I.ÚS 1216/14
V PLATNOSTI- MS Praha 30 Co 92/2013 - 74
- NS 30 Cdo 2852/2013
- ÚS I.ÚS 1216/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podání bylo zjevně neopodstatněné. Soud uznal, že obecné soudy správně posoudily, že konstatování porušení práva na přiměřenou dobu řízení je dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Rozhodnutí o významu řízení pro stěžovatele bylo založeno na konkrétních skutečnostech a nevykazuje zjevný exces. Ústavní soud nepřehodnocuje hmotněprávní posouzení soudů prvního a odvolacího stupně, pokud nejde o zjevnou nesouladnost s ústavními zásadami.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 30 Cdo 2852/2013-93 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 č. j. 30 Co 92/2013-74, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 200/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 85 000 Kč s příslušenstvím jako peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 381/2011 (dříve sp. zn. 6 Ca 236/2007), ve kterém se domáhal zrušení správních a soudních rozhodnutí, jimiž mu bylo odepřeno poskytnutí informací o tom, kteří soudci Vrchního soudu v Olomouci byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty KSČ. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku ve věci samé tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání předmětné věci v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. týkající se finančního plnění potvrdil. Oproti nalézacímu soudu dospěl odvolací soud k závěru, že doba, po kterou předmětné řízení probíhalo, nebyla přiměřená a řízení bylo poznamenáno průtahy a prodlevami v době od poloviny února 2008 do začátku března 2009 a od začátku července 2009 do začátku ledna 2010; za významný podíl na délce řízení představoval chybný přístup Nejvyššího správního soudu, který nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217). Pokud šlo o další kritéria, Městský soud v Praze označil věc sice za skutkově jednouchou, nicméně právně složitou, neboť svojí povahou patřila do zcela nového okruhu sporů, ke které své závazné stanovisko vyslovil až Ústavní soud, k významu předmětu řízení pro stěžovatele soud uvedl, že pouhá vědomost o členství či kandidatuře některých soudců působících v justici se nijak významně negativně nemohla odrazit ve stěžovatelově subjektivní sféře, navíc v mezidobí a mimo soudní řízení byly informace o soudcích - členech KSČ zveřejněny, čímž se význam řízení pro stěžovatele ještě více snížil. Městský soud v Praze uzavřel, že délka řízení před správním soudem byla sice nepřiměřená, nikterak však výrazně extrémní, a proto postačilo konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ze zákona způsobilým prostředkem náhrady. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce posouzení složitosti původního řízení a zvolené formy zadostiučinění a svůj závěr doložil citací řady svých judikátů a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551). V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání uspokojivě neodůvodnil. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém Nejvyšší soud s odkazem na Evropský soud pro lidská práva, který jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, konstatoval, že je namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva rovněž jen za zcela výjimečných okolností, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. Stěžovatel má za to, že pokud v jeho věci nastaly zmíněné zcela výjimečné okolnosti, mělo být jejich hmotněprávní posouzení vtěleno do rozhodnutí o zamítnutí dovolání, a nikoliv o odmítnutí pro nepřípustnost. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s hodnocením významu předmětu řízení jako nepatrného, dle jeho názoru je právo na informace právem základním, garantovaným čl. 17 dost. 5 Listiny a nelze připustit, aby bylo jakkoliv bagatelizováno. Konstatování porušení práva je reparačním prostředkem spíše symbolického až iluzorního charakteru a mělo by být užíváno ve zcela výjimečných případech. Vzhledem k enormní publicitě sporu o seznamech soudců, členů a kandidátů bývalé KSČ, stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů o tom, že podkladové řízení pro něho mělo nepatrný význam. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. V projednávané věci měl Ústavní soud za to, že Městský soud v Praze postupoval v mezích zákona a po zjištění, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené době, svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, včetně závěru o dostatečnosti samotné konstatace porušení práva jako adekvátního zadostiučinění. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí. Stejně tak nelze označit za excesivní ani úvahu o relativně nižším významu řízení pro stěžovatele, bylo-li zřejmé, že soud hodnotil význam řízení s přihlédnutím k (jedinečným) okolnostem případu. Ústavní soud rovněž respektoval usnesení Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva (posouzení složitosti původního řízení a významu předmětu řízení pro stěžovatele) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemohlo být dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a bylo třeba je odmítnout. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz)
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu