I.ÚS 1285/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem, sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10, proti postupu Krajského soudu v Praze ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 16 T 98/2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného procesního postupu, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 98/2024 došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 7, čl. 10, čl. 36, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dožaduje se zejména zrušení nařízeného hlavního líčení či zákazu, aby krajský soud pokračoval v zásazích porušujících jeho základní práva či přerušení řízení. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost procesního postupu tohoto soudu.

2. Usnesením policejního orgánu č. j. KRPS-251597-178/TČ-2014-010082 ze dne 3. 2. 2017 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

3. V posuzované době se trestní stíhání vedené proti stěžovateli nachází ve fázi řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně v řízení vedeném pod již citovanou sp. zn. 16 T 98/2024.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu řízení před krajským soudem dochází k ignorování objektivních a odborných závěrů státních institucí. Tvrdí, že předseda senátu v uvedené věci nezákonně zasahuje do jeho soukromí, zdravotního tajemství a osobní integrity. Rozporuje i nařízení hlavního líčení a zdůrazňuje faktickou nemožnost jeho účasti. Zdůrazňuje, že k zásahu do jeho práv dochází i vadnými znaleckými posudky a absencí účinného přezkumu. Na závěr zdůrazňuje, že krajský soud je v uvedené věci nečinný.

5. Ústavní soud na úvod připomíná, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Zákon v § 75 odst. 2 stanoví výjimky z nepřípustnosti, ty se zde však neuplatní.

6. Úprava přípustnosti má základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

7. Jak již bylo uvedeno výše, v posuzovaném případě se trestní stíhání vedené proti stěžovateli nachází ve fázi řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně (stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl na den 16. května 2026 předvolán k hlavnímu líčení), takže ve věci nebylo vůbec meritorně rozhodnuto, natož aby bylo takové rozhodnutí pravomocné.

8. Dále platí, že Ústavní soud se ústavními stížnostmi stěžovatele zabývá opakovaně, přičemž ač v návrzích často zmiňuje průtahy v řízení, jde vesměs o výtky proti vedení řízení, kterými naopak usiluje o odklad nařízeného hlavního líčení, což lze vzhledem k takovému opakovanému postupu za předpokladu zjevné nedůvodnosti takových ústavních stížností považovat za "obstrukce" z jeho strany, vedené snahou docílit průtahy, za které však v takových obdobných případech nese odpovědnost jen on sám. Ústavní soud stěžovatele již např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3413/25 ze dne 5. 12. 2025 či sp. zn. II. ÚS 120/26 ze dne 29. 1. 2026 upozornil, že ústavní stížnost za takových okolností nelze interpretovat jako směřující proti zásahu v podobě průtahů, kterou by Ústavní soud mohl projednat a o níž by mohl rozhodnout tak, že by krajský soud zavázal, aby ve věci neprodleně jednal.

9. Brojí-li stěžovatel proti konání hlavního líčení dne 19. května 2026, z aplikace infoSoud je zřejmé, že po podání stížnosti dne 15. května 2026 bylo jednání odvoláno, v tomto směru tedy již Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti dokonce ani příslušný (není povolán rušit to, co již bylo zrušeno). K obdobnému závěru viz i usnesení sp. zn. II. ÚS 1295/26 ze dne 18. 5. 2026 v jiné věci stěžovatele.

10. Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud vymezuje, že zásadně nepřípustné jsou i ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelé brojí proti postupu soudu v rámci určitého (probíhajícího) řízení jako proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. I zde platí, že Ústavní soud se danými námitkami může zabývat v řízení o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. II. ÚS 3451/20 ze dne 4. 1. 2021 či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 ze dne 12. 11. 2025).

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka