I.ÚS 1161/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti S. Ř., zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti výrokům III, IV a VII rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 199/2025-1246 ze dne 21. 1. 2026, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. Ř. a nezl. E. Ř. jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-východ rozhodoval o úpravě poměrů stěžovatele (otce) a vedlejší účastnice (matky) k nezletilé vedlejší účastnici a jejímu bratru. Ohledně nezletilé vedlejší účastnice (jíž se týká podaná ústavní stížnost) rozhodl okresní soud tak, že ji svěřil do péče matky a současně stanovil styk otce - jednak formou telefonického hovoru či videohovoru každou středu mezi 19:00 a 20:00 hod. v délce pěti minut a dále osobně každou sudou neděli v roce od 13:00 do 17:00 hod. s převzetím a předáním vždy v bydlišti matky. V navazujících výrocích pak okresní soud upravil péči o nezletilé pro období prázdnin a určil výživné.

2. Oba rodiče se proti rozhodnutí okresního soudu odvolali. Krajský soud v Praze výrokem III napadeného rozsudku zúžil rozsah péče stěžovatele o nezletilou. Rozhodl, že nezletilá bude v péči stěžovatele "v každém lichém kalendářním měsíci v roce v neděli druhého lichého kalendářního týdne od 14.00 hodin do 17.00 hodin; ve zbývajícím rozsahu bude v péči matky." Stěžovatel je dále oprávněn stýkat se s nezletilou formou telefonního hovoru či videohovoru každou středu od 19:00 do 19:15 hod, dále v době letních prázdnin v každém roce dne 16. 7. od 15:00 hod. do 18:00 hod. a v době vánočních prázdnin v každém lichém kalendářním roce dne 25. 12. od 14:00 hod. do 18:00 hod. a v každém sudém kalendářním roce dne 26. 12. od 14:00 hod. do 18:00 hod.

3. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti výroku III rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o rozsahu jeho péče o nezletilou (jakož i proti navazujícím výrokům IV a VII). Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je z ústavněprávního hlediska nepřiměřený, vnitřně rozporný a nedostatečně odůvodněný, a proto porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadený rozsudek podle stěžovatele neobsahuje žádnou úvahu o legitimním zájmu, který je způsobilý stěžovatele ze styku s nezletilou téměř vyloučit. Krajský soud postavil své rozhodnutí na odmítavém stanovisku nezletilé, o němž však sám uvedl, že není podložené objektivními důvody - v tom stěžovatel spatřuje protiústavní rozpor. Dále má stěžovatel za to, že právní závěry krajského soudu jsou v extrémním nesouladu s jeho skutkovými zjištěními; sám krajský soud deklaroval cíl, aby si nezletilá na otce navykla za účelem budoucího rozšíření péče, ale současně nestanovil žádný konkrétní navykací režim, ani nepřijal žádná podpůrná opatření a omezil kontakt stěžovatele s nezletilou na samou hranici zachování reálné rodinné vazby. Stěžovatel odkazuje mj. na nález sp. zn. II. ÚS 894/25, v němž Ústavní soud zdůraznil, že rozhodnutí, které upravuje styk rodiče s dítětem ve značně omezeném rozsahu, musí obsahovat konkrétní výhled jeho dalšího postupného rozšiřování. Stěžovatel rovněž cituje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž stát nesmí zůstat u čistě deklaratorní ochrany rodinného života. Krajský soud dle stěžovatele porušil čl. 32 odst. 4 Listiny, jelikož omezení jeho základního práva na péči o nezletilou nebylo dostatečně odůvodněno a nebylo přiměřené okolnostem. Stěžovatel současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, resp. napadených výroků.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se dlouhodobě staví velmi zdrženlivě k přezkumu rodinněprávních věcí. Tato zdrženlivost není samoúčelná. Rozhodování v citlivé oblasti rodinného práva je totiž doménou obecných soudů, které mohou nejlépe posoudit skutkové okolnosti případu a učinit odpovídající rozhodnutí. Ústavní soud oproti tomu není v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení - jeho rolí proto není posoudit, jaké rozvržení péče je v často vyhrocených rodinných vztazích nejvhodnější. Zásah do rozhodování obecných soudů je na místě pouze v případech zjevného porušení základních práv.

5. Ve zde posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že byť napadené rozhodnutí nikoli nevýznamně zasahuje do základního práva stěžovatele dle čl. 32 odst. 4 Listiny, nejde o protiústavní porušení tohoto základního práva. Krajský soud totiž omezení stěžovatelova práva na péči o nezletilou ústavně akceptovatelně odůvodnil. Ústavní soud se tedy neztotožnil se stěžovatelovou základní námitkou, že napadený rozsudek neobsahuje důvod, proč stěžovatele ze styku s nezletilou vyloučit. Krajský soud uvedl, že nezletilá setrvale odmítá kontakt s otcem již od prosince 2023. Současně reflektoval i závěry okresního soudu, podle kterého aktuální psychický stav nezletilé, její výrazně negativní vztah k otci či výsledky znaleckého posudku a doporučení pracoviště ALMA neumožňují její svěření do péče otce ani do střídavé péče, a současně je na místě upravit péči otce v natolik úzkém rozsahu, aby bylo umožněno postupné a šetrné obnovování vztahu s nezletilou, aniž by byla ke styku s otcem nucena (bod 62 až 65 napadeného rozsudku, parafrázováno).

6. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že krajský soud pouze převzal názor nezletilé, a že nezkoumal její nejlepší zájmy. V bodě 63 napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že nezletilá (ve věku cca 11 let) není schopna dohlédnout dlouhodobé důsledky úplné eliminace jednoho rodiče ze svého života, a proto soud považoval za nezbytné zachovat alespoň minimální rozsah péče stěžovatele. Jinak řečeno, pokud by krajský soud slepě následoval názor nezletilé (jak tvrdí stěžovatel), pak by péči stěžovatele neurčil vůbec, což se však nestalo. Krajský soud rovněž v bodě 62 napadeného rozsudku uvedl, že vzhledem ke konfliktní dynamice mezi rodiči považuje za zásadní soustředit se na stabilitu nezletilých, podporu jejich emočního bezpečí a minimalizaci vystavení rodičovskému konfliktu. Ústavní soud tedy v napadeném rozsudku neshledal protiústavní směšování přání nezletilé a jejích nejlepších zájmů. Naopak má za to, že krajský soud vycházel právě především z respektu k zájmům nezletilé, jejíž psychický stav (a koneckonců i vztah ke stěžovateli) by mohl významně utrpět autoritativním stanovením péče, nota bene ve fázi, kdy je nezletilá v procesu individuální psychoterapie.

7. Ústavní soud stěžovateli v jistém ohledu rozumí, pokud spatřuje rozpor mezi 1. tvrzením krajského soudu, že intenzita odmítavého postoje nezletilé není podložena objektivními skutečnostmi, a 2. tím, že soud přesto tomuto "nepodloženému" přání nezletilé v zásadě vyhověl. Tento rozpor je však pouze zdánlivý a není protiústavní. I kdyby přání nezletilé bylo iracionální, lze mu při rozhodování soudu přiznat váhu. Soudní rozhodnutí, protivící se vůli dítěte, může způsobit nenávratnou újmu bez ohledu na to, jak intenzivně je vůle dítěte objektivně podložená.

8. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani skutečnost, že krajský soud nestanovil žádné konkrétní opatření, které by směřovalo k posílení vztahu stěžovatele a nezletilé. Stěžovatel v bodě 26 ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud mohl využít různých nástrojů podle § 502 až 504 zákona o zvláštních řízeních soudních. Avšak tyto nástroje se týkají situace dobrovolného neplnění soudního rozhodnutí, o kterou ve zde posuzované věci nejde. Ústavní soud rovněž nespatřuje extrémní rozpor v tom, že krajský soud označil aktuální úpravu péče za dočasné opatření, ale současně "nezvolil pravidelný, předvídatelný a postupně rozvíjený kontakt, ale pouze minimální, sporadické a z hlediska budování vztahu velmi slabé kontaktní body." Podstatou argumentace krajského soudu totiž není, že se vztah mezi otcem a nezletilou musí za každou cenu (autoritativně) rozvíjet. Krajský soud pouze napadeným rozhodnutím indikoval, že může dojít ke změně okolností, resp. postupnému obnovení vazeb mezi stěžovatelem a nezletilou, které může vést k přehodnocení rozsahu péče.

9. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 894/25 v této souvislosti tedy není přiléhavý. Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, jelikož soudy určily stěžovateli jednu hodinu asistovaného styku týdně, aniž by naznačily či upravily "rozšiřování styku a své představy o výhledu do budoucna". Podstatné tedy bylo, jak Ústavní soud uvedl v bodě 32 citovaného nálezu, že jde o asistovaný styk, který ze své podstaty omezuje základní právo rodiče na péči významněji. A především, Ústavní soud neoznačil za protiústavní skutečnost, že soudy autoritativně nerozhodly o žádné formě rozšiřování kontaktu do budoucna. Podstatou citovaného nálezu bylo, že soudy ani nenaznačily žádný možný výhled do budoucna (např. body 41 či 49 citovaného nálezu). To však není případ zde napadeného rozsudku. V bodě 65 odůvodnění např. krajský soud uvedl: "Na straně otce bude nezbytné, aby ke kontaktu s nezletilou přistupoval citlivě, empaticky a bez nadměrného tlaku či direktivity. Teprve po tom, co se podaří vztahy mezi otcem a dcerou stabilizovat a obnovit, bude možné uvažovat o případném rozšíření péče otce. Tomuto procesu může napomoci i to, že nezletilá bude v domácnosti otce vždy za přítomnosti svého mladšího bratra". Je tedy zjevné, že krajský soud postupoval tak, aby se vazby mezi stěžovatelem a nezletilou mohly do budoucna upevnit a naznačil své "představy o výhledu do budoucna". To dokresluje i skutečnost, že krajský soud zdůraznil (potenciální) dočasnost vlastního rozhodnutí.

10. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že krajský soud omezil péči stěžovatele mj. z toho důvodu, že matka péči brání (že je kvůli ní obtížně realizovatelná). Stěžovatel patrně naráží na bod 63 rozsudku krajského soudu, v němž je uvedeno, že širší či střídavá péče otce není v současné situaci "reálně vykonatelná". Z kontextu bodu 63 odůvodnění je však zřejmé, že "vykonatelností" nejsou myšleny překážky kladené ze strany matky, ale neochota nezletilé se stýkat se stěžovatelem.

11. Ústavní soud tedy shledal, že byť napadené rozhodnutí upravuje péči stěžovatele o nezletilou velmi omezeně, a to v zásadě jen na základě jejího přání, resp. postoje, přesto v rámci ústavního přezkumu obstojí. Krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. nálezu sp. zn. I. ÚS 153/16, který sám stěžovatel cituje) lze uzavřít, že odchýlení se od rovnoměrné péče jako obecného východiska bylo v posuzovaném případě odůvodněno ústavně akceptovatelným způsobem. Krajský soud měl současně na paměti nejlepší zájem nezletilé, a koneckonců také základní právo otce na péči o nezletilou - krajský soud odůvodnil, proč by podle něj (jinými slovy) bylo stanovení rozsáhlejší péče kontraproduktivní. V duchu závěrů uvedených samotným krajským soudem však bude nepochybně na místě s odstupem času napadené rozhodnutí vyhodnotit a zvážit, zda otci nestanovit péči v rozsahu, který by méně zasahoval do jeho základního práva dle čl. 32 odst. 4 Listiny.

12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O odkladu vykonatelnosti Ústavní soud separátně nerozhodoval - návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhodl bez zbytečného odkladu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu