I.ÚS 1213/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. et Mgr. Bc. Pavla Kozelky, Ph.D., sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupeného Mgr. Petrem Šmehýlem, advokátem, sídlem Polská 1282/16, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 55/2025-88 ze dne 25. února 2026 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 14/2024-54 ze dne 6. března 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl.1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že kárným rozhodnutím ze dne 27. 5. 2022 shledala vedlejší účastnice, že se stěžovatel dopustil kárného provinění tím, že ačkoliv od roku 2013 nejméně do 12. 2. 2021 zastupoval společnost Tiskárna RUCH s. r. o., jejímž jednatelem a společníkem byl Jiří Kubát, a to jak v insolvenčním, tak i v jiných soudních řízeních, převzal v několika řízeních proti insolvenčnímu správci společnosti Tiskárna RUCH s. r. o. právní zastoupení klientů, jejichž zájmy byly v rozporu se zájmy úpadce (společnosti Tiskárna RUCH s. r. o.). Těmito klienty měly být společnosti UNIFIN, s. r. o., a LKJ Czech s. r. o., jejichž jednatelem byl Jiří Kubát, a dále Jiří Kubát a jeho manželka Lenka Kubátová. Podle vedlejší účastnice tím při výkonu advokacie nejednal čestně a svědomitě, nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, a neodmítl poskytnutí právních služeb za situace, kdy v související věci již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí služeb žádá. Tím porušil § 16 odst. 2 věty před středníkem zákona o advokacii, § 17 citovaného zákona ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva vedlejší účastnice č. 1/1997 Věstníku České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii. Podle § 32 odst. 3 písm. a) téhož zákona mu byla uložena pokuta ve výši 32 400 Kč a povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady kárného řízení ve výši 8 000 Kč.

3. Rozhodnutím odvolacího kárného senátu vedlejší účastnice bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a rozhodnutí kárného senátu bylo potvrzeno.

4. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Jeho námitku vznesenou při ústním jednání městského soudu, že člen senátu JUDr. Václav Vlk se vůbec nemusel účastnit hlasování odvolacího kárného senátu, jelikož zemřel v lednu 2024 (tedy více než půl roku před vydáním napadeného rozhodnutí), považoval městský soud za opožděnou. Dospěl k závěru, že stěžovatel věděl, s jakým odstupem od smrti JUDr. Vlka bylo rozhodnutí vydáno, a mohl tak tuto námitku uplatnit ve lhůtě pro podání žaloby. Městský soud zdůraznil, že se nejedná ani o žádnou ze situací, kdy by mohl napadené rozhodnutí zrušit z úřední povinnosti, neboť chybějící podpis jednoho člena na protokolu o hlasování nemůže způsobit nicotnost rozhodnutí. Podle městského soudu bylo napadené rozhodnutí vydáno příslušným a pravomocným orgánem a má veškeré náležitosti, včetně podpisu předsedy odvolacího senátu, přičemž z protokolu o hlasování ze dne 5. 9. 2023 je zjevné, že s výrokem souhlasili přinejmenším dva ze tří členů senátu, jejichž hlasy k přijetí rozhodnutí postačovaly.

5. Ohledně námitky podjatosti vznesené stěžovatelem vůči členovi odvolacího kárného senátu JUDr. Vlkovi městský soud aproboval závěr vedlejší účastnice, že advokáti se profesně setkávají při právním zastoupení a tato skutečnost sama o sobě nemůže založit vztah podjatosti.

6. Městský soud konstatoval, že pro spáchání přestupku podle § 19 odst. 1 zákona o advokacii je postačující, že v související právní věci poskytl stěžovatel právní službu někomu jinému, a není naopak relevantní, co konkrétně se při poskytování právní služby dozvěděl a jak s tím později naložil, neboť citované ustanovení má preventivní povahu a jeho účelem je předejít situacím, kdy by ke střetu zájmů potenciálně mohlo dojít. Proto je toto ustanovení konstruováno jako zákaz poskytování služeb osobám s protichůdnými zájmy, nikoliv jako zákaz užití informací.

7. Na rozdíl od vedlejší účastnice dospěl městský soud k závěru, že plná moc udělená stěžovateli společností Tiskárna RUCH s. r. o. zanikla podle § 252 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkurzu dne 17. 2. 2015, neboť se nejednalo o plnou moc pro insolvenční řízení, ale o plnou moc generální, opravňující stěžovatele k nakládání s majetkovou podstatou společnosti. Nesprávně vymezená doba, po kterou stěžovatel poskytoval společnosti Tiskárna RUCH s. r. o. právní služby, však podle městského soudu neměla vliv na zákonnost rozhodnutí vedlejší účastnice.

8. Městský soud potvrdil závěr vedlejší účastnice, že v souvislosti s insolvenčním řízením společnosti Tiskárna RUCH s. r. o. mohl stěžovatel nabýt takových informací, které mohly být posléze použity proti této společnosti ve sporech o plnění ve prospěch majetkové podstaty, v nichž však stěžovatel zastupoval jiné subjekty.

9. Stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel namítá, že městský soud mu předem nesdělil svůj právní názor na posouzení věci, aby na něj mohl reagovat, a jeho rozhodnutí je tudíž překvapivé. Dále tvrdí, že městský soud založil své rozhodnutí na nedostatku skutkových tvrzení, ačkoliv stěžovatele výslovně poučil, že unesl důkazní břemeno k jím tvrzeným skutečnostem, a tím u něj vytvořil legitimní očekávání, že není třeba tvrzení ani dokazování dále rozšiřovat. Městský soud podle stěžovatele vytvořil zdání, že skutková rovina je uzavřena a prokázána, a následně učinil z domnělého nedostatku tvrzení důvod pro zamítnutí žaloby.

11. Stěžovatel upozorňuje, že při jednání před městským soudem vznesl námitku o existenci pochybností, zda se rozhodování a hlasování zúčastnil i JUDr. Vlk. Ačkoliv z protokolu o hlasování vyšlo poté najevo, že JUDr. Vlk jej nepodepsal, městský soud odmítl tuto námitku přezkoumat z důvodu její opožděnosti, a s odkazem na koncentraci žalobních bodů (§ 71 odst. 2 s. ř. s.) uzavřel, že absence podpisu jednoho člena není vadou, k níž by přihlížel z úřední povinnosti. Stěžovatel namítá, že se jedná o vadu dotýkající se samotného základu legality rozhodnutí, neboť zákonem předpokládaný orgán má rozhodovat v určitém složení a případná absence člena musí být řešena zákonným mechanismem, nikoliv ex post racionalizací, že "dva hlasy stačí." Rozhodování kolegiálního orgánu nezahrnuje podle stěžovatele pouze samotný akt hlasování, ale především předcházející poradu, sdílení argumentů a vzájemnou oponenturu členů senátu.

12. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy odchýlily od skutkového základu, z něhož vycházela vedlejší účastnice, a učinily vlastní odlišné skutkové závěry. Upozorňuje, že vedlejší účastnice postavila jeho vinu na tvrzení, že společnost Tiskárna RUCH s. r. o. zastupoval od roku 2013 nejméně do 12. 2. 2021, avšak městský soud ukončení zastupování datoval k 17. 2. 2015, a tím zúžil skutkový základ oproti rozhodnutí vedlejší účastnice, aniž by však změnil závěr o existenci kárného provinění. Zkrácení doby zastupování z původně tvrzených 8 let na pouhých 7 měsíců je podle stěžovatele zásadní okolností pro posouzení samotné existence střetu zájmů. Tento postup podle něj představuje zásah do totožnosti skutku a odporuje kasačnímu principu správního soudnictví. Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele ignorovaly, že incidenční a další řízení se skutkově nekryla s obdobím, kdy zastupoval společnost Tiskárna RUCH s. r. o. (tj. do 17. 2. 2015), a že tato nová řízení vznikla na základě zcela nových skutkových okolností a právních jednání insolvenčního správce, ke kterým došlo dlouho po ukončení právního zastoupení jmenované společnosti. Stěžovatel tvrdí, že v rámci sedmiměsíčního zastoupení společnosti nemohl získat jakékoliv informace, které by bylo možné v nových, nesouvisejících sporech zneužít. Obecné soudy vyložily pojem "související věci" natolik extenzivně, že zcela ztratil své materiální meze a stal se nepředvídatelným nástrojem sankcionování v rozporu s čl. 39 Listiny a principem právní jistoty.

13. Stěžovatel upozorňuje, že v kárném řízení namítal podjatost člena odvolacího kárného senátu JUDr. Vlka, kterou odůvodnil účastí JUDr. Vlka na soudním řízení, ve kterém stěžovatel zastupoval protistranu, a výsledkem měla být citelná finanční újma na straně JUDr. Vlka, jelikož mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši téměř 80 000 Kč. V tomto řízení však JUDr. Vlk nezastupoval protistranu, ale sám byl účastníkem sporu, který zahájil žalobou o zaplacení 98 000 Kč proti klientovi stěžovatele, přičemž žaloba byla zamítnuta. Obecné soudy nevzaly v potaz, že šlo o soudní spor s přímým dopadem na rozhodující osobu, což zvyšuje intenzitu pochybností o její nestrannosti.

14. Stěžovatel namítá, že prekluzivní lhůta pro podání kárné žaloby za převzetí zastoupení společnosti Tiskárna RUCH s. r. o. marně uplynula, jelikož zastupování skončilo v roce 2015 a kárná žaloba byla podána v roce 2021. Uvádí, že obecné soudy celý nesourodý a časově roztržený skutkový děj posoudily jako jediný pokračující delikt. Tím rezignovaly na zhodnocení základních znaků pokračujícího deliktu, zejména jednotného záměru a bezprostřední časové souvislosti.

15. Stěžovatel v řízení namítal, že jednal v dobré víře v právní názor poskytnutý orgánem vedlejší účastnice prostřednictvím JUDr. Michala Žižlavského, což mělo mít zásadní vliv na posouzení zavinění a závažnosti kárného provinění.

16. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nejvyšší představitelé vedlejší účastnice postupovali způsobem mnohem závažnějším, jelikož zastupovali subjekty s přímo protichůdnými zájmy v insolvenčních řízeních, a nebyli kárně postiženi. Pokud je určitý typ jednání v praxi komory tolerován a současně je totožné jednání u jiného člena selektivně sankcionováno, dochází podle stěžovatele k flagrantnímu porušení principu rovnosti a zákazu libovůle.

17. Stěžovatel namítá, že uložená sankce je zjevně nepřiměřená, a to zejména v kontextu jiné, doložené rozhodovací praxe vedlejší účastnice, kdy za neporovnatelně závažnější jednání (zpronevěru peněžních prostředků klienta) byly ukládány sankce zcela marginální.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

20. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů a vedlejší účastnice. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Závěry obecných soudů jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí.

21. Námitkou překvapivosti rozhodnutí městského soudu se řádně zabýval Nejvyšší správní soud (srov. body 19-22 napadeného rozhodnutí) a ani Ústavní soud nemůže této stěžovatelově námitce přisvědčit. Integrální součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je požadavek, aby účastníci řízení měli možnost účinně předložit soudu argumenty způsobilé ovlivnit rozhodnutí (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 988/08 ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2189/09 ze dne 10. 6. 2010 nebo sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018). Princip zákazu překvapivých rozhodnutí však neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012). Nejvyšší správní soud k této stěžovatelově námitce zdůraznil, že za překvapivé by bylo možné považovat takové rozhodnutí, které nemohl účastník řízení rozumně očekávat, neboť je soud založil na skutkových či právních důvodech, které nebyly v řízení tematizovány. K takové situaci však ve stěžovatelově případě nedošlo. Městský soud přezkoumal rozhodnutí vedlejší účastnice v mezích žalobních bodů, kterými stěžovatel nastavil referenční rámec soudního přezkumu, a jeho právní posouzení nebylo nijak odlišné od právní argumentace uplatňované vedlejší účastnicí a od námitek vůči ní předložených v žalobě. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že s ohledem na zásadu dispoziční a zásadu koncentrace řízení nemají správní soudy povinnost účastníky informovat o tom, že nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti, uvedli je neúplně či nenavrhli všechny potřebné důkazy.

22. Ústavněprávně závažnou by mohla být námitka, že se hlasování odvolacího kárného senátu vedlejší účastnice nezúčastnil jeden ze členů tohoto senátu JUDr. Václav Vlk. Městský soud tuto námitku považoval za opožděnou a dospěl k závěru, že chybějící podpis v protokole o hlasování nezakládá žádnou z vad, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační námitka ohledně nesprávného posouzení neúčasti JUDr. Vlka při rozhodování vedlejší účastnice však z větší části představovala obsáhlou citaci z nálezu Ústavního soudu (který stěžovatel identifikoval zcela chybnou spisovou značkou) ohledně situací, kdy žalobce z objektivních důvodů nemohl v žalobě uplatnit relevantní námitku. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že nemohl mít ponětí o všech nezákonnostech, jichž se vedlejší účastnice v kárném řízení vedeném proti němu dopustila, opětovně odkázal na poučení městského soudu ohledně unesení důkazního břemene ke svým tvrzením a konstatoval, že rozhodování odvolacího kárného senátu probíhalo v rozporu se zákonem, neboť z důvodu absence jednoho ze tří členů nerozhodoval odvolací kárný senát ve správném složení. S ohledem na formulaci této části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumával pouze závěr městského soudu o opožděnosti stěžovatelovy námitky ohledně absence člena odvolacího kárného senátu, nikoliv jeho závěr o neexistenci vady, ke které by soud měl přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud se tak neměl možnost zabývat námitkou podanou nyní v ústavní stížnosti, že otázka zákonného složení rozhodujícího orgánu patří mezi podmínky, k nimž je soud povinen přihlížet ex offo. Tuto námitku stěžovatel vznáší poprvé až v ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud považuje za materiálně nepřípustnou (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 16). Tou je taková námitka, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil obecnému soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Projednání dříve neuplatněných námitek by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana základních práv a svobod přísluší. Ústavní soud se proto námitkou absence člena rozhodujícího orgánu nemohl zabývat.

23. Námitky týkající se podjatosti člena odvolacího kárného senátu JUDr. Vlka byly dostatečně vypořádány městským soudem, na jehož odůvodnění odkázal ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud. Městský soud adekvátně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel nepředestřel takové důvody tvrzené podjatosti, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o nepodjatosti člena senátu a jeho schopnosti rozhodovat konkrétní věc nestranně, nezaujatě a spravedlivě. Městský soud zdůraznil, že veškerá stěžovatelova tvrzení se týkají pouze sporu mezi JUDr. Vlkem a jeho bývalým klientem, jehož byl stěžovatel novým právním zástupcem. Skutečnost, že stěžovatel zastupoval svého klienta ve sporu s JUDr. Vlkem, není důvodem pro jeho vyloučení z rozhodování. Muselo by se jednat o natolik vyhraněnou situaci, v níž by se projevily osobní nebo obdobné zájmy zúčastněných. Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení při vypořádání této námitky obecnými soudy neshledal.

24. Co se týče námitky, že se obecné soudy odchýlily od skutkového základu, z něhož vycházela vedlejší účastnice, lze odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že nesprávně vymezená délka zastupování společnosti Tiskárna RUCH s. r. o. vedlejší účastnicí nemá vliv na zákonnost jejího rozhodnutí, neboť délka není znakem skutkové podstaty tohoto kárného provinění. Nejvyšší správní soud k tomu dodal, že zákaz poskytování právních služeb podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii se týká i poskytnutí advokátní služby ve věci, která souvisela v minulosti s věcí jiného klienta, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy osoby poptávající právní služby. Těmto závěrům obou soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť se se stěžovatelem vznesenými tvrzeními řádně a logicky vypořádaly.

25. S vypořádáním výše uvedené námitky souvisí i závěr Nejvyššího správního soudu ohledně stěžovatelem namítané prekluze kárného provinění. Jelikož nebyla délka zastupování společnosti Tiskárna RUCH s. r. o. pro konstatování o kárném provinění rozhodující, neměl ani zánik plné moci vliv na běh promlčecí lhůty. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, zastupování klientů Jiřího a Lenky Kubátových a společností UNIFIN, s. r. o., a LKJ Czech s. r. o. bylo ukončeno nejdříve dne 12. 2. 2021, a kárná žaloba byla podána dne 31. 5. 2021, tedy v zákonné lhůtě podle § 33 odst. 2 zákona o advokacii.

26. K námitce o jednání v dobré víře v poskytnuté stanovisko vedlejší účastnice Ústavní soud podotýká, že se jí obecné soudy řádně zabývaly. Městský soud zejména konstatoval, že stěžovatel argumentoval stanoviskem na podporu jím tvrzené nezávadnosti převzetí zastupování společnosti Tiskárna RUCH s. r. o., avšak kárným proviněním bylo poskytnutí právních služeb jiným subjektům, proto byl stěžovatelem navrhovaný výslech JUDr. Žižlavského nadbytečný. Stěžovatel v kasační stížnosti s tímto závěrem městského soudu nijak konkrétněji nepolemizoval, pouze na několika místech uváděl, že jednal v dobré víře v toto stanovisko. Proto i Nejvyšší správní soud vypořádal jeho námitku odkazem na odůvodnění městského soudu. I s ohledem na tuto skutečnost neshledal Ústavní soud ve vypořádání této námitky žádný ústavněprávní deficit.

27. Naopak velmi obšírně se zabýval městský soud stěžovatelovým tvrzením, že vedlejší účastnice jiné advokáty za jednání obdobné kárnému provinění stěžovatele nepostihuje. Uvedl, že princip právní jistoty a zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání správních rozhodnutí v sobě nezahrnují jako atribut právo účastníka řízení, aby nebyl za své protiprávní jednání rozhodnutím správního orgánu postižen, zůstalo-li jednání jiného subjektu nepostiženo. Jelikož stěžovatel ve své kasační stížnosti pouze namítal již to, co tvrdil před městským soudem, aniž by konkrétně reagoval na závěry napadeného rozsudku městského soudu, odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku městského soudu. Z ústavněprávního hlediska tento postup obstojí.

28. Podobné závěry je možné vztáhnout na stěžovatelovu námitku ohledně nepřiměřeně vysoké sankce. V této souvislosti upozorňuje Ústavní soud na skutečnost, že stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, ve které mu byla rozhodnutím vedlejší účastnice uložena pokuta ve výši 32 400 Kč, tedy částka bagatelní (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 394/23 ze dne 21. 3. 2023, bod 6, řešící bagatelnost předmětu řízení v případě správního soudnictví). Bylo především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč má jeho námitka ohledně výše pokuty ústavněprávní rozměr. Žádné takové skutečnosti však stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil, a neshledal je ani Ústavní soud.

29. Ústavní soud uzavírá, že s námitkami stěžovatele se oba soudy ve svých rozhodnutích řádně a dostatečně vypořádaly. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.

30. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu