I.ÚS 1199/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Michalem Turnhöferem, advokátem, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 150/2026-1020 ze dne 11. 3. 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 67 To 260/2025-803 ze dne 2. 9. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 1 T 56/2024-780 ze dne 9. 6. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Obvodní soud pro Prahu 3 uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Toho se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tak, že neoprávněně nakládal s peněžními prostředky ve výši 5 000 000 Kč, které obdržel na bankovní účet společnosti, jejíž byl jednatelem. Tyto finanční prostředky byly na účet nedopatřením zaslány zaměstnankyní poškozené společnosti, přičemž stěžovatel byl ještě téhož dne na pochybení upozorněn a vyzván k navrácení finančních prostředků. To stěžovatel neučinil a místo toho převedl částky 1 000 Kč a 4 999 000 Kč na cizí bankovní účet, z něhož byly finanční prostředky převedeny na další účty vedené v České republice i zahraničí. Za toto jednání mu obvodní soud uložil trest odnětí svobody v délce trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, a dále povinnost nahradit újmu poškozené společnosti.

2. Stěžovatel i státní zástupce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelovo odvolání není důvodné, a proto jej podle § 256 odst. 1 trestního řádu zamítl. K odvolání státního zástupce však zrušil výrok o trestu a nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody ve výměře 2 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou.

3. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Nepřisvědčil námitce o podjatosti předsedkyně senátu obvodního soudu, ani námitce týkající se neprovedení navržených výslechů svědků. Konstatoval, že zjištěný skutkový stav neponechává prostor pro pochybnosti o vině stěžovatele a k porušení zásady in dubio pro reo nedošlo, pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než stěžovatel. Poukázal i na to, že jiný závěr než ten, že obviněný jednal v přímém úmyslu, je vyloučen.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva a principy vyplývající z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu a zásada presumpce nevinny, neboť byl odsouzen "na základě neúplného dokazování a subjektivních domněnek a spekulací soudu prvního stupně". Tím, že obvodní soud zamítl návrh na výslech dvou svědků pro nadbytečnost, porušil podle stěžovatele zásadu rovnosti zbraní. Namítá i to, že obvodní soud porušil jeho právo na ochranu lidské důstojnosti a cti a na ochranu před diskriminací, když v odůvodnění rozsudku uvedl otevřeně dehonestující výroky o stěžovatelově náboženském a kulturním přesvědčení. Ty navíc vyvolávají i objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudu.

5. Městskému soudu vytýká zejména postup při změně podmíněného trestu v nepodmíněný, jelikož mu nesprávně přičetl k tíži výkon ústavního práva na obhajobu a status uprchlého, který přitom stěžovatel od počátku řízení rozporuje. Opakuje rovněž svou námitku, že městský soud pouze stvrdil stav opomenutých důkazů a rezignoval na svou nápravnou a přezkumnou funkci. Dále stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti zajistit ochranu jeho základních práv a svobod a dopustil se nepřípustného procesního minimalismu a přepjatého formalismu. Stěžovatelovy ústavněprávní námitky totiž bagatelizoval a označil je za zjevně neopodstatněné, čímž mu fakticky odepřel spravedlnost. Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší soud vyložil dovolací důvody v otázce trestu formalisticky, a v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023.

III. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji obhajobu z trestního řízení. Soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty přesvědčivě vypořádaly a obhajobu vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o vině stěžovatele. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. K neprovedení důkazů navržených obhajobou, resp. stěžovatelem, Ústavní soud uvádí, že ústavní vada opomenutých důkazů nespočívá v neprovedení důkazů, nýbrž v chybějícím nebo věcně neadekvátním odůvodnění tohoto postupu. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jak už stěžovateli srozumitelně vysvětlil i Nejvyšší soud. Obvodní soud neprovedení dalších navrhovaných důkazů zdůvodnil (srov. bod 11 rozsudku obvodního soudu) a s jeho odůvodněním se ztotožnil i městský a Nejvyšší soud (srov. body 21 a 22 rozsudku městského soudu a body 25 a 26 usnesení Nejvyššího soudu). Odůvodnění nadbytečností je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1765/21 ze dne 2. 11. 2021, body 26 a 27).

10. Co se týče stěžovatelových námitek týkajících se skutkového stavu, Ústavní soud pokládá provedené dokazování za dostatečné. Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. zejména body 29 až 32 usnesení Nejvyššího soudu) neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995) anebo že by byla vystavěna na nedostatečných skutkových zjištěních.

11. Podjatost předsedkyně senátu obvodního soudu stěžovatel dovozuje ze způsobu, jakým v napadeném rozsudku shrnovala vyjádření obviněného, která měl učinit ve svých podáních. Tato argumentace se však míjí s důvody pro vyloučení soudce, jež vyplývají z § 30 odst. 1 trestního řádu, neboť z ní nevyplývá, že by na straně soudce existoval poměr k dané věci nebo k osobám, jichž se úkon dotýká, popř. poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. K tomuto závěru dospěl jak městský, tak Nejvyšší soud. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neidentifikoval žádné ústavněprávní relevantní pochybení, a proto na jejich odůvodnění v tomto pro stručnost odkazuje (srov. zejména body 18 a 19 usnesení Nejvyššího soudu a bod 25 rozsudku městského soudu).

12. Rovněž námitku porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel v tomto smyslu žádné konkrétní tvrzení v ústavní stížnosti nepředestřel, omezil se na obecná konstatování o údajné dehonestaci pro náboženské a kulturní přesvědčení a o "kulturní a náboženské necitlivosti v soudním rozhodování". Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom nelze podle Ústavního soudu diskriminační zacházení odvodit. Totéž platí i pro tvrzené porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, které stěžovatel připojil bez vysvětlení, jak mělo být konkrétně porušeno.

13. V souvislosti se stěžovatelovými námitkami ohledně změny podmíněného trestu odnětí svobody v nepodmíněný Ústavní soud především připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010). Rozhodování obecných soudů je totiž v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.

14. Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovateli byl uložen trest v rámci trestní sazby stanovené trestním zákoníkem, a to při její samotné dolní hranici, za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Městský soud vzal na základě odvolání státního zástupce v úvahu okolnosti týkající se jednání stěžovatele po spáchání trestného činu a dotčené trestné činnosti, vyložil, že podmíněný trest odnětí svobody by byl nepřiměřeně mírný, a proto dospěl k závěru, že na stěžovatele nelze působit jiným než nepodmíněným trestem. Jenom v tom nelze spatřovat porušení požadavku individualizace trestu a osobní svobody stěžovatele, které stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje. Ústavní soud nemá závěru městského soudu z ústavního hlediska co vytknout, a proto na jeho odůvodnění v tomto pro stručnost odkazuje (srov. body 26 až 29 rozsudku městského soudu).

15. Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud rovněž poslední stěžovatelovu námitku založenou na tvrzení, že Nejvyšší soud postupoval nepřípustně procesně minimalisticky a přepjatě formalisticky, zejména při výkladu dovolacích důvodů v otázce trestu. Nejvyšší soud přitom srozumitelně objasnil, proč nebylo pod uplatněný dovolací důvod možné podřadit námitku nepřiměřenosti trestu (srov. body 39 až 41 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavně konformně odůvodnil, že nebyly naplněny ani ostatní dovolací důvody, případně proč shledal stěžovatelovy námitky zjevně neopodstatněnými. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 631/23, se nejeví přiléhavý, neboť v němž řešil odůvodnění rozhodnutí soudu o nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku a zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.

16. Ústavní soud uzavírá, že v provedeném dokazování ani v souvislosti s ukládáním trestu neidentifikoval v postupu trestních soudů ani v napadených rozhodnutích žádné pochybení ústavněprávní relevance. Nejvyšší soud neposuzoval podané dovolání formalisticky, jak tvrdí stěžovatel, ale plně v intencích dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 trestního řádu a v souladu s judikaturou k tomu se vztahující.

17. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu