I.ÚS 1154/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky CZ GOLF INVESTMENT, a.s. v likvidaci, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, zastoupené advokátem Mgr. Ing. Petrem Lhotským, sídlem Na Pankráci 322/26, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2026 č. j. 5 As 164/2025-64, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2025 č. j. 5 As 253/2024-40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2025 č. j. 10 A 144/2023-142, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. září 2023 č. j. MZP/2023/221/1186 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 15. března 2023 č. j. ČIŽP/44/2023/1074, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů a rozsudků obecných soudů. Namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Kromě toho namítá porušení zákazu dvojího trestání podle čl. 40 odst. 5 Listiny a zásady zákonnosti podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v roce 2009 spáchala přestupek podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Přestupek spáchala tím, že v souvislosti s výstavbou "sportovního a rekreačního areálu Golf resort Ústí nad Labem" nedovoleně zasahovala do přirozeného vývoje ptáků a zvláště chráněných živočichů a způsobila úhyn zvláště chráněných živočichů zásahem do jejich prostředí. Za tento přestupek jí Česká inspekce životního prostředí (dále jen "inspekce") uložila pokutu 1 400 000 Kč a také stěžovatelce uložila povinnost provést náhradní opatření dle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, protože odstranit následky jejího neoprávněného zásahu již nebylo možné. Náhradní opatření mělo spočívat v obnově funkcí a rekonstrukci rybníka v CHKO Labské pískovce, který měl po rekonstrukci splňovat roli náhradního biotopu pro přirozený vývoj obojživelníků.

3. Protože stěžovatelka tuto povinnost nesplnila, uložila jí inspekce v roce 2015 pokutu 2 000 000 Kč za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny. Skutkovou podstatou tohoto přestupku je (kromě jiného) nesplnění opatření k nápravě podle § 86 tohoto zákona.

4. V roce 2023 stěžovatelce inspekce (opět) uložila pokutu 2 000 000 Kč za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny. Přestupek spočíval v tom, že ani v období od oznámení zahájení řízení o předchozím přestupku (tedy od roku 2014) stěžovatelka nesplnila svou povinnost provést opatření k nápravě (napadené rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 15. 3. 2023 č. j. ČIŽP/44/2023/1074). Rozhodnutí v odvolacím řízení přezkoumalo Ministerstvo životního prostředí, které odvolání stěžovatelky zamítlo a potvrdilo rozhodnutí inspekce (napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 9. 2023 č. j. MZP/2023/221/1186). Městský soud v Praze rozhodnutí ministerstva zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ministerstvo napadlo rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (první napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2025 č. j. 5 As 253/2024-40). Přitom stěžovatelce nepřisvědčil ohledně jejích klíčových námitek ohledně porušení zásady ne bis in idem. Ve věci tedy znovu rozhodoval městský soud, který žalobu stěžovatelky zamítl (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025 č. j. 10 A 144/2023-142). Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky (druhý napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2026 č. j. 5 As 164/2025-64).

5. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny v rozsahu, v němž ústavní stížnost napadá druhý rozsudek městského soudu a druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu. Nejsou však splněny v rozsahu, v němž napadá první rozsudek Nejvyššího správního soudu.

7. První rozsudek Nejvyššího správního soudu je kasačním rozhodnutím rušícím první rozsudek městského soudu. Kasační rozhodnutí lze před Ústavním soudem přípustně napadnout za současného splnění dvou podmínek. Zaprvé, musí být společně s kasačním rozhodnutím napadeno i konečné rozhodnutí ve věci. Zadruhé, ke zrušení kasačního rozhodnutí Ústavní soud přistoupí, jen je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele; jinak tuto část ústavní stížnosti odmítne jako nepřípustnou [nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), body 37 až 39; nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), bod 18]. První podmínku stěžovatelka splnila, neboť kasační rozhodnutí (první rozsudek Nejvyššího správního soudu) napadá společně s konečným rozhodnutím ve věci, jímž je druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu. Druhá podmínka však splněna není, neboť při důvodnosti ústavní stížnosti by pro ochranu základních práv či svobod postačilo zrušit druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu. Z uvedeného důvodu je ústavní stížnost proti prvnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tom nic nemění ani námitka stěžovatelky, že ve svém prvním rozsudku vyslovil Nejvyšší správní soud závazný právní názor, který je podle stěžovatelky nesprávný.

8. Ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů, druhému rozsudku městského soudu a druhému rozsudku Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

10. Klíčovou otázkou v projednávané věci je to, zda mohla být stěžovatelka podruhé shledána vinnou za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. g) dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Ostatně rozhodnutí správních orgánů o tomto přestupku a navazující rozhodnutí správních soudů ústavní stížností napadá.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní orgány a soudy porušily zásadu ne bis in idem, když stěžovatelku dvakrát shledaly vinnou z přestupku, jehož podstatou je nesplnění povinnosti uložené v rozhodnutí o opatření k nápravě. Podle stěžovatelky gramatický i teleologický výklad této právní normy svědčí pro to, že se nejedná o přestupek trvající, a nemohla tedy být shledána vinnou dvakrát za tentýž skutek. Podle stěžovatelky navíc již původně uložená povinnost byla neurčitá, a přestože stěžovatelka udělala, co mohla, splnění této povinnosti záleželo na okolnostech, na které nemohla mít vliv. Formulace povinnosti správním orgánem navíc dala možnost dalším subjektům stěžovatelce v budoucnu ukládat další povinnosti, které předem nešly předvídat.

12. Ústavní soud námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Výklad stěžovatelky, že má jít o jednorázové potrestání za nesplnění povinnosti, není v souladu se smyslem a účelem přestupku podle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny. Tento přestupek je svým smyslem a účelem úzce provázaný s přestupkem § 88 odst. 1 písm. e) tohoto zákona, jehož podstatou není trestat, ale naopak kompenzovat, tzn. napravit poškození životního prostředí, ať už prostřednictvím uvedení do původního stavu podle prvního odstavce § 86 citovaného zákona nebo prostřednictvím náhradních opatření k nápravě podle druhého odstavce citovaného ustanovení. Tím se liší od řady jiných přestupků, jejichž funkce je především sankční.

13. Stěžovatelka se tedy nemůže "vyplatit" z nesplnění povinnosti uložené opatřením k nápravě. Jejím smyslem totiž není stěžovatelku sankcionovat za jednorázové porušení pravidel, ale napravit stav způsobený jejím protiprávním jednáním. Od toho se odvíjí také smysl a účel přestupku § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny. Jeho smyslem je přimět pachatele přestupku dle § 88 odst. 1 písm. e) tohoto zákona, aby odstranil trvající závadný stav (stav, ve kterém nebylo opatření k nápravě splněno). V tomto ohledu je závěr Nejvyššího správního soudu, že se jedná o trvající přestupek, ústavně souladný a námitky stěžovatelky naopak zjevně neopodstatněné. Nic na tom nemění ani možnost vymáhat nesplnění povinnosti ve správní exekuci. Existence jiného donucovacího mechanismu ještě neznamená, že přestupek dle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny není přestupkem trvajícím. Podstatou tohoto přestupku je postihovat nesplnění povinnosti. V tomto případě jde o povinnost provést opatření k nápravě, které má vést k obnovení ekologických funkcí rybníka. Tím má být kompenzováno zničení biotopu pro řadu živočichů (včetně zvláště chráněných druhů), ke kterému došlo činností stěžovatelky při výstavbě golfového hřiště. Stěžovatelka přitom správně upozorňuje na zásadu přiměřenosti správního trestání. V projednávané věci však k jejímu porušení nedošlo: správní orgány neuložily excesivně vysokou pokutu. Jedná se sice o vysokou pokutu, ale uloženou ze velmi dlouhou dobu, ve které stěžovatelka svou povinnost nesplnila. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka se nemůže jednorázovým zaplacením pokuty (sankce) zbavit povinnosti splnit opatření k nápravě toho, co přírodě způsobila svým protiprávním jednáním - tedy povinnosti, jejíž podstata není sankční, ale kompenzační.

14. Co se týká určitosti původně uložené povinnosti, tato námitka je nepřípustná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadá rozhodnutí o opatření k nápravě ani rozhodnutí správních soudů, které by toto rozhodnutí přezkoumávaly. I pokud by tak nyní učinila, její ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím by byla přinejmenším opožděná.

15. Stěžovatelka také tvrdí, že došlo k porušení jejích procesních práv, zejména porušením zásady rovnosti zbraní a dvojinstančnosti správního řízení. Správní orgány podle stěžovatelky neprovedly navržené důkazy celým obsahem spisů z jiných řízení (spisem ČIŽP a exekučním spisem). Městský soud si dle stěžovatelky selektivně opatřil důkazy sám a dovodil z nich relevanci dalších důkazů správními orgány i soudy dosud neprovedených. Porušení rovnosti zbraní pak mělo spočívat zejména v tom, že ČIŽP do spisů (které stěžovatelka navrhovala jako důkazy) měla přístup po celou dobu řízení, zatímco stěžovatelka nikoli. Správní orgány navíc nepřípustně přenesly důkazní břemeno v přestupkovém řízení na stěžovatelku. V případě odvolacího orgánu vyhotovil rozhodnutí stejný člověk, který vyhotovil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

16. I v tomto ohledu však stěžovatelka z podstatné části napadá uložení opatření k nápravě a procesní pochybení při jeho ukládání (tedy rozhodnutí, která nejsou předmětem přezkumu v tomto řízení); k nyní projednávaným rozhodnutím o přestupku dle § 88 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny se argumentace stěžovatelky nevztahuje. Stěžovatelka se tak snaží zvrátit více než 15 let staré rozhodnutí, kterým jí byla povinnost uložena. Co se týče důkazních návrhů, Ústavní soud konstatuje, že čím vágnější je důkazní návrh, tím obecnější může být jeho vypořádání. Obecné soudy se s jejími důkazními návrhy vypořádaly dostatečně. Pokud stěžovatelka hodlala něco konkrétního dokazovat z těchto spisů a za tím účelem potřebovala seznámit se s těmito spisy, nic jí v tom nebránilo. K tvrzeným skutečnostem navíc soudy v projednávané věci jasně vysvětlily, že původní povinnost byla určitá a splnitelná, pokud by stěžovatelka na její splnění nerezignovala.

17. Námitka podjatosti úředních osob byla obecnými soudy také vypořádána řádně. Obecné soudy vysvětlily, že osoby, které se podílely na rozhodování odvolacího orgánu, a přitom v minulosti působily u správního orgánu prvního stupně, se u něj však na rozhodování ve věci stěžovatelky nepodílely. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud neshledal žádné pochybení.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný ve vztahu k prvnímu napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu) a jako zjevně neopodstatněný ve vztahu k druhému rozsudku městského soudu a druhému rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu