I.ÚS 1246/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Jana Nussbergera, zastoupeného Mgr. Radkem Hortem, advokátem, sídlem Máchova 689, Velké Přílepy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1105/2025-426 ze dne 18. 2. 2026, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 196/2024-392 ze dne 25. 11. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 306 C 9/2021-337 ze dne 21. 3. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení a Miloše Čejky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovaná věc se týká nároku stěžovatele na náhradu škody proti vedlejšímu účastníkovi. Nejdříve však bylo mezi nimi vedeno řízení o určení vlastnického práva. Vedlejší účastník byl v roce 2016 zapsán jako vlastník nemovitosti (chaty) do katastru nemovitostí. Stěžovatel podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti a tvrdil, že právo nabyl od rodičů na základě darovací smlouvy z roku 1979. V době, kdy tento spor probíhal, vedlejší účastník nemovitost užíval, měl k ní klíče a topil v ní. Dne 2. 6. 2019 došlo k požáru, který chatu téměř zničil. Následně vedlejší účastník nechal zbytky stavby odstranit. V řízení o určení vlastnictví bylo nakonec pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem chaty je stěžovatel.

2. Po skončení sporu o určení vlastnického práva podal stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi novou žalobu, a to na náhradu škody ve výši 797 335 Kč. Požadoval 597 335 Kč jako náhradu skutečné škody a dalších 200 000 Kč jako cenu zvláštní obliby. Tvrdil, že vedlejší účastník způsobil požár porušením prevenční povinnosti a následně svévolně odstranil zbytky chaty. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 10. 2022 žalobě vyhověl. Vyšel z toho, že vedlejší účastník jako zkušený kominík měl znát technický stav komína a při užívání chaty měl postupovat obezřetněji. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník porušil prevenční povinnost, a v důsledku odpovídá za zničení chaty i za následné odstranění jejích zbytků.

3. Vedlejší účastník podal odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem z 29. 3. 2023 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Krajský soud zdůraznil, že podle odborných závěrů hasičů byla příčinou požáru technická závada komína ve skryté a nepřístupné části stavby, nikoli samotné zatopení v kamnech. Současně upozornil, že stěžovatel vedlejšímu účastníkovi dlouhodobě umožňoval chatu užívat a nebylo prokázáno, že by po něm někdy požadoval vrácení klíčů nebo ukončení užívání. Krajský soud proto nesouhlasil se závěrem o porušení prevenční povinnosti a uložil okresnímu soudu doplnit dokazování, zejména zjistit skutečnou hodnotu vyhořelé chaty a posoudit, zda její odstranění mohlo vůbec způsobit stěžovateli škodu.

4. Po vrácení věci krajským soudem ustanovil okresní soud znalce z oboru oceňování nemovitostí. Znalec dospěl k závěru, že hodnota chaty po požáru byla nulová, protože ji nebylo možné opravit a hodnota použitelných zbytků nepřevyšovala náklady na odstranění stavby. Obvyklou cenu chaty před požárem určil ve výši 450 000 Kč, avšak po požáru šlo fakticky o bezcenné zbořeniště. Bylo také zjištěno, že stěžovateli bylo z pojistné události vyplaceno pojistné plnění cca 202 000 Kč. Na základě těchto zjištění okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník neodpovídá za vznik požáru, neboť nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a požárem. Současně uzavřel, že odstraněním zbytků chaty stěžovateli nevznikla majetková škoda, protože jejich hodnota byla nulová. Okresní soud proto v záhlaví označeným rozsudkem, napadeným ústavní stížností, žalobu zamítl.

5. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 25. 11. 2024 rozsudek okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že příčina požáru byla odborně zjištěna jako technická závada komína a že samotné užívání chaty či zatopení v kamnech nepředstavovalo porušení právní povinnosti. Přijal rovněž závěr znalce, že vyhořelá chata neměla žádnou majetkovou hodnotu a že její odstranění proto stěžovateli nezpůsobilo škodu.

6. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel ve skutečnosti napadl skutková zjištění a hodnocení důkazů, nikoli právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání.

7. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nezpochybňuje přitom primárně skutková zjištění o příčině požáru, ale namítá, že soudy nedostatečně odůvodnily svůj klíčový závěr, podle něhož odstranění zbytků jeho chaty po požáru nezpůsobilo žádnou právně relevantní újmu. Podle stěžovatele vlastnické právo nezahrnuje pouze ekonomickou hodnotu věci, ale také právo vlastníka rozhodovat o jejím dalším osudu. Tím, že žalovaný bez jeho souhlasu odstranil zbytky stavby, byl stěžovatel zbaven možnosti rozhodnout, zda budou zachované části využity, odborně posouzeny, opraveny, zakonzervovány nebo obnoveny. Soudy podle něj tento samostatný zásah do vlastnické sféry bagatelizovaly a omezily se na konstatování, že chata měla po požáru nulovou hodnotu.

8. Ve vztahu k právu na soudní ochranu stěžovatel namítá, že soudy neposkytly dostatečné a přesvědčivé odůvodnění svých rozhodnutí a nevypořádaly se s jeho podstatnými argumenty. Zejména podle něj nevysvětlily, proč odstranění cizí věci bez souhlasu vlastníka nemá žádný právní význam, ani proč závěr o nulové hodnotě chaty po požáru automaticky vylučuje vznik jakékoli další újmy. Poukazuje také na to, že odstraněním zbytků stavby byla nenávratně zmařena možnost dalšího odborného posouzení skutečného rozsahu poškození a možností obnovy objektu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že dovolací argumentaci zúžil na pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními a nevypořádal její ústavněprávní rozměr. Podle stěžovatele selhal systém soudní ochrany jeho vlastnického práva a rozhodnutí obecných soudů nesplňují požadavky přezkoumatelnosti a přesvědčivosti.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud především konstatuje, že podstatná část argumentace stěžovatele, přes její ústavněprávní formulaci, ve skutečnosti směřuje proti skutkovým zjištěním obecných soudů a proti hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel sice deklaruje, že nezpochybňuje skutkové závěry jako takové, avšak jeho námitky ve své podstatě míří proti závěrům o příčině požáru, rozsahu poškození chaty, možnosti její obnovy, hodnotě zbytků stavby po požáru i proti závěrům znaleckého posudku. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, pokud nejsou projevem libovůle spočívající v extrémním rozporu s provedenými důkazy v důsledku logického excesu nebo zjevného rozporu s obsahem spisu. Takové pochybení však v projednávané věci zjištěno nebylo.

11. Obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování, včetně znaleckého, a své závěry logicky, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnily. Zabývaly se příčinou požáru, technickým stavem komína, rozsahem poškození stavby i otázkou její hodnoty po požáru. Na základě znaleckého posudku, fotodokumentace pořízené bezprostředně po požáru, podkladů hasičského záchranného sboru, dokumentace pojišťovny a dalších důkazů dospěly k závěru, že po požáru nebylo možné chatu obnovit do původního stavu a že hodnota jejích zbytků byla nulová, neboť hodnota využitelných částí nepřevyšovala náklady na jejich odstranění. Soudy se přitom zabývaly i námitkami stěžovatele vůči znaleckému posudku a jejich vypořádání nelze označit za nedostatečné ani nepřezkoumatelné. Skutečnost, že stěžovatel s těmito skutkovými a odbornými závěry nesouhlasí, sama o sobě zásah do jeho základních práv nezakládá.

12. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka, že soudy opomněly samostatný význam odstranění zbytků stavby bez souhlasu vlastníka. Ústavní soud si je vědom toho, že vlastnické právo zaručené v čl. 11 Listiny zahrnuje i oprávnění vlastníka rozhodovat o osudu své věci. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že každý zásah do dispozice s věcí automaticky zakládá ústavněprávně relevantní újmu nebo nárok na náhradu škody. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly v rozsahu odpovídajícím předmětu řízení, jímž byl nárok na náhradu škody, a dospěly k závěru, že po požáru zůstalo torzo stavby bez hospodářské hodnoty, jehož obnova nebyla technicky ani ekonomicky možná. Za těchto okolností uzavřely, že příčinou zániku majetkové hodnoty stavby byl samotný požár, nikoli její následné odstranění žalovaným, a že stěžovateli nevznikla majetková újma, jejíž náhrady se domáhal. Takový závěr je při řádném odůvodnění ústavně konformní.

13. Stejně tak Ústavní soud neshledal opodstatněnou námitku, že odstraněním zbytků stavby byla stěžovateli odňata možnost dalšího odborného posouzení rozsahu poškození objektu. Obecné soudy vycházely z rozsáhlého souboru důkazů, zahrnujícího dokumentaci hasičského záchranného sboru, pojišťovny, fotografie pořízené bezprostředně po požáru, znalecké posudky i svědecké výpovědi. Stěžovatel přitom nepředložil konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit, jaké relevantní skutkové závěry by další ohledání zbytků stavby mohlo přinést a jak by mohly ovlivnit výsledek řízení. Jeho tvrzení proto zůstalo v rovině hypotetických úvah.

14. Konečně ani postup Nejvyššího soudu nevybočil z ústavních mezí. Dovolací soud se zabýval povahou uplatněných dovolacích námitek a uzavřel, že převážná část z nich směřuje proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, nikoli proti řešení právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání. Takový závěr odpovídá obsahu dovolání i ustálené judikatuře dovolacího soudu. Ústavní soud proto neshledal, že by stěžovateli byla odepřena soudní ochrana.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu