I.ÚS 1197/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Agropo spol. s r.o., sídlem Veleliby 3, Dvory, zastoupené advokátem Mgr. Ing. Václavem Králem, sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2025 č. j. 8 Afs 277/2024-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2025 č. j. 17 A 4/2024-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva zemědělství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu před nezákonnými zásahy státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Státní zemědělský intervenční fond (správní orgán prvního stupně) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit penále za pozdní vrácení dotace. Stěžovatelka se odvolala, avšak Ministerstvo zemědělství toto rozhodnutí potvrdilo. Stěžovatelka se bránila správní žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud svým prvním rozsudkem zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Tento rozsudek městského soudu však zrušil Nejvyšší správní soud. Ten dospěl k závěru, že dle § 11a odst. 3 zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu začíná lhůta pro vrácení dotace běžet od doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2025 č. j. 8 Afs 277/2024-27). Ve věci tedy podruhé rozhodoval Městský soud v Praze, který žalobu zamítl (napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025 č. j. 17 A 4/2024-88). Rozsudek Nejvyššího správního soudu a druhý rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností.

3. Ústavní soud se nejdříve zabýval podmínkami přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka proti druhému rozsudku městského soudu nepodala kasační stížnost. Jedná se však o situaci, kdy se městský soud zcela řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který vypořádal všechny námitky stěžovatelky. Podle judikatury Ústavního soudu není v této specifické situaci přípustnost ústavní stížnosti podmíněna podáním druhé kasační stížnosti (nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19, body 25 a 27). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud není další pravidelnou soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.

6. Podle stěžovatelky spočívá porušení jejích základních práv v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku počátku běhu lhůty pro vrácení dotace. Podle městského soudu, který se řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu, totiž běží ode dne doručení rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (správní orgán prvního stupně). Stěžovatelka tvrdí, že svým právním názorem ji Nejvyšší správní soud v podstatě zbavil odkladného účinku odvolání. Podle stěžovatelky nemůže nepravomocné rozhodnutí založit počátek běhu lhůty.

7. Klíčovou a v podstatě jedinou námitkou stěžovatelky je to, že nesouhlasí s výkladem konkrétního ustanovení zákona (§ 11a odst. 3 zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu). Stěžovatelka v podstatě nevznáší ústavněprávní argumentaci. Není však rolí Ústavního soudu, aby nahrazoval obecné soudy, kterým primárně je svěřen výklad podústavních předpisů.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a neshledal žádné pochybení, které by mělo zakládat jejich protiústavnost. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily, jak došly ke svým závěrům a řádně je odůvodnily. Zejména poskytly výklad relevantních zákonných ustanovení, která aplikovaly na věc stěžovatelky. Podle soudů zákonodárce formuloval dané ustanovení zákona jasně a je z něj dostatečně zřejmé, od kdy se má lhůta pro vrácení dotace počítat. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s jejich výkladem nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu