I.ÚS 1099/10
V PLATNOSTI- NSS 2 Afs 95/2009-54
- ÚS I.ÚS 1099/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se zaměřil na námitky týkající se způsobu doručování daňových písemností prostřednictvím poštovních služeb. Nejvyšší správní soud již dříve rozhodl, že doručení podle daňového řádu bylo provedeno v souladu se zákonem. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, včetně práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Rozhodnutí bylo vydáno bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky OBOLUS společnosti s ručením omezeným, se sídlem v Písku, Žižkova 270, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem v Písku, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2010 č. j. 2 Afs 95/2009-54, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. dubna 2010, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Stěžovatelka měla za to, že jím bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že její spor má ústavní rozměr, proto svoji stížnost přednáší znovu a poukazuje na skutečnosti nyní jednoznačně prokázané a na skutečnosti dříve možná neprávem opomenuté. V opakovaném řízení bylo prokázáno, že jediným důvodem, proč na poště nebyla jednateli stěžovatelky vydána zásilka, bylo to, že neměl u sebe razítko. Dále dodala, že jednatel odmítl uvést nepravdivé prohlášení, že razítko nepoužívá. Požadavek pošty na vyplnění formuláře považoval za nezákonný a formulář odmítl vyplnit. Také nepovažoval za nutné bezodkladně přispěchat opakovaně s razítkem na poštu. Dle náhledu stěžovatelky došlo k doručení správních rozhodnutí až osobním převzetím u správce daně a teprve od tohoto okamžiku mu počala běžet odvolací lhůta a proto odvolání bylo podáno včas. Dle tvrzení stěžovatelky bylo nesprávně zastaveno odvolací řízení pro opožděnost dle § 49 odst. 2 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "daňový řád). Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítla, že s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, neboť nezákonně byla aplikována fikce doručení nevyzvednutím uložené zásilky dle ustanovení § 17 odst. 5 daňového řádu a odvolací řízení bylo zastaveno pro opožděnost. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení. II. Z obsahu ústavní stížnosti i spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2008 č. j. 7101/08-1500, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 14. října 2005 pod č. 246/2005 (83225/05/097910/1810), kterým bylo stěžovatelce vyměřeno daňové penále na dani z přidané hodnoty za období od 1. dubna 2005 do 30. června 2005 ve výši 180,- Kč. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 29. listopadu 2006 bylo nejprve zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2007 č. j. 1593/07-1500. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 2007 č. j. 10 Ca 107/2007-21. Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil dne 14. března 2008 č.j. 2 Afs 115/2007-55, neboť v případě stěžovatelky byl na místě postup dle § 48 odst. 5 věta druhá daňového řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 23. dubna 2008 sp. zn. 10 Ca 65/2008 zrušil rozhodnutí o odvolání ze dne 4. června 2007 a žalovaný zhojil procesní vady, když výzvou dle § 48 odst. 5 daňového řádu vyzval stěžovatelku k doplnění náležitostí odvolání. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích doplněné odvolání zamítlo, neboť dospělo k závěru, že odvolání podané proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Písku ze dne 14. října 2005 pod č. 246/2005 (83225/05/097910/1810) bylo podáno opožděně a doručování daňových písemností probíhalo v souladu s daňovým řádem. Krajský soud v Českých Budějovicích pak závěry potvrdil v rozsudku ze dne 27. května 2009 (10 Ca 37/2009-23). Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 19. února 2010 č. j. 2 Afs 95/2009-54 kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. května 2009 (10 Ca 37/2009-23) jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 s. ř. s. Namítané kasační důvody nebyly naplněna a Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky dle § 109 odst. 3 s. ř. s. Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. III. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Všechny stěžovatelčiny námitky směřují proti způsobu doručování podle daňového řádu prostřednictvím držitele poštovní licence, ve smyslu zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a změně některých zákonů (zákon o poštovních službách). Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že k těmto otázkám se již vyjádřil ve svém dřívějším rozhodnutí týkajícím se platebních výměrů, které byly doručovány současně (2 Afs 21/2008-65). Citovaný rozsudek obstál i v testu ústavnosti, neboť stěžovatelka jej napadla ústavní stížností, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 2154/08 (http://nalus.usoud.cz a na www.judikatura.cz). Ústavní soud poznamenává, že ani právnímu názoru, vyslovenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout a pro stručnost lze na něj dále odkázat. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Pokud za dané procesní situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl, postupoval v souladu se zákonem. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 26. května 2010 Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.