I.ÚS 1206/08
V PLATNOSTI- NSS 4 Ans 2/2006-127
- ÚS I.ÚS 1206/08
- NSS Nao 68/2010-17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že není příslušnou instancí pro přezkum běžné zákonnosti správních soudů. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla řádně odůvodněna a nevykazují projev libovůle. Soud se ztotožnil s posouzením důvodů, které vedly k zamítnutí žalob.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1. J. P. a 2. J. P., zastoupených JUDr. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Štítného 1344, 272 01 Kladno, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 4 Ans 2/2006, a ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 4 As 58/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou dne 13. 5. 2008 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými byly zamítnuty kasační stížnosti proti předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze. V obou napadených rozsudcích dospěl Nejvyšší správní soud k závěru o správnosti předchozích rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to jak pokud jde o žalobu na nečinnost správního orgánu, tak pokud jde o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost v řízení (zřejmě podle čl. 37 odst. 3 Listiny, ačkoliv stěžovatelé odkaz na konkrétní ustanovení Listiny sami neuvedli), a s ohledem na to navrhli zrušení obou napadených rozhodnutí. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud soustředil na posouzení toho, zda napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle v rozhodování, tj. zda jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, nebo zda nejsou založena na formalistickém výkladu práva. Ani jednu z těchto podmínek, za jejichž splnění by bylo možné shledat porušení práva na spravedlivý proces, však Ústavní soud neshledal. Naopak Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 4 Ans 2/2006 velmi podrobně zdůvodnil, proč nelze vyhovět žalobě na nečinnost tam, kde má tvrzená nečinnost spočívat ve vyřízení podnětu k přezkumu správního rozhodnutí mimo odvolací řízení, a proč nelze této žalobě vyhovět v situaci, kdy správní orgán již před podáním žaloby rozhodnutí vydal. V rozsudku sp. zn. 4 As 58/2007 pak Nejvyšší správní soud rovněž velmi detailně rozebral, z jakého důvodu nelze J. P. staršího považovat za aktivně legitimovanou osobu k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, které se materiálně týká jeho syna, J. P. mladšího. Z toho vyplývá, že napadená rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle, ba co víc, Ústavní soud se s hodnocením podaným v obou napadených rozsudcích ztotožňuje. Zcela sdílí též posouzení příčin současné situace a bezúčelnosti postupu obou stěžovatelů, které Nejvyšší správní soud ve formě obiter dicta k rozsudku sp. zn. 4 Ans 2/2006 na jeho závěr připojil. Ústavní soud pak ani neshledal, v čem by měla napadená rozhodnutí porušit rovnost účastníků řízení; skutečnost, že jsou stěžovatelé před správními soudy neúspěšní ještě sama o sobě nezakládá procesní nerovnost v řízení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2008 Vojen Güttler předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.