I.ÚS 1156/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Filipa Matouše, zastoupeného JUDr. Ing. Štěpánem Hubičkou, advokátem, sídlem Dolanská 339/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2816/2025-346 ze dne 24. 2. 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 173/2024-318 ze dne 25. 4. 2025 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 37 Cm 70/2023-280 ze dne 6. 3. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel vlastní v domě spravovaném společenstvím vlastníků jednotek (dále jen "SVJ") celkem 3 jednotky a dále je spoluvlastníkem halové garáže. V prosinci 2022 se konalo shromáždění SVJ, během kterého bylo přijato mimo jiné usnesení, kterým shromáždění schválilo pronájem 6 parkovacích stání od pana Štěpánka za 6 tisíc Kč měsíčně.

2. Stěžovatel podal návrh na určení neplatnosti, eventuálně nicotnosti tohoto usnesení SVJ. Uvedl, že nebyl na shromáždění řádně předvolán a že neprobíhalo zjišťování přítomnosti členů před jednotlivým hlasováním. Dále namítal, že pan Štěpánek není vlastníkem parkovacích míst, že neměl hlasovat pro návrh usnesení jako zástupce spoluvlastníků halové garáže a že zneužil hlasovací právo. Rozporoval rovněž potřebnost pronájmu parkovacích míst.

3. Krajský soud v Hradci Králové návrh stěžovatele zamítl. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu při posuzování neplatnosti usnesení přijatého shromážděním SVJ a dospěl k závěru, že není dán důležitý důvod pro zásah soudu ve smyslu § 1209 odst. 1 občanského zákoníku. Rozhodnutí o pronájmu parkovacích míst nezasahuje do podstaty postavení stěžovatele jako vlastníka, jelikož se tím stěžovatelův měsíční příspěvek zvýší pouze o 154 Kč. Tuto částku považoval krajský soud za zanedbatelnou a důvodnými neshledal ani ostatní námitky stěžovatele.

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že pronájem parkovacích stání, který zatíží vlastníky jednotek příspěvkem vyšším o nižší stokoruny měsíčně, nijak nezasahuje ani do jejich právního postavení, ani do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Proto ani vrchní soud důležitý důvod k přezkumu rozhodnutí neshledal.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Zejména zdůraznil, že zásah soudů do rozhodování shromáždění SVJ lze připustit jen v odůvodněných a zcela výjimečných případech, když důvodnost takového zásahu musí být dána i z hlediska věcného. V posuzované věci však důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním společenství dán nebyl, soudy proto posoudily nedostatek důležitého důvodu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání shledal nepřípustným i v otázce, zda uzavření nájemní smlouvy spadá pod pojem správy domu a pozemku, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

6. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva a principy vyplývající z čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

7. Stěžovatel namítá, že při hlasování shromáždění nebyla dosažena požadovaná většina hlasů, což podle něj představuje důležitý důvod k přezkumu podle § 1209 občanského zákoníku. Za tento důležitý důvod považuje i zneužití hlasovacího práva společného zástupce spoluvlastníků halové garáže (pana Štěpánka). Stěžovatel zpochybňuje také závěr krajského soudu o řádnosti zvolení společného zástupce a namítá, že se vrchní soud a Nejvyšší soud nezabývaly touto částí jeho argumentace, kterou předložil v odvolání i dovolání. Nejvyšší soud podle stěžovatele přehlédl její podstatu a vypořádal ji pouze v obecné rovině.

8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je ovšem zjevně neopodstatněná.

9. Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jenom z hlediska ústavnosti.

10. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v jeho nesouhlasu se schválením pronájmu parkovacích stání a se závěry obecných soudů ohledně (ne)existence důležitého důvodu ve smyslu § 1209 občanského zákoníku. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho výše vymezené roli zásadně nepřísluší zasahovat do právních závěrů obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2822/25 ze dne 24. 2. 2026), ledaže obecné soudy při jejich přijetí vybočí právě z mezí ústavnosti. Ústavní soud se proto v této věci omezil toliko na přezkum toho, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svých závěrů a zda při svém rozhodování nevybočily z těchto mezí (srov. usnesení I. ÚS 357/25 ze dne 1. 10. 2025 či sp. zn. I. ÚS 2248/25 ze dne 11. 12. 2025).

11. Stěžovatelova ústavní stížnost, kromě obecného označení základních práv, postrádá ústavněprávní argumentaci a stěžovatelovy námitky představují pouhou pokračující polemiku se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že obecné soudy stěžovatelův návrh posoudily akceptovatelným způsobem, když na věc aplikovaly relevantní právní úpravu a tuto racionálně vyložily. Své závěry navíc podložily odkazy na relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Obecné soudy se otázkou důležitého důvodu pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním SVJ zabývaly a zdůraznily, že smyslem úpravy v rámci občanského zákoníku pro přezkoumání takového návrhu je přitom minimalizace zásahu veřejné moci do soukromoprávních vztahů společenství. Ústavní soud konstatuje, že soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč v nynější věci není dán důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním SVJ (srov. body 29 až 32 usnesení krajského soudu, body 17 a 18 usnesení vrchního soudu a body 8 až 10 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nespatřuje v takto odůvodněných rozhodnutích obecných soudů žádnou ústavněprávní vadu a nepovažuje provedený výklad § 1209 občanského zákoníku za jakkoliv neústavní.

12. Stěžovatel v části ústavní stížnosti namítá, že se vrchní a Nejvyšší soud nevypořádaly se všemi jeho argumenty a námitkami obsaženými v odvolání a následně i dovolání (v rámci druhé dovolací otázky). Ústavní soud však shledává způsob, jakým soudy jeho argumentaci vypořádaly, adekvátní k tomu, co stěžovatel namítal. Stěžovatel principiálně nesouhlasil se závěrem krajského soudu o správnosti hlasování ohledně halové garáže. Jak ovšem sám stěžovatel přiznává, Nejvyšší soud na jeho obecnou námitku obsaženou v dovolání v obecné rovině reagoval. Ani této stěžovatelově argumentaci tak Ústavní soud nemůže přisvědčit.

13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu