I.ÚS 127/18
V PLATNOSTICitované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, proti postupu Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhají toho, aby Ústavní soud přikázal shora uvedeným soudům, aby se řídily rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 365/2006. Podání stěžovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé se k dnešnímu dni obrátili na Ústavní soud již velkým množstvím podání, přičemž byli vícekrát vyzýváni k odstranění vad svých návrhů a poučeni o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá žádné rozumné pochybnosti o tom, že stěžovatelé již byli dostatečně seznámeni s požadavky kladenými zákonem o Ústavním soudu na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud proto v nyní projednávané věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Postupoval tak stejně, jako v případě stejných stěžovatelů již v minulosti učinil (viz např. usnesení ze dne 7. června 2017, sp. zn. III. ÚS 1556/17, ze dne 21. května 2015, sp. zn. III. ÚS 1303/15, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 3664/17 aj.).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2018 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.