I.ÚS 1283/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: H. E. M., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného advokátem Mgr. Umarem Switatem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1190/2025 ze dne 28. ledna 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 3/2025-12938 ze dne 12. května 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 1/2024 ze dne 30. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. K odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že vystupoval v rámci organizované skupiny, v níž zastával vedoucí a organizační úlohu. Soudy podle stěžovatele neústavně pracovaly s odposlechy a záznamy telekomunikačního hovoru, u kterých nebylo řádně prokázáno, že se v nich hovoří o drogách či prekursorech a že je v nich zachycen projev stěžovatele. Soudy také zamítly některé návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, a to bez přesvědčivého, konkrétního a ústavně konformního odůvodnění. Dále měly soudy pochybit v tom, že ačkoli připustily, že v některých případech nebylo možné učinit konkrétní závěry o dokončené výrobě metamfetaminu, zároveň z týchž nepřesných a částečně neurčitých skutkových zjištění dovodily velký rozsah, organizovanou skupinu a vedoucí roli stěžovatele. K rozsahu trestné činnosti stěžovatel dále uvádí, že mu nelze automaticky přičítat veškeré potenciální množství metamfetaminu, k jehož výrobě mohlo podle soudů směřovat jednání více osob v různých místech a obdobích, jestliže není individualizováno, jaký konkrétní podíl na těchto dílčích dějích stěžovatel měl. Zároveň měl být stěžovateli uložen nepřiměřeně přísný trest, který údajně nezohlednil existující pochyby o jeho roli v trestné činnosti. Stěžovatel konečně namítá, že vrchní soud nemohl postupovat podle § 259 odst. 3 trestního řádu a že Nejvyšší soud dovolání formalisticky odmítl a nerespektoval stěžovatelův nesouhlas s neveřejným zasedáním.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod stěžovatelů. Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nenáleží tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud mohl napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení ale v nyní posuzované věci nedošlo.

6. K tomu lze dodat, že stěžovatel opakuje námitky, které soudy v napadených rozhodnutích již vypořádaly. Soudy vysvětlily, z čeho dovodily stěžovatelovu vedoucí úlohu (viz bod 47 usnesení Nejvyššího soudu), i to, jak došly k výši způsobené škody (viz zejména body 90 a násl. rozsudku vrchního soudu). Právě neprokázání úspěšného dokončení procesu přípravy dané látky vedlo ve prospěch stěžovatele vrchní soud k novému rozhodnutí ve věci a k odsouzení stěžovatele za pokus trestného činu. Není přitom dán žádný rozpor, pokud podle soudů sice nebylo lze prokázat dokončenou výrobu metamfetaminu, zároveň ale bylo prokázáno, že se o výrobu určitého množství této látky stěžovatel s dalšími osobami pokusil. V této souvislosti nutno podotknout, že Ústavní soud neshledává nijak ústavně problematickým postup vrchního soudu, pokud podle § 259 odst. 3 trestního řádu za zjištěného skutkového stavu přisvědčil námitce stěžovatele a ve věci sám rozhodl způsobem pro stěžovatele příznivějším (včetně nižšího trestu).

7. Namítá-li stěžovatel neprovedení některých navrhovaných důkazů, Ústavní soud uvádí, že je zásadně na trestním soudu, aby posoudil, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebuje; z ústavního hlediska je především klíčové, aby soudy své závěry přesvědčivě odůvodnily, což se v posuzované věci stalo (viz body 56 a násl. usnesení Nejvyššího soudu či bod 82 rozsudku vrchního soudu). Závěr soudů o nadbytečnosti dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů není oslaben ani stěžovatelovými výhradami k těm důkazům, z nichž soudy primárně vycházely, tedy mimo jiné k odposlechům, jejichž průkaznost soudy přesvědčivě vysvětlily (viz bod 48 usnesení Nejvyššího soudu a bod 82 rozsudku vrchního soudu). Ústavní soud přitom nesouhlasí se stěžovatelem, že by vrchní soud nemohl v tomto směru poukázat na skutečnost, že stěžovatel před soudem prvního stupně nejenže nerozporoval, že byl účastníkem daných telefonních hovorů, ale navíc soudu vysvětloval, čeho se jednotlivé hovory měly týkat. Nejde o "sankci za aktivní obhajobu", jak tvrdí stěžovatel, nýbrž o logickou úvahu, zde nadto podpořenou dalšími okolnostmi.

8. Jde-li o výši trestu, vrchní soud původní trest snížil a nově stanovenou výši řádně odůvodnil (viz body 104 a násl. jeho rozsudku). Není přitom pro účely řízení o ústavní stížnosti bez dalšího podstatné, zda stěžovateli či Ústavnímu soudu přijde vyměřený trest přísný, neboť Ústavní soud tresty neukládá a o výši trestů nerozhoduje (viz např. bod 10 usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2458/25 ze dne 25. 9. 2025).

9. Rozporným s ústavně zaručenými právy stěžovatele konečně nelze považovat ani postup Nejvyššího soudu, který v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Jak Ústavní soud uvedl např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3016/25 ze dne 27. 11. 2025 (bod 9), obvinění nemají ústavně zaručené právo na veřejné projednání dovolání, a to ani při vznesení námitky porušení ústavně zaručených práv. Z judikatury plynoucí požadavek, aby se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval i námitkami porušení ústavně zaručených práv, neznamená, že by tak musel činit ve veřejném zasedání.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu