I.ÚS 1183/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Michalem Morawski, advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2026 č. j. 4 Ads 208/2025-27 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2025 č. j. 58 Ad 13/2024-85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelce se náhrada nákladů zastoupení státem nepřiznává.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice), která zamítla její žádost o přiznání invalidního důchodu. Namítá především extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, k čemuž podle ní došlo opomenutím klíčových důkazů, jejich selektivním hodnocením a přepjatým formalismem.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka žádala o přiznání invalidního důchodu, jelikož trpí mimojícnovým refluxem a byla opakovaně v pracovní neschopnosti. Podle České správy sociálního zabezpečení však její pracovní schopnost poklesla pouze o 20 %, proto nesplňuje podmínky pro přiznání invalidního důchodu.

3. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasila a podala proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). V rámci řízení nechal krajský soud vyhotovit posudek odborné lékařské komise (posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí), která potvrdila správnost závěrů vedlejší účastnice. Podle krajského soudu je nezbytné pro přiznání invalidity určit konkrétní onemocnění, které způsobuje neschopnost déle než jeden rok vykonávat pracovní činnost. Stěžovatelka byla opakovaně nemocná, nicméně nebylo prokázáno, že by za její opakovanou pracovní neschopností bylo jedno konkrétní onemocnění, v jehož důsledku by trpěla častějšími infekty dýchacích cest. Stěžovatelka za toto onemocnění označovala mimojícnový reflux, avšak z lékařských zpráv nebylo prokázáno, že by byl příčinou všech těchto zdravotních potíží. Soud hodnotil lékařské posudky jako dostatečné, určení příčiny dlouhodobě nepříznivého stavu stěžovatelky za přiléhavé a přesvědčivě odůvodněné. Jejich závěry odpovídají i doloženým lékařským zprávám. Žalobu stěžovatelky proto rozsudkem zamítl.

4. Proti rozsudku krajského soudu následně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že posudek komise naplňuje judikaturou požadované náležitosti (byť k jeho rozsahu měl určité výhrady). Nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatelky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud podle něj správně vycházel z posudku jako stěžejního důkazu a přihlédl také k dalším důkazům, mj. k předloženým lékařským zprávám.

5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu a usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Také navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021 sp. zn.

I. ÚS 3449/19 (N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne

15. února 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21 (N 19/110 SbNU 191), bod 19].

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznáší námitky prakticky pouze v rovině podústavního práva, které již vznesla v řízení před obecnými soudy. Namítá, že soudy účelově a formalisticky nepřipustily možnost, že mimojícnový reflux způsobuje její opakované záněty dýchacích cest. Na to však již dostatečně a ústavně konformně reagovaly správní soudy (viz zejména body 21 až 24 rozsudku krajského soudu a body 15 až 17 usnesení Nejvyššího správního soudu).

9. Stěžovatelka dále rozporuje způsob hodnocení důkazů ze strany správních soudů, v ústavní stížnosti však konkrétně nepoukázala na žádný rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu, natož pak rozpor extrémní. Z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil (a to i v jejich vzájemné souvislosti, včetně porovnání posudku se závěry lékařských zpráv, viz body 24 a 25 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud poté v tomto ohledu reagoval na námitky stěžovatelky uplatněné v kasační stížnosti (body 13, 18 a 19 napadeného usnesení). Ani to, že Nejvyšší správní soud některé námitky nepřipustil, protože je stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, nelze považovat za problematické. Pokud stěžovatelka opětovně namítá, že byl posudek vypracován institucí, která je spjata s protistranou sporu, s tím se krajský soud také ústavněkonformně vypořádal (viz bod 19 rozsudku krajského soudu).

10. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal ústavněprávní důvod závěry obecných soudů nyní přehodnocovat a pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Jelikož neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

11. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla splněna zákonná podmínka pro to, aby Ústavní soud mohl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení stěžovatelky.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu