I.ÚS 1187/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o své dřívější rozhodnutí, ve kterém byla podobná stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Základní právo na spravedlivé soudní řízení nebylo porušeno, protože banka poskytla služby odpovídající smlouvě. Soud rozhodl bez ústního jednání, protože podání nevyžadovalo podrobné zkoumání.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Karase, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 49 C 1328/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro údajné porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - zrušil shora označený rozsudek, vydaný v jeho občanskoprávní věci. Jím Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované (Hypoteční bance, a. s.) domáhal zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání údajného bezdůvodného obohacení, které mělo podle názoru stěžovatele vzniknout tím, že bez právního důvodu byl žalovanou účtován poplatek za správu úvěru. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku obšírně argumentuje, a jelikož předestřená argumentace je mu nepochybně známa, netřeba ji v podrobnostech znovu rekapitulovat. Stručně vyjádřeno, stěžovatel je zejména toho názoru, že ačkoliv soud v daném případě dospěl ke správnému závěru, že žalovaná banka za hrazený poplatek za správu úvěru stěžovateli v podstatě žádné protiplnění neposkytovala a celá správa úvěru spočívala pouze v evidenci stavu pohledávky, nevyslovil v souladu s ochranou spotřebitele, zakotvenou v právním řádu České republiky, neplatnost předmětného ujednání o poplatku. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud ve věci jeho stížnosti postupoval ve smyslu ust. § 39 zák. o Ústavním soudu, tedy aby se neřídil pořadím, v němž mu návrhy došly, a usnesl se, že daná věc je naléhavá. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Podle znění citovaného zákona, účinného od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno toliko uvedením příslušného zákonného ustanovení. Tak Ústavní soud nyní činí, jelikož se přihlašuje ke svému standardně traktovanému názoru, že k posouzení ústavní stížnosti ve smyslu citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ní vznesených námitek - rovněž za situace, kdy jsou k dispozici jeho dřívější rozhodnutí, v nichž se vypořádal se shodnou argumentací proti obdobným rozhodnutím obecných soudů, a to zejména tehdy, byl-li v nich formulovaný právní názor vyjádřen v nálezové formě. To je právě významné v dané věci; ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stěžejních stížnostních námitek, v zásadě identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), kterým ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl, resp. odmítl. Že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, se z odůvodnění nálezu podává očividně, a stěžovatele proto postačí na ně odkázat. Výše předznamenané posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno; Ústavní soud tomu dal výraz unesením, které přijal v senátu bez ústního jednání. Ačkoliv nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud jednal tak, aby ústavní stížnost byla projednána bez prodlení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.