá osoba. Stejně tak stěžovatelka odmítá, že by jednala nedbale; k realizaci developerského projektu je zapotřebí zajistit celou řadu souhlasů a u každého by stejnou logikou bylo možné tvrdit, že si ho měl developer zajistit předtím, než projekt zahájil. Argument postupem podle zákona o vyvlastnění podle stěžovatelky v řízení vůbec použit nebyl, navíc je nesprávný, neboť pro vyvlastnění nejsou splněny podmínky.

17. Jde-li o vyjádření města, stěžovatelka odmítá, že by neudělení souhlasu bylo dáno konkrétními a technickými důvody. Stěžovatelka v řízení prokazovala, že jednání města bylo účelové a diskriminační, soudy to však nepovažovaly za podstatné. Projekt je v souladu s územním plánem dle závazného stanoviska příslušného orgánu městského úřadu a město nemůže svůj nesouhlas řešit svévolným odmítáním udělit souhlas s využitím pozemku pro napojení na vodovod a kanalizaci. Stěžovatelka netvrdí, že má absolutní právo využít cizí pozemek, nýbrž že vlastník pozemku nemůže mít zcela absolutní právo souhlas s umístěním inženýrských sítí neudělit. Spravedlivou rovnováhu mají nalézt soudy. Pokud si město neumí představit, že by soudy rozhodovaly, kdy se má souhlas udělit, stěžovatelka si zase neumí představit, proč by o tom rozhodovat nemohly. Soudy nepochybně rozhodují daleko složitější spory, a pokud nemají potřebnou odbornou erudici, mohou ustanovit znalce.

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

19. Ústavní soud předesílá, že na rozdíl od stěžovatelky považuje napadená rozhodnutí za řádně odůvodněná. Jejich argumentace je ucelená a konzistentní a jasně vysvětluje, proč stěžovatelka s žalobou neuspěla. Z hlediska ústavního požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, resp. jejich přezkoumatelnosti není podstatné, že v nich soudy neodpověděly na každé stěžovatelkou zmiňované rozhodnutí a z nich dovozovaný výklad.

20. Jde-li o samotné důvody stěžovatelčina procesního neúspěchu, je potřeba zdůraznit, že vlastnickým právem, o jehož omezení soudy rozhodovaly, bylo v prvé řadě vlastnické právo města, které je realizuje neudělením souhlasu s napojením inženýrských sítí na svůj pozemek. Případné nahrazení jeho souhlasu soudem by tedy představovalo zásah do tohoto ústavně zaručeného práva, k němuž je přitom potřeba zákonná opora. Oproti tomu stěžovatelka ve svém vlastnickém právu (či snad v právu podnikat) omezena v důsledku napadených rozhodnutí není, své vlastnictví může i nadále vykonávat v dosavadní míře a kvalitě [srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/15 ze dne 18. 6. 2019 (N 114/94 SbNU 360)]. Vlastnictví pozemku (ani naplnění některých veřejnoprávních požadavků na výstavbu na takovém pozemku) bez dalšího nevytváří nárok vůči vlastníkům okolních pozemků, aby na úkor svého vlastnického práva poskytovali stěžovatelce v jejím podnikatelském projektu, který na svém pozemku hodlá realizovat, součinnost v podobě omezení svého vlastnického práva.

21. Na uvedeném nic nemění, že vedlejším účastníkem (vlastníkem dotčeného pozemku) je obec vykonávající při nakládání se svým majetkem samostatnou působnost, neboť v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Toto ustanovení zjevně cílilo na odstranění privilegovaného statusu socialistického společenského vlastnictví (státního a družstevního v pojetí tzv. socialistické ústavy z r. 1960) oproti dobově pojímanému osobnímu, tedy soukromému vlastnictví. Důvodem pro přijetí citovaného pravidla čl. 11 odst. 1 Listiny ovšem bylo postavení všech vlastníků srovnat, nikoliv převrátit poměr mezi státním, resp. veřejnoprávním vlastnictvím na straně jedné a soukromým vlastnictvím na straně druhé tak, že napříště má být privilegováno to dosud přehlížené. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. 10. 1996 (280/1996 Sb.; N 99/6 SbNU 213) potvrdil, že uvedené ústavní pravidlo platí i pro vlastnické právo samosprávných celků. Tím není vyloučeno, aby zákon stanovil zvláštní podmínky ohledně tvorby vůle obce jako vlastníka, a to i v soukromoprávních vztazích [viz ostatně již nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000 ze dne 10. 7. 2001 (N 103/23 SbNU 39)], či aby upravil specifické možnosti ingerence a kontroly občanů obce jako členů této veřejnoprávní korporace. Jinou věcí by ale bylo dovozovat, že je-li vlastníkem pozemku obec (oproti soukromé osobě), mají vlastníci sousedních pozemků již z toho důvodu vůči ní silnější postavení z hlediska možností její vlastnické právo ve svůj prospěch omezit. Také proto nelze stěžovatelkou zmiňované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/14, které navíc není pro Ústavní soud při další rozhodovací činnosti závazné, v nynějším kontextu přeceňovat - nyní posuzovaná věc má ostatně svůj základ v prostém nesouhlasu obce s konkrétním developerským projektem; spatřovat v tom porušování základních atributů činnosti obce jakožto veřejnoprávní korporace nelze. Proto ani nemohou být relevantní stěžovatelčiny poukazy na změnu postoje města po volbách do zastupitelstev obcí či na tvrzený soulad záměru s územním plánem.

22. Ačkoliv tedy obce ani v soukromoprávních vztazích nemohou jednat "svévolně či diskriminačně" (jak Ústavní soud potvrdil i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/15, bod 30), neplyne z toho ještě, že by soudy bez patřičné zákonné opory měly neudělení souhlasu obcí (oproti jiným vlastníkům) přezkoumávat a souhlas případně nahrazovat, usoudí-li, že důvod k jeho odepření není dostatečný. Jak totiž navíc Ústavní soud v cit. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/15 připomenul, "výkon vlastnického práva ... spadá do ústavně zaručené samosprávy obce (správy jejího zákonem vyhrazeného majetku) a zásah do jejího výkonu je možný toliko způsobem, který zákon stanoví (čl. 101 odst. 4 Ústavy)." Stěžovatelčina argumentace, zdůrazňující obecné povinnosti obce a úlohu soudů při poměřování protichůdných zájmů, by znamenala významné oslabení vlastnického práva obcí i jejich práva na samosprávu, neboť v konečném důsledku by to nebyly obce, nýbrž soudy (jako státní orgány), které by - byť s přihlédnutím k nejrůznějším okolnostem včetně zájmů občanů obce - rozhodovaly, jak má být s majetkem obce naloženo.

23. Právě uvedené nutně neznamená, že by ústavní pořádek vylučoval, aby se druhá osoba domohla připojení inženýrských sítí na cizím pozemku přes nesouhlas jeho vlastníka (či konkrétně vlastníka, kterým je obec). Prvotním předpokladem ale je, že takový zásah do vlastnického práva má jasnou zákonnou oporu (čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 2 Listiny). Jak ovšem soudy vysvětlily, v současnosti tomu tak není.

24. Stěžovatelka se primárně odvolávala na § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, který ovšem ukládá povinnost vlastníkovi vodovodu a kanalizace, nikoliv vlastníkovi pozemku. Pokud stěžovatelka argumentuje případem jednotného vlastnictví pozemku a vodovodu a kanalizace podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, z tohoto rozsudku lze dovozovat jen to, že se vlastník nemůže "rozdvojit" a svou zákonnou povinnost plynoucí z vlastnictví vodovodu a kanalizace nemůže zmařit tím, že jako vlastník pozemku naopak svůj souhlas odepře. Tento rozsudek tedy oproti názoru stěžovatelky řešil situaci specifickou a nelze jej zobecňovat ve prospěch možnosti nahradit souhlas vlastníka pozemku. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve věci nevyplynuly (a stěžovatelka to ani netvrdí) okolnosti svědčící účelovému převádění vlastnictví vodovodu a kanalizace na vlastníkem pozemku ovládané právnické osoby za účelem vyhnutí se povinnosti dle 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích.

25. Pro stěžovatelku nehovoří ani § 8 občanského zákoníku, podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, či čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Není pochyb, že vlastnické právo nesmí být zneužíváno. To ale opět neznamená, jak už v napadeném rozhodnutí vysvětlil Nejvyšší soud, že by bez výslovné zákonné opory jen na základě úvah o zneužití práva mohla být konstituována věcná práva třetích osob či jim obdobná práva k předmětu vlastnictví (čehož se stěžovatelka domáhala), resp. že by vznik takových práv třetích osob mohlo spadat pod institut odepření právní ochrany.

26. Stěžovatelka sice odkazuje na rozsudek č. j. 22 Cdo 2798/2011-111, v němž měl Nejvyšší soud vyslovit jiný názor, ovšem tehdy aplikovaná právní úprava i okolnosti věci byly odlišné (šlo původně o strpění užívání průchodu či průjezdu po pozemku, nicméně podle nového občanského zákoníku o požadavek na vydání konstitutivního rozhodnutí, kterým má být právo průchodu a průjezdu do budoucna teprve založeno, což posléze vedlo i Nejvyšší soud k tomu, že se již právní závěr z cit. rozsudku neuplatní - viz k tomu vedlejším účastníkem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4843/2017-443 ze dne 24. 4. 2018). Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený k § 8 občanského zákoníku v nyní napadeném rozhodnutí je naopak v tomto směru souladný s jeho ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 ze dne 12. 11. 2014) i s judikaturou Ústavního soudu [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94 ze dne 20. 12. 1995 (N 87/4 SbNU 313) k pojmu dobrých mravů v kontextu uplatnění dispozičních oprávnění vlastníka]. Ani čl. 11 odst. 3 Listiny pak nelze vykládat tak široce, že by soudy mohly jen na jeho základě bez zákonné opory zasahovat do vlastnického práva vlastníků zřizováním práv třetích osob ve snaze dosáhnout nějakého obecného dobra.

27. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu