I.ÚS 1280/19
V PLATNOSTI- VS Praha 2 To 4/2019
- ÚS I.ÚS 1280/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o § 154 a § 155 trestního řádu, podle nichž nárok na náhradu nákladů vzniká pouze v případě, že poškozený nesplnil podmínky bezplatného poskytování právní pomoci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce byla právní pomoc poskytnuta bezplatně, nemohly vzniknout žádné náklady, které by bylo možné náhradou vyúčtovat. Soud konstatoval, že rozhodnutí nižších soudů nezasažená žádná ústavně zaručená práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. V., zastoupené Mgr. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem Vysoké Mýto, Purkyňova 115, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019 sp. zn. 2 To 4/2019 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2018 č. j. 9 T 3/2016-1783, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo podle § 155 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto, že se jí nepřiznává nárok na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 817 412 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, do jejího majetkového práva, práva na legitimní očekávání, práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu. Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení poškozené, přičemž rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018 sp. zn. 2 To 85/2016 byl odsouzený J. K. uznán vinným ze spáchání zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a stěžovatelce byl přiznán nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatelka uvádí, že jí bylo v trestním řízení přiznáno právo na bezplatné poskytování právní pomoci zmocněncem a že návrhy jejího zmocněnce, resp. zaměstnavatelky jejího zmocněnce na vyúčtování odměny a hotových výdajů byly již v roce 2017 pravomocně zamítnuty. Namítá, že trestní soudy napadenými rozhodnutími zamítly její žádost na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy s odůvodněním, že o tomto nároku již bylo rozhodnuto, když jej uplatnil její zmocněnec M. V. a následně i jeho zaměstnavatelka E. V. (jako původní zmocněnkyně). Výklad, na němž jsou napadená rozhodnutí založena, považuje za nesprávný, neboť žádost byla uplatněna podle § 155 odst. 4 trestního řádu a týkala se jiného nároku vůči jinému subjektu, než zmíněné předchozí žádosti jejích zmocněnců uplatněné podle § 151 odst. 2 a 6 trestního řádu. Svůj nárok totiž vznesla vůči odsouzenému J. K., zatímco nároky zmocněnce a jeho zaměstnavatelky byly učiněny vůči státu. Skutečnost, že podle dřívějších rozhodnutí trestních soudů zanikl nárok jejích zmocněnců, tak podle ní nemůže znamenat, že zanikl i nárok její. Uvádí, že nepřiznání nároku na náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy je pro ni finančně likvidační. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12). Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka do značné míry dezinterpretuje napadená rozhodnutí ohledně důvodů zamítnutí jejího nároku na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. Je sice pravda, že Krajský soud v Hradci Králové se v napadeném usnesení omezil na konstatování, že o vyúčtování odměny zmocněnců stěžovatelky již bylo rozhodnuto, nicméně důvody pro nepřiznání uvedeného nároku stěžovatelce dále podstatně rozvedl v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze. Jako stěžejní důvod pro nepřiznání nároku na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy uvedl Vrchní soud v Praze skutečnost, že stěžovatelce byl rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 2. 2015 č. j. 0 Nt 207/2015-33 přiznán nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně; tuto skutečnost ostatně i sama stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze v návaznosti na to správně poukázal na skutečnost, že nárok stěžovatelky na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy vůči odsouzenému zanikl již právě okamžikem rozhodnutí o bezplatném poskytování právní pomoci, neboť tyto náklady v takovém případě hradí stát. Stěžovatelce tedy nemohly vzniknout žádné náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy nebo jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, o nichž hovoří ustanovení § 154 a § 155 trestního řádu. S ohledem na tuto skutečnost se jako nelogické jeví tvrzení stěžovatelky, že nepřiznání nároku na náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy je pro ni finančně likvidační. Ústavní soud v návaznosti na to sdílí názor Vrchního soudu v Praze, že stěžovatelka fakticky uplatnila stejný nárok, jaký předtím uplatnili její zmocněnci, kteří původně měli vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, avšak jen do doby, než tento nárok zanikl, primárně z důvodu marného uplynutí jednoroční lhůty stanovené v § 151 odst. 2 trestního řádu, což bylo důvodem zamítnutí vyúčtování předloženého zmocněnkyní stěžovatelky. Ústavní soud považuje uvedenou argumentaci Vrchního soudu v Praze za zcela správnou a logickou. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti na tuto argumentaci nikterak nereaguje. Ústavní soud proto uzavírá, že zamítnutím nároku stěžovatelky na náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy nedošlo k žádnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv, jelikož náklady na její zastupování zmocněncem v předmětném trestním řízení nesl stát (na základě rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatné poskytování právní pomoci zmocněncem), takže stěžovatelce reálně žádné náklady tohoto druhu vzniknout nemohly. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu