I.ÚS 1101/09
V PLATNOSTI- MS Brno 89 T 66/2006-350
- KS Brno 5 To 76/2009
- ÚS I.ÚS 1101/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, což je podle zákona o Ústavním soudu povinnost při podání stížnosti. Soud uznal, že stěžovatel věděl o povinnosti zastoupení a o možnosti získání advokáta prostřednictvím České advokátní komory. Přestože stěžovatel považoval upozornění na možnost získání advokáta za zásah do ústavních práv, soud se domníval, že opakované poučení není nezbytné, pokud je stěžovatel o povinnosti vědět. Na základě § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu byla stížnost odmítnuta bez projednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. L., proti rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2006, č. j. 89 T 66/2006-350, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 5 To 76/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností brojí, z důvodů ve stížnosti rozvedených, proti rozhodnutí Městského soudu v Brně v záhlaví označenému, vydanému v trestním řízení vedeném proti M. H., a proti usnesení Krajského soudu v Brně v záhlaví označenému, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2009 č. j. 90 Nt 104/2008-6. Dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Podání, označené jako ústavní stížnost, totiž Ústavní soud obdržel dne 29. 4. 2009, aniž by byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z nynější ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel o této zákonné povinnosti být zastoupen advokátem ví (stěžovatel uvádí: "Vím, že musím mít advokáta, aby mohla být projednána naše stížnost."). Rovněž ví o svém právu obrátit se na Českou advokátní komoru, se žádostí o určení advokáta, jestliže je nemajetný (což uvádí). Ústavní soud právě v reakci na podání mj. nemajetných stěžovatelů činí pravidelně poučení o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta. Z ústavní stížnosti stěžovatele se však podává, že své právo obrátit se na Českou advokátní komoru ignoruje a naopak případné poučení Ústavního soudu o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru považuje za zásah do ústavně zaručených práv a svobod ("Pokud zase bude ústavní soud tvrdit, že se máme obrátit na advokátní komoru, tak i toto tvrzení je považováno za zásah orgánu veřejné moci do ústavě zaručených práv a svobod, což potvrzují i odborníci na ústavní právo, neboť § 63 zákona 182/1993Sb., o ústavním soudu, jasně stanový, že ústavní soud užije občanský soudní řád v řízení pokud není daná věc řešena zákonem 182/1993Sb., o ústavním soudu."). Ústavní soud dospívá k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že je stěžovateli známo, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Je na místě dodat, že v principu obdobně Ústavní soud ve své judikatuře rozhoduje. Z poslední doby lze poukázat na usneseních ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 987/09, v němž Ústavní soud konstatoval: "Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti...Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým." Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že byť je v záhlaví ústavní stížnosti uvedena jako stěžovatelka rovněž "Žadatelka o obnovu soudu pro M. H. ... matka odsouzeného L. H.", ústavní stížnost jí nebyla podepsána. I kdyby však ústavní stížnost podepsala, musela by být odmítnuta ze stejných důvodů.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2009 Vojen Güttler soudce zpravodaj