I.ÚS 1141/12
V PLATNOSTI- NS 11 Td 69/2011
- ÚS I.ÚS 1141/12
Citované zákony (4)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 11 Td 69/2011-49, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2012, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 11 Td 69/2011-49 (dále jen "usnesení"), kterým bylo podle § 24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že k projednání trestní věci stěžovatele a dalších obviněných vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011 je příslušný Krajský soud v Ostravě. Stěžovatel upozorňuje, že dle § 18 trestního řádu, který upravuje místní příslušnost, řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán; nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Podle vymezení skutkového stavu provedeného obžalobou a stejně tak usnesením o zahájení trestního stíhání spolu s upozorněním na změnu skutku ze dne 18. 8. 2011 lze v dané věci dovodit jako místo údajného spáchání trestného činu buďto Kroměříž, když orgány činné v trestním řízení tvrdí, že se pachatelé měli dopustit vytýkaného jednání zkrácení daně prostřednictvím společnosti PetroJet s. r. o., IČ 27183220 (dále jen "PetroJet"), jež měla být řízena obviněnými (tedy i stěžovatelem) z adresy X, eventuálně Prahu, kdy citovaná společnost sídlí na adrese Strakonická 13/490, Praha a údajně zkrácená daň měla být odváděna místně příslušnému správci daně, tzn. Finančnímu úřadu v Praze V. Dle § 18 trestního řádu tedy měla být dána místní příslušnost Krajského soudu v Brně, případně Městského soudu v Praze a nikoliv Krajského soudu v Ostravě. Jestliže Nejvyšší soud uvádí, že nikoli zanedbatelná část jednání obviněných se místně odehrávala v Ostravě, stěžovatel odkazuje na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Nd 340/2001, dle kterého "samotné opatření fiktivních podkladů pro účely jejich pozdějšího použití v rámci daňového řízení ještě neznamená, že místo, kde došlo k jejich získání, lze již pokládat za místo spáchání činu." Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci obdobné ústavní stížnosti spoluobviněného R. V. sp. zn. I. ÚS 1116/12, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit. Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat to, co již uvedl ve věci sp. zn. I. ÚS 1116/12, totiž že stěžovatelem kritizované rozhodnutí je co do svého závěru dostatečně odůvodněno, není výrazem svévole, když naopak jeho rozhodovací důvody reflektují kritéria zákonem stanovená (§ 18 odst. 1, § 21 odst. 2 a § 22 trestního řádu). Za této situace postačí na obsah odůvodnění napadeného usnesení (zejména jeho str. 15, 16) jakožto ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2012 Vojen Güttler předseda senátu