I.ÚS 1248/21
V PLATNOSTI- MS Praha 61 To 244/2021
- ÚS I.ÚS 1248/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Zajištění finančních prostředků podle § 79g trestního řádu bylo považováno za přiměřené a nezbytné vzhledem k charakteru podezřelé trestné činnosti. Soud uznal, že stěžovatel neměl možnost ovlivnit rozhodnutí, avšak to neznamená porušení ústavních práv. Délka zajištění, trvající přibližně devatenáct měsíců, nebyla považována za nepřiměřenou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 244/2021 ze dne 29. 4. 2021, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 KZN 372/2019 byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění náhradní hodnoty, konkrétně jeho peněžních prostředků až do výše 22 842 188,86 Kč vedených na bankovním účtu u Sberbank CZ, a.s. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nejprve zdůrazňuje, že dosud nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání, nebylo mu umožněno se k věci vyjádřit a podat vysvětlení, v dané situaci nemá možnost nijak procesně reagovat. Namítá, že k zajištění finančních prostředků došlo již před devatenácti měsíci, přičemž tyto prostředky získal prodejem akcií společnosti, kterou vlastnil, prodej akcií řádně nahlásil finančnímu úřadu a finanční prostředky nijak neskrýval. Není mu známo, co konkrétně je policejním orgánem prověřováno, a neměl možnost podezření jakkoli vyvrátit. V návaznosti na to odmítá výtku stížnostního soudu, že ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") neuvedl žádné nové skutečnosti a důkazy, které by mohly závěry státního zástupce zpochybnit. Měl možnost reagovat pouze na prvotní usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků, které podle jeho názoru obsahovalo nepodložené spekulace, přičemž stížnost proti tomuto usnesení doložil relevantními důkazy. Neví, jaké další důkazy či argumenty by měl předkládat. Usnesení státního zástupce i Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") považuje za obecná a nekonkrétní. Městský soud podle něj patřičně nereagoval na skutečnou délku řízení a prognózu jeho dalšího trvání a z jeho rozhodnutí není patrné, že by se zabýval nezbytností či přiměřeností zajištění. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04). Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Námitky stěžovatele proti usnesení městského soudu jsou založeny převážně na tom, že v současné procesní situaci nemá možnost, jak by vyvrátil podezření, kvůli kterému se vede trestní řízení a na jehož základě došlo k zajištění jeho finančních prostředků. K tomu Ústavní soud nejprve uvádí, že jakkoli lze mít pochopení pro určitý pocit bezradnosti stěžovatele, který je v současnosti v podstatě nucen k pasivnímu očekávání dalšího vývoje své trestní věci, jde o zcela běžnou a nevyhnutelnou situaci, která je typická pro prvotní fázi trestního řízení, zvláště když je vedeno pro sofistikovanou trestnou činnost vyžadující komplikované objasňování, jak je tomu i v nyní projednávaném případě. Z hlediska výše uvedených kritérií je pro Ústavní soud podstatné, že v dosavadním průběhu řízení byl stěžovatel seznámen s tím, jaké jeho jednání je v předmětném trestním řízení prověřováno a bylo důvodem pro zajištění jeho finančních prostředků coby náhradní hodnoty. V usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 23. 9. 2019 č. j KRPA-331490-5/TČ-2019-000097, jímž bylo rozhodnuto o zajištění předmětných finančních prostředků stěžovatele a které stěžovatel přiložil ke své ústavní stížnosti, policejní orgán dostatečně přesně popsal skutek, z jehož spáchání jsou stěžovatel a další osoby podezříváni. Tímto skutkem měla být společnosti X, způsobena škoda ve výši nejméně 50 mil. Kč a podle policejního orgánu je důvodem pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ke zdrojovým trestným činům podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Sám stěžovatel uvádí, že proti tomuto usnesení podal stížnost, v níž na podezření reagoval. Důvody, pro které této stížnosti nebylo vyhověno, přitom v tuto chvíli nejsou předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že v daném případě je zcela irelevantní, jakým způsobem stěžovatel nabyl zajištěné finanční prostředky. Ty byly totiž zajištěny podle § 79g odst. 1 trestního řádu jako náhradní hodnota, tzn. že orgány činné v trestním řízení ani netvrdí, že představují výnos z trestné činnosti nebo byly k trestné činnosti použity. Z výše uvedeného vyplývá, že na jednu stranu je pochopitelné, že stěžovatel ve své poslední žádosti o zrušení zajištění jeho finančních prostředků a ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce ze dne 14. 4. 2021 neuváděl žádné nové skutečnosti a důkazy, které by nebyly obsaženy již v jeho předchozích žádostech a stížnostech. Na druhou stranu městskému soudu (ani státnímu zástupci) nelze vytýkat, že na nedostatek nové argumentace stěžovatele upozornil a rozhodl stejně, jako v předchozích případech, tedy potvrdil zamítnutí jeho žádosti o zrušení zajištění. Ze stejného důvodu Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že usnesení státního zástupce a městského soudu jsou obecná a nekonkrétní. Jestliže totiž stěžovatel nenabídl žádnou novou argumentaci, neměly orgány činné v trestním řízení na co konkrétně reagovat. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že se městský soud ve svém usnesení nezabýval nezbytností a přiměřeností dalšího trvání zajištění, a to i ve vztahu k jeho dosavadní délce. Městský soud na č. l. 4-5 svého usnesení nejprve zdůraznil, že hodnota zajištěných finančních prostředků nedosahuje celkového výnosu z prověřované trestné činnosti (který měl činit nejméně 50 mil. Kč, jak bylo uvedeno výše). Městský soud dále odkázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, z níž dovodil, že dobu zajištění finančních prostředků nelze v nyní posuzované věci považovat za nepřiměřenou. Ústavní soud neshledává důvod tyto úvahy rozporovat a připomíná, že o neproporcionální délce trvání zajištění peněžních prostředků lze hovořit až v případě, kdy doba trvání takového zajištění výrazně převyšuje lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. § 72a trestního řádu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17). V posuzovaném případě trvalo zajištění peněžních prostředků stěžovatele (posuzováno k době vydání napadeného usnesení městského soudu) přibližně devatenáct měsíců. Tuto dobu Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřenou, a to i s ohledem na výše zmíněné lhůty stanovené v § 72a trestního řádu pro omezení osobní svobody. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl s ohledem na složitost objasňování dané trestní věci, jež je navíc komplikováno v souvislosti s tzv. koronavirovou krizí, které negativně ovlivňuje i plynulost činnosti orgánů činných v trestním řízení (srov. č. l. 3 usnesení státního zástupce ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 KZN 372/2019). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2021 JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.