I.ÚS 1256/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Fruit Trading CZ s.r.o., sídlem T. G. Masaryka 160, Kostelec nad Labem, zastoupené Mgr. Bc. Lenkou Schopfovou, advokátkou se sídlem Hlavní 233/1, Zlonín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 232/2026-159 ze dne 24. 2. 2026, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Československé obchodní banky, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 150 360 Kč. Uvedená škoda měla stěžovatelce vzniknout jednáním vedlejší účastnice, a to nedostatečnou ochranou a vymazáním kamerových záznamů z bankomatu, což vedlo k nemožnosti identifikace pachatele podvodných transakcí z účtu stěžovatelky, a tedy nemožností stěžovatelky vymáhat tuto škodu přímo po pachateli trestné činnosti.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatelčinu žalobu rozsudkem č. j. 24 C 321/2024-76 ze dne 20. 2. 2025 zamítl.

3. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem č. j. 55 Co 194/2025-115 ze dne 20. 8. 2025 rozsudek obvodního soudu potvrdil.

4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.

5. Proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítá, že postupem tohoto soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka svou ústavní stížností Nejvyššímu soudu vytýká, že nepřípustně zúžil skutečný obsah dovolání a odmítl se zabývat tím, zda vedlejší účastnice směla záznam potom, co jí byla sdělena informace o zahájení trestního řízení, nechat v běžném retenčním režimu zaniknout. Tvrdí, že dovolací soud se nevypořádal s její argumentací ve vztahu k § 2910 občanského zákoníku a nereagoval ani na to, že vedlejší účastnice by neměla být zbavena odpovědnosti jen proto, že nezpůsobila primární škodu. Na závěr předkládá podpůrnou námitku, že Nejvyšší soud aproboval nesprávný procesní postup soudu I. stupně.

6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl ovšem k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje způsob, jakým Nejvyšší soud vypořádal její dovolání. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména dovolává. Nejvyšší soud dostatečně a s odkazy na relevantní judikaturu vysvětlil, proč stěžovatelkou vymezené dovolací otázky nejsou přípustné.

8. Ústavní soud přitom nesouhlasí ani se stěžovatelčinou argumentací, že Nejvyšší soud nepřípustně zúžil obsah jejího dovolání. Lze sice souhlasit, že Nejvyšší soud v bodě 8 pracuje s uvedenou argumentací ve smyslu, který obsahově zcela nereflektuje její podstatu (srov. str. 13 stěžovatelčina dovolání), nicméně z dalšího vypořádání dovolacím soudem plyne, že se jí zabýval a vypořádal ji. Jak totiž vyplývá z bodu 10 napadeného usnesení, stěžovatelka "svým dovoláním nemíří na podstatu rozsudku odvolacího soudu a že i kdyby jí položené otázky byly dovolacím soudem řešeny tak, jak ona si představuje, na výsledku řízení by se to neprojevilo. Totiž i pokud by měla [vedlejší účastnice] konkrétní povinnost pořízený kamerový záznam přechodně zachovat (podle v dovolání zmiňovaných ustanovení GDPR a trestního řádu), [...], výsledek sporu by byl stejný, neboť [vedlejší účastnice] po přechodnou dobu kamerový záznam zachovala. Dovolání pak nenamítá (a nepokládá k tomu právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.), že by bylo (a proč) ono devadesátidenní období, po které [vedlejší účastnice] uchovává kamerové záznamy i bez policejního pokynu, z hlediska relevantního hmotného práva příliš krátké obecně, či ve skutkových poměrech dané věci zvláště." 9. Jak navíc konstatoval obvodní soud, vedlejší účastnice uchováním kamerových záznamů po dobu pouze cca 90 dní neporušila žádnou svou (ani obecnou prevenční) zákonnou povinnost, a proto není dána ani příčinná souvislost s jakýmkoli jejím jednáním a škodou vzniklou stěžovatelce. Policie ČR přitom od momentu zahájení trestního řízení do uplynutí uvedené doby uchovávání záznamu po vedlejší účastnici kamerové záznamy nevyžadovala. Ústavní soud se ztotožňuje s tím, že "je pak zcela věcí orgánů činných v trestním řízení, aby řádně a včas zvážily, které případné informace, důkazní prostředky, budou v každém jednotlivém případě vyžadovat a které nikoli, a postup daných orgánů nelze brát pouze k tíži" vedlejší účastnice (body 22 a 23 rozsudku obvodního soudu).

10. Přisvědčit Ústavní soud nemůže ani stěžovatelčině argumentaci, že Nejvyšší soud pochybil, když aproboval tvrzené procesní pochybení ze strany obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v souladu s § 242 odst. 3 občanského soudního řádu správně odůvodnil, že argumentace procesními vadami nemůže (sama o sobě) založit přípustnost dovolání. Ani v této části proto Nejvyšší soud nepochybil, pokud stěžovatelčino dovolání odmítl a touto námitkou se nezabýval.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu