I.ÚS 1141/18
V PLATNOSTI- KS Brno 18 Co 67/2014-200
- KS Brno 18 Co 306/2016-478
- NS 28 Cdo 4989/2017
- ÚS I.ÚS 1141/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o ustálenou judikaturu, podle níž restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě není naplněn, byla-li náhrada za vyvlastnění složena na účet právní předchůdkyně vlastníka. Krajský soud správně zhodnotil, že nemovitosti tvoří funkční celek, jehož rozdělení by narušilo veřejný zájem. Nejvyšší soud správně odmítl dovolání, protože jeho rozhodnutí nevykazuje porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslava Kučery, zastoupeného JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem se sídlem Veveří 3163/111, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 4989/2017-517, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 č. j. 18 Co 306/2016-478 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 18 Co 67/2014-200, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II Krajský sod v Brně napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2014 č. j. 18 Co 67/2014-200 v právní věci žalobce Miroslava Kučery (dále jen "stěžovatel") o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno ze dne 19. 1. 2006 zn. 540/91/4-RPN+RP zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2013 č. j. 13 C 159/2007-154 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 8. 2016 č. j. 13 C 159/2007-434 citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno nahradil určením, že stěžovatel je vlastníkem v něm uvedených nemovitostí (dále jen "nemovitosti"). Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 18 Co 306/2016-478 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016 č. j. 13 C 159/2007-434 ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 19. 1. 2006 zn. 540/91/4-RPN+RP určením, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele s odkazem na ustanovení § 243c odst. 1 věta první a § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že stěžovatelem vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vlastní i Ústavního soudu, přičemž argumentoval řadou judikátů, jež tuto praxi představují. Nejvyšší soud ani ve vztahu k meritu souzené věci neshledal důvod k jinému posouzení již dříve vyřešených otázek. Mimo jiné ve vztahu k výkladu a aplikaci restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění bez vyplacení náhrady [viz § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") nebo totožné znění § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích] zdůraznil, že judikatura již opakovaně vyjádřila, že uvedený restituční titul není naplněn, byla-li stanovená náhrada za vyvlastnění složena na účet dosavadního vlastníka vyvlastněné nemovitosti u příslušné státní spořitelny. Dovolací soud proto souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v situaci, v níž celá náhrada za vyvlastnění předmětných nemovitostí stanovená výměrem příslušného správního orgánu byla složena na účet právní předchůdkyně stěžovatele vedený u státní spořitelny, nepředstavuje naplnění restitučního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě; krajský soud se od judikatury dovolacího či Ústavního soudu neodchýlil. Obdobně podrobnou argumentací doplněnou četnými odkazy na judikaturu se vyznačovalo přijetí závěrů k situaci, kdy pozemky slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, přičemž za rozhodný se považuje stav existující ke dni účinnosti zákona o půdě, a nikoliv jejich stav pozdější. Dovolací soud připomněl, že zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, když důvodem pro zachování areálových výluk a celkové funkční provázanosti pozemků a (souboru) staveb je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním a jako takový představuje jedno z výkladových kritérií. Dovolací soud zdůraznil, že oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt jak v judikatuře Ústavního soudu, tak v judikatuře Nejvyššího soudu a také v literatuře (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186). Připomněl další obsáhlou aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jejíchž východisek se odvolací soud přidržel, od nichž není důvodu se odchylovat a které nekolidují ani se stěžovatelem uváděnými nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01 a II. ÚS 747/2000. III Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnul dosavadní průběh řízení. Dále s poukazem na konkrétně uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek, když bez důkladného dokazování v souladu s ústavně konformními principy mu byl odepřen restituční titul, na jehož základě mu měly být vydány nemovitosti nemalé hodnoty, resp. zda náhrada vyplacena byla či nebyla. Stěžovatel také nesouhlasí s názorem, že nemovitosti tvoří funkční celek, resp. areál, neboť je pomíjen konkrétní stav řešené věci a skutečnost, že nemovitosti neslouží účelu vyvlastnění. Orgány nepřistoupily k přiléhavému a rozumnému vypořádání souzené věci a postupovaly cestou přepjatého formalismu, který vyplacením bagatelních finančních částek nevede ke zmírnění majetkových křivd. Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy. IV Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že to byl Krajský soud v Brně, který v odůvodnění obou napadených rozhodnutí poukázal na provedená dokazování, zhodnotil skutkový a právní stav věci v kontextu dosavadní judikatury; dovodil fakt vyplacené náhrady, jakož i areálový charakter předmětných objektů a pozemků. Uzavřel s tím, že žalované pozemky jsou zastavěny funkčním celkem a bezprostředně souvisí s jednotlivými stavbami. Krajský soud ve vztahu k části pozemku X1 v k. ú. Řečkovice (konkrétně k pozemku p. č. X2 - dříve části původních pozemků PK X3 a X4 v k. u. Řečkovice - o výměře 1275 m2; tzv. anténní pole) zdůraznil, že Městský soud v Brně, když odkázal na § 11 odst. 6 zákona o půdě s tím, že v současné době neslouží účelu, pro který byly pozemky vyvlastněny, přehlédl, že citované ustanovení je "jen" součástí ustanovení, které upravuje v jakých případech pozemky oprávněným osobám, jímž svědčí restituční titul, vydat nelze. Jedná se proto jen o výjimku z těchto případů reagující na situaci, kdy původní překážka vydání pozemku in natura v průběhu restitučního řízení odpadla. Krajský soud poukázal na to, že výklad, resp. rozšíření aplikace § 11 odst. 6 zákona o půdě i na samotný restituční nárok, který použil v dané věci soud prvního stupně, přesahuje účel zákona, neboť přijetím tohoto extenzivního výkladu "by došlo k přiznání restitučního nároku, který tu v době nabytí účinnosti zákona o půdě nebyl", což vyplývá z provedených důkazů a nezpochybnil to ani sám stěžovatel. Odvolací soud, který v této souvislosti zdůraznil Ústavním soudem často připomínaný účel a předmět úpravy restitučních předpisů, jakož i pojmů a institutů v nich obsažených, konstatoval, že v době účinnosti zákona o půdě pozemek p. č. X2 účelu, pro který byly pozemky vyvlastněny, sloužil a restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě [stejně jako podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě] není dán. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za logické a právně přiléhavé. V dané souvislosti také konstatuje nepřiléhavost stěžovatelem zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 440/01, který se týkal jiné situace spočívající v odpadnutí veřejného zájmu jako jednoho z komponentů, který musí být při vyvlastnění naplněn (když v tamější věci sloužila dotčená nemovitost soukromé obchodní společnosti). Ústavní soud současně nemůže opomenout ani vlastní usnesení sp. zn. IV. ÚS 2952/08, jímž potvrdil argumentaci Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1500/2008, která za rozhodný považovala stav ke dni účinnosti zákona o půdě. Ústavní soud proto uzavírá s tím, že krajský soud přehledně a konkrétně uvedl rozhodné skutečnosti, jejich právní hodnocení, vysvětlil důvody pro přijetí svých rozhodnutí. Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné argumentaci Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Jeho argumentace je dostatečně průkazná a přiléhavá. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavní soud tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 č. j. 18 Co 306/2016-478 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konečně uvádí, že neshledal vady ústavněprávní povahy ani v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 18 Co 67/2014-200. Ostatně jde toliko o kasační rozhodnutí, proti kterému ev. bylo možno podat dovolání. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.