I.ÚS 1268/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené Mgr. Hanou Balcarovou, advokátkou, sídlem Široká 408/2, Ivančice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2026 č. j. 37 Co 11/2026-274, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a A. P. a nezletilé N. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka napadá rozhodnutí opatrovnického soudu ohledně nahrazení souhlasu otce (vedlejšího účastníka) s umístěním jejich nezletilé dcery do nové mateřské školy. Rozhodnutí bylo podle ní překvapivé, nedostatečně odůvodněné, skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem spisu a byl opomenut důkaz. Namítá též, že soud nerespektoval právo na rodinný život a nejlepší zájem dítěte, jelikož nevzal v potaz všechny relevantní aspekty, především pak zvláštní rodinnou situaci a zdravotní postižení staršího bratra nezletilé.

2. Ze spisu vyplývá, že stěžovatelka a první vedlejší účastník jsou rodiči dvou dětí - nezletilé vedlejší účastnice a jejího staršího bratra, který je zdravotně postižený. Obě děti byly dříve svěřeny do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů. Otec bydlí nadále v místě původního společného bydliště ve X, matka aktuálně pobývá ve Y, které je vzdálené cca 15 km.

3. Stěžovatelka návrhem k Okresnímu soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") žádala mj. o nahrazení souhlasu otce s částečnou změnou mateřské školy u nezletilé. Navrhovala, aby jejich dcera navštěvovala dosavadní školku ve X jen v týdnech, kdy je v péči u otce, avšak v ostatních týdnech školku ve Y. Svůj návrh odůvodňovala také tím, že starší syn dochází ve Y do školy. S ohledem na blízkost obou zařízení a zvláštní režim a potřeby staršího syna by taková změna usnadnila celkovou rodinnou situaci, obzvlášť by zmírnila komplikace způsobené dojížděním pro handicapovaného syna.

4. Okresní soud matce v části ohledně nahrazení souhlasu s umístěním do mateřské školy vyhověl. Soud sice zdůraznil zájem na stabilitě poměrů, nicméně v dané věci podle něj převáží potřeba racionálnějšího uspořádání a specifická rodinná situace. Podle okresního soudu se v tuto chvíli jedná "pouze" o mateřskou školu, kde nehrozí obtíže při sladění výuky. Nejde přitom jen o změnu ve prospěch matky a usnadnění jejího problému s dojížděním. Dotyčná školka je totiž nedaleko od školy, do které chodí těžce postižený starší syn. Matčino dojíždění má bezprostřední dopad i na něj, a sekundárně také na nezletilou, neboť matka díky změně školky bude mít větší kapacitu k péči o děti a zvýší se rodinná pohoda. Je také v zájmu nezletilé, aby navazovala vztahy i ve Y, kde také tráví polovinu svého času. Částečná změna školky tomu může pomoci. Okresní soud v rozsudku výslovně uvedl, že nebýt zdravotního postižení staršího syna, převážil by zájem na stabilitě uspořádání předškolního vzdělávání nezletilé. V daných poměrech však soud považoval za vhodné zvolit racionálnější uspořádání, které otce ani nijak neovlivní.

5. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se jako soud odvolací neztotožnil se závěry okresního soudu. Jeho rozsudek změnil tak, že se návrh matky zamítá. Krajský soud uvedl, že sice vnímá potřeby matky a syna, je ale nutné je poměřovat se zájmem nezletilé, o niž nyní jde. Navštěvování dvou mateřských škol by bylo pro nezletilou více zatěžující. Kromě toho nezletilá v současné době dojíždí do mateřské školy pouze z Y, a pokud je u otce, má školku v místě jeho bydliště. Při vyhovění návrhu matky by nezletilá musela v době pobytu u otce vždy dojíždět do mateřské školy ve Y. Pro jejího bratra by se při pobytu u otce na dojíždění ničeho nezměnilo. Ke změně by došlo jen v době péče matky, kdy by nemusel syn absolvovat přejíždění. Tato výhoda se krajskému soudu jevila jako poměrně malá ve srovnání s "popsanými nevýhodami" při vyhovění návrhu matky.

6. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo být slyšena podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a došlo k porušení principu nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných (viz např. nález ze dne 30. března 2026 sp. zn. I. ÚS 3718/25, bod 18).

9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporuje postup krajského soudu, který podle ní bez přesvědčivého zdůvodnění změnil rozsudek soudu prvního stupně. Též namítá, že krajský soud nedostatečně vyhodnotil nejlepší zájem dítěte, nepřihlédl k celkové rodinné situaci a ke všem skutečnostem zřejmým ze spisu. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k tomu, že v ústavněprávním přezkumu obstojí.

10. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že odůvodnění napadeného rozsudku je poněkud stručné, a to obzvlášť ve srovnání s rozhodnutím okresního soudu. Je nutno připomenout, že krajský soud měl k odůvodnění svého rozhodnutí přistoupit o to důsledněji, když se odchyloval od podrobně zdůvodněného právního názoru okresního soudu [viz např. nález ze dne 17. května 2016 sp. zn. I. ÚS 1437/15 (N 87/81 SbNU 449)]. Z odůvodnění rozhodnutí je přesto možné vyčíst hlavní úvahy soudu a důvody pro jeho rozhodnutí. Krajský soud své rozhodnutí založil na důležitosti stability prostředí pro dítě a že by pro něj bylo navštěvování více školských zařízení zatěžující. Na tomto samotném posouzení nelze spatřovat nic ústavně nesouladného. Stálost výchovného prostředí pro děti je důležitou hodnotou, kterou je třeba chránit [viz též nález ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), bod 36]. Vždy je ale zároveň otázku změny v poměrech dítěte hodnotit v kontextu jeho nejlepšího zájmu. Je třeba porovnat, zda je navrhovaná změna pro dítě změna k lepšímu, či nikoliv [viz např. nález ze dne 17. května 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104), bod 15]. I s tím se však krajský soud převážně vypořádal a svůj závěr o potřebě chránit stabilitu opřel i o to, že navrhovaná změna není v zájmu nezletilé.

11. Stěžovatelka v tomto ohledu zmiňuje, že krajský soud přehlédl další kontext návrhu a možné přínosy navštěvování dvou školek, např. potřebu nezletilé navázat kontakty s dětmi ve Y, kde také žije, anebo že snadno navazuje kontakty a neměla by mít problém s novým prostředím. Odůvodnění krajského soudu je v tomto ohledu vskutku poněkud zběžné, přesto je z něj možné dovodit, že i nad těmito důvody převážil pro krajský soud zájem nezletilé na stálosti prostředí v jedné školce. I z toho důvodu zřejmě krajský soud neprovedl důkaz e-mailovou komunikaci stěžovatelky s psycholožkou, což nyní stěžovatelka rozporuje a považuje jej za důkaz opomenutý. V kontextu odůvodnění krajského soudu však lze tento důkaz, který měl přiblížit vlastnosti nezletilé a doložit její schopnost se adaptovat na prostředí nové školky, považovat za nadbytečný. Krajský soud totiž v dané věci vyloučil potřebu navštěvování dvou školek obecně, nepřistupoval k navazujícímu hodnocení, zda by to nezletilá vůbec zvládla. Proto ani to, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s důkazním návrhem stěžovatelky, podle Ústavního soudu nelze považovat za natolik závažné pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity [viz též nález ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), bod 21].

12. Stěžovatelka také namítá v ústavní stížnosti nedostatečné zohlednění zájmu staršího bratra nezletilé. Přestože nebyl účastníkem řízení, podle stěžovatelky se jej přesto toto řízení dotýkalo a jeho nejlepší zájem měl být brán v potaz. S tím lze v zásadě souhlasit. Ústavní soud již judikoval, že ne v každém typu řízení musí nejlepší zájem dítěte vždy převážit. U řízení, které má na dítě jen zprostředkovaný právní dopad, je přitom širší prostor pro převážení jiných konkurujících zájmů [viz body 52 a 53 nálezu ze dne 14. dubna 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362)]. V nyní projednávaném případě bylo přímo rozhodováno o nezletilé dceři stěžovatelky, rozhodnutí přesto mohlo mít dopad i na jejího syna a jeho zájem tedy též měl být reflektován. Nicméně z napadeného rozsudku plyne, že i zájem syna stěžovatelky krajský soud zvažoval, pouze pro něj nakonec převážil nejlepší zájem dcery, o niž v daném řízení primárně šlo. Krajský soud se tedy od východisek judikatury Ústavního soudu neodchýlil, nejlepší zájem syna stěžovatelky hodnotil a Ústavní soud nemá ústavněprávní důvod jej nyní nahrazovat svým vlastním hodnocením.

13. Stěžovatelka dále namítá, že skutková zjištění krajského soudu jsou v rozporu s obsahem spisu a jeho rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Reaguje především na větu v bodu 9 odůvodnění napadeného rozsudku, podle níž by při vyhovění návrhu matky nezletilá musela v době pobytu u otce dojíždět do mateřské školy ve Y. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že věta obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku je přinejmenším nešťastně formulována. Z celkového kontextu odůvodnění krajského soudu je přesto zřejmé, že si byl soud vědom, o jakém návrhu rozhoduje - o změně školky pouze v týdnech, kdy je nezletilá v péči matky. Podle Ústavního soudu tedy ani taková dílčí nesrozumitelnost odůvodnění rozhodnutí nezakládá porušení práva na soudní ochranu, která by vyvolala potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu [viz nález ze dne 7. března 2022 sp. zn. IV. ÚS 2620/21 (N 29/111 SbNU 19), bod 32].

14. Námitku stěžovatelky ohledně překvapivosti rozhodnutí krajského soudu pak nelze považovat za důvodnou. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Účastníci řízení však musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [viz nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), bod 42]. Tato možnost byla stěžovatelce zachována. Ostatně otázka, zda má nezletilá navštěvovat dvě školky, byla ústředním tématem řízení. Argument potřeby stability předškolní docházky nezletilé, na němž založil své rozhodnutí krajský soud, vznesl již otec i opatrovník a stěžovatelka se k němu v průběhu řízení vyjadřovala.

15. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné zdůraznit, že by obecné soudy neměly na dítě nahlížet izolovaně bez přihlédnutí k celkové rodinné situaci a jejím specifikům. Obzvlášť v nyní projednávaném případě, kdy je starší bratr nezletilé těžce zdravotně postižený, nic (z ústavněprávního hlediska) nebrání soudům, aby k jeho odůvodněným potřebám přihlížely i při hodnocení záležitostí jeho sourozence. Nepochybně je také vhodné zvažovat praktičnost a racionalitu uspořádání fungování v rámci celé rodiny, jak to udělal v této věci okresní soud. Samotné odlišné hodnocení krajského soudu přesto nelze považovat za ústavně nesouladné, a to i s ohledem na výše zdůrazňovanou zdrženlivost Ústavního soudu v rodinněprávních věcech.

16. Navzdory několika dílčím nedostatkům odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by krajský soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

17. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť se ústavní stížnost snažil posoudit (v rámci možností) v co nejkratší možné době.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu