I.ÚS 1226/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 3672, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. března 2026 č. j. 58 Co 263/2025-311, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků řízení: 1) P. H., zastoupený JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem, sídlem náměstí 3. května 1877, Otrokovice, a nezletilí 2) O. H. a 3) M. H., takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu ve věci péče o nezletilé. Jádrem její ústavní stížnosti je nesouhlas se závěrem soudu, že došlo k zásadní změně poměrů, pro kterou by bylo nezbytné upravit péči o děti odlišně oproti původní dohodě rodičů.

2. Stěžovatelka a první vedlejší účastník jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků. V předchozím řízení, které skončilo v březnu 2024, soud schválil dohodu rodičů, podle níž byli nezletilí svěřeni do střídavé péče obou rodičů. Péče však byla nastavena soudem asymetricky ve prospěch matky. Rodiče se v péči o děti měli střídat v krátkých, přibližně dvou až třídenních úsecích, s výjimkou prázdnin, kdy ke střídání mělo docházet po týdnu. V září 2024 podal otec k Okresnímu soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") návrh na změnu péče o děti.

3. Okresní soud návrhu vyhověl a rozsudkem ze dne 31. července 2025 svěřil děti do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů. Ke střídání má podle rozsudku docházet vždy po týdnu, a to i v období prázdnin. Podle soudu došlo k zásadní změně poměrů, byť od posledního rozhodnutí neuplynula doba tří let (která se zpravidla považuje za dobu zakládající změnu poměrů). Odůvodnil to mj. tím, že dosavadní režim péče rodiče aplikovali už přibližně půl roku před vydáním původního rozhodnutí. Dále uvedl, že se dosavadní režim ukázal jako ne zcela funkční, neboť neumožňuje nezletilým strávit delší časový úsek v rámci běžného režimu péče s každým z rodičů a plnohodnotnější zapojení rodičů, zejména otce, do výchovy. Přihlédl také k vyjádření opatrovníka a ke zprávě psycholožky z podstoupené rodinné terapie, která upozorňovala na některé osobnostní rysy obou dětí i rodičů. S ohledem na to též zdůvodnil, proč nerozhodl v souladu s přáním staršího syna O. Vztah matky vůči němu totiž vykazuje známky parentifikace; je stavěn do role ochranitele a je zatížen nepřiměřenou odpovědností, což mohlo ovlivnit i jeho názor.

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") se jako soud odvolací ztotožnil se závěry okresního soudu. Jeho rozsudek změnil jen co do formulace výroku s ohledem na novelizaci právní úpravy. Po věcné stránce souhlasil s okresním soudem, že došlo ke změně poměrů. Podle krajského soudu je stávající režim aplikován po dobu dvou a půl let a není v zájmu dětí, aby se rodiče střídali v péči po tak krátkých intervalech. Při hodnocení přání staršího syna poukázal též na jeho osobnostní rysy a potřebu větší předvídatelnosti.

5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu (vyjma výroku týkajícího se nákladů řízení). Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny a došlo k porušení zásady nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Především zdůrazňuje, že od posledního stanovení péče uplynula velmi krátká doba a nedošlo ke změně poměrů. Nenastala žádná nová okolnost, děti navštěvují stejná školská zařízení a na stávající režim byly zvyklé. Krajský soud zaměnil podle stěžovatelky změnu poměrů za vlastní představu o vhodnějším rozsahu péče. Navíc se odchýlil od přání staršího syna. Namítá též, že soudy opřely své závěry o terapeutickou zprávu a že otec nemá vhodné bydlení pro děti. V závěru ústavní stížnosti navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

6. Vedlejší účastník (otec) ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Podle otce stěžovatelka brojí proti skutkovým a hodnoticím závěrům obecných soudů a domáhá se jejich přehodnocení, takový přezkum však Ústavnímu soudu nepřísluší. Krajský soud se zabýval všemi okolnostmi a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Proto podle otce nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka na vyjádření vedlejšího účastníka ještě zareagovala ve stručné replice, v níž setrvala na tom, že nedošlo ke změně poměrů a že se soud bezdůvodně odchýlil od názoru dítěte.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných [viz např. usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn.

II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, nebo usnesení ze dne

9. června 2025 sp. zn. I. ÚS 455/25, body 15-17].

9. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy rozhodují o péči o dítě za situace, kdy již existuje rozhodnutí či dohoda rodičů o péči, je podstatné posoudit, zda nastala taková změna poměrů (okolností), že je v souvislosti s ní nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadního nastavení péče. Jen pokud význam nastalé změny okolností převáží nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí, vyžaduje ochrana jeho práva na respektování rodinného života rozhodnutí o změně péče [nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 29, či nález ze dne 20. září 2022 sp. zn. IV. ÚS 2002/22 (N 116/114 SbNU 103), bod 17]. Změna výchovného prostředí je namístě zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy (péče) již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu s jeho potřebami a zájmy.

10. Při rozhodování o návrhu na změnu péče je třeba vycházet z nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného výchovného prostředí. Sám argument, že dosavadní výchovné prostředí není vhodné po kratší době měnit, neobstojí v situaci, kdy se soud nijak nevypořádá s tím, zda je nový režim péče o děti změnou k lepšímu, či horšímu (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 823/16, bod 41). Stabilita výchovného prostředí tedy není bez dalšího argumentem pro zachování dosavadní formy či rozsahu péče. Má-li být stávající model péče zachován, musí být prokázáno a argumentačně doloženo, že změna výchovného prostředí není v nejlepším zájmu dítěte. Ten však nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. Jinak řečeno, argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí sama o sobě nestačí, vždy je třeba zasadit ji do kontextu posouzení vlivu změny prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte (tamtéž, bod 43, či nález ze dne 17. května 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18, N 81/94 SbNU 104, bod 15). Přehodnocení stávajících poměrů péče o dítě tedy musí být komplexní a podrobné a v každé jeho složce je třeba hodnotit nejlepší zájem dítěte (nález ze dne 24. června 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16, N 120/81 SbNU 873, bod 24).

11. V nyní projednávané věci vzal krajský soud tato ústavněprávní východiska v potaz a usiloval o jejich následování. Z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé úvahy, které ho vedly k závěru o existenci změny poměrů, pro niž je vhodné změnit předchozí rozhodnutí o péči o nezletilé. Soud poukázal především na plynutí času a vývoj dětí. Nelze spatřovat nic ústavně nesouladného na tom, že zohlednil i dobu, která sice předcházela vydání původního rozhodnutí o péči, ale po kterou byl již dosavadní režim aplikován. Ostatně změna poměrů je v judikatuře chápána relativně široce (viz též nález ze dne 5. února 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24, bod 33). Zodpovězení otázky, zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit péči rodičů o nezletilé dítě, nelze podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností, tak i v prostém plynutí času.

12. Ve shodě s citovanou judikaturou krajský soud nezvažoval jen kolik času uplynulo, ale též porovnával stávající a navrhované rozložení péče a rozumně zdůvodnil, proč je navrhované rozložení péče vhodnější a je v nejlepším zájmu dítěte. Z hodnocení krajského soudu vyplývá, že byť střídání po kratších úsecích mohlo být v nejlepším zájmu dětí dříve, aktuálně (s ohledem na vyšší věk dětí) to již zcela vyhovující není. Soudy též poukázaly na to, že děti potřebují větší pravidelnost a že delší úseky střídání jim budou více vyhovovat, zejména vyzkoušely-li si souvislou péči každého z rodičů a zvládají ji (viz též nález ze dne 30. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25, bod 33).

13. Ústavní soud též bere v potaz, že předchozí úprava poměrů byla založena soudem schválenou dohodou rodičů. V takovém případě soud zpravidla dohodu schválí, aniž by k nejlepšímu zájmu dítěte prováděl (podrobnější) dokazování (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2364/24, bod 30). Oproti dřívějšímu řízení tedy nyní soudy zjistily další okolnosti, např. ve vztahu k osobnostním rysům rodičů a dětí, zejména u staršího z nich shledal potřebu větší předvídatelnosti střídání péče. To lze též považovat za relevantní.

14. Byť Ústavní soud rozumí stěžovatelčiným výtkám, že ke změně rozhodnutí o péči došlo dříve, než bývá jinak obvyklé z hlediska hodnocení podstatné změny poměrů, odůvodnění krajského soudu o naplnění změny poměrů nelze považovat za excesivní, nedostatečně reflektující nejlepší zájem dětí či jinak ústavně problematické. S ohledem na vyjádřenou zásadu zdrženlivosti při přezkumu rodinněprávních věcí proto Ústavní soud nedospěl k tomu, že je namístě, aby uplatnil svou kasační pravomoc.

15. Co se týče názoru staršího dítěte, pro Ústavní soud je stěžejní, že jej krajský soud neopomenul. Byť mu nevyhověl, uvedl k tomu důvody, které nelze považovat za nepřesvědčivé či zjevně nerozumné. Odklon od přání staršího syna zdůvodnil především jeho osobnostními rysy, pro něž si změny obecně těžko dokáže představit. Avšak jen kvůli tomu nelze zakonzervovat rozložení péče navždy. Přestože zdůraznil potřebu citlivého přístupu při realizaci změn, podle krajského soudu může nově nastavený režim střídání pomoci větší předvídatelnosti a pravidelnosti. Přesně to přitom dle terapeutické zprávy potřebuje. Dle Ústavního soudu lze takové odůvodnění akceptovat. V tomto ohledu je možné připomenout i závěry nálezu ze dne 19. července 2022 sp. zn. III. ÚS 2391/21, bod 19, podle nějž nejlepší zájem dítěte nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. Jinak řečeno, argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy pouze v kontextu posouzení toho, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného [viz též nález ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].

16. Se stěžovatelkou pak nelze souhlasit v tom, že by krajský soud porušil její ústavně zaručená práva tím, že přistoupil ke zprávě psycholožky z rodinné terapie jako k jednomu z důkazů. Soud vysvětlil, že sice nejde o znalecký posudek, ale může z něj vycházet jako z jakéhokoliv jiného písemného důkazu a jako takový obsahuje relevantní informace. V takovém hodnocení nelze spatřovat žádné extrémní vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky ohledně nevhodnosti otcova bydlení pro děti. Argumentace krajského soudu působí z pohledu ústavněprávního přezkumu logicky a lze na ni v tomto ohledu zcela odkázat (viz zejména body 15 a 16 rozsudku krajského soudu).

17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

18. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pakliže tedy byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti, aniž by o něm Ústavní soud samostatně rozhodoval.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu