I.ÚS 1147/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Brože, MJur, insolvenčního správce, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-701 ze dne 3. 3. 2026, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Rahmem, advokátem se sídlem Tuchorazská 1354, Český Brod, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel je insolvenčním správcem dlužníka Tomáše Bárty ("dlužník"). Stěžovatel tvrdí, že dlužník vlastní 10% podíl ve vedlejší účastnici. Za účelem jeho náležitého ocenění se insolvenční správce snaží získat od vedlejší účastnice informace, především účetní podklady a další dokumenty.

2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh, aby v rámci dohlédací činnosti uložil vedlejší účastnici splnění informačních a jiných povinností nezbytných pro výkon funkce insolvenčního správce. Městský soud konstatoval, že návrh je předčasný, neboť je nejdříve potřeba především určit, je-li dlužník skutečně vlastníkem obchodního podílu. Vedlejší účastnice totiž tvrdí, že dlužník byl usnesením valné hromady z vedlejší účastnice vyloučen. Dokud nebude vlastnictví podílu, a tedy oprávněnost jeho soupisu do majetkové podstaty, postaveno najisto, není podle městského soudu přípustné uložit třetím osobám (příp. věřiteli) povinnost k vydání rozsáhlého souboru listin. Stěžovatel se navíc může domáhat svého nároku postupem podle § 156 zákona o obchodních korporacích ("z. o. k."), příp. předběžným opatřením při obavě ze skartace listin.

3. Stěžovatel spatřuje v usnesení městského soudu porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy"), rovněž čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

4. Stěžovatel zejména namítá, že městský soud pomíjí riziko hrozící při nevydání listin. S blížícím se koncem skartačních lhůt se může stát, že nebude v budoucnu možné obchodní podíl ocenit za účelem zpeněžení majetkové podstaty, tedy i uspokojení věřitelů. Za současného stavu není možné striktně trvat na vyjasnění oprávněnosti zápisu podílu do majetkové podstaty, neboť může být zmařen účel insolvenčního řízení. Soud ignoroval, že stěžovatel nežádá o informace podle § 156 z. o. k. Městský soud nerespektoval, že výkon dohlédací činnosti byl ve stěžovatelově případě údajně shledán legitimním v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 382/23. Požadavek městského soudu na ukončení sporů o jednotlivých aktivech dlužníka před případným nařízením vydání listin je podle stěžovatele objektivně nesplnitelný. Právě ony dokumenty jsou podmínkou pro určení, která aktiva náleží do majetkové podstaty. Stěžovatel také poukazuje na další řízení před městským soudem týkající se nároků dlužníka, v nichž byl úspěšný a v nichž bylo jednání vedlejší účastnice shledáno nepoctivým. Stěžovatel opakuje, že vedlejší účastnice zneužívá své právo, obstruuje a poškozuje výkon práv dlužníka. Stěžovatel shrnuje, že napadené usnesení je přepjatě formalistické, je projevem libovůle a odepírá ochranu vlastnického práva. V posledku stěžovatel požádal o projednání věci mimo pořadí.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v rozsáhlé, jinak kvalitně zpracované ústavní stížnosti neodůvodnil ústavněprávní rozměr případu. Není však úkolem Ústavního soudu příslušnou argumentaci domýšlet. Stěžovatel poukázal na řadu podle něj problematických aspektů věci, žádný se však přímo netýká jeho základních práv. Stěžovatelova argumentace setrvává v intencích běžného zákona. Rozsáhlé citace z judikatury Ústavního soudu jsou ryze obecné a není z nich zřejmé, jak se mají konkrétně promítat do podstaty posuzované věci.

7. Z napadeného usnesení a stížnostní argumentace je patrné, že jediným potenciálně relevantním bodem námitek je tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu však nelze stěžovateli přisvědčit. Takové porušení musí být dostatečně zřejmé, musí nabývat určité intenzity a týkat se samé ústavněprávní garance soudní ochrany, nikoli jakéhokoli aspektu řízení před soudem. Především však pro zásah Ústavního soudu musí být nepochybné, že jej nelze zhojit jinak než právě ingerencí Ústavního soudu. To však v daném případě splněno není.

8. Pokud stěžovatel namítá, že nežádal o informace podle § 156 z. o. k., nijak tím neodůvodňuje, proč by se tímto postupem, jak konstatoval městský soud, nemohl daného účelu účinněji domáhat. Ústavní soud blíže neposuzuje vnitřní vazby ve vedlejší účastnici a případný postup podle 156 z. o. k. Nicméně z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by otázka vlastnictví obchodního podílu nemohla být řešena jako otázka předběžná v řízení podle § 156 z. o. k., pokud by se týkalo případného neposkytnutí informace dlužníku (resp. insolvenčnímu správci při výkonu práv, která na něj přešla podle insolvenčního zákona). Stejně tak stěžovatel pomíjí prima facie rozumný názor městského soudu, že předejití stěžovatelem tvrzené hrozby skartace dokumentů se lze domáhat předběžným opatřením. Jak řečeno výše, těmito aspekty věci se Ústavní soud nemůže blíže zabývat, neboť jsou podústavní. Toto ostatně plyne i z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 382/23 (viz body 34 až 37) o odmítnutí ústavní stížnosti v obdobné stěžovatelově věci, na něž lze mutatis mutandis odkázat. Z tohoto usnesení neplynou závazné závěry pro nynější případ, jak se stěžovatel domnívá.

9. Stěžovatel dále argumentuje řadou řízení, v nichž bylo jeho nárokům městským soudem vyhověno. Také tato námitka je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k odlišným předmětům daných řízení z nich pro posouzení ústavní stížnosti žádné zásadní závěry neplynou.

10. O stěžovatelově návrhu na projednání věci mimo pořadí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o stížnosti rozhodl ve velice krátkém čase.

11. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu