I.ÚS 1286/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., státního příslušníka Ukrajiny, t. č. ve výkonu vazby ve Věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1, proti výroku III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2026 č. j. 3 Tdo 35/2026-560, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Výrokem III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2026 č. j. 3 Tdo 35/2026-560 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu a právo být slyšen, která jsou chráněna čl. 8 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále také právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tento výrok rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí dosavadního průběhu řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku z usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2025 sp. zn. 19 T 3/2025, byl stěžovatel pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 2. výroku o vině byl shledán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. 7 To 225/2025, zamítnuto.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2026 č. j. 3 Tdo 35/2026-560, bylo částečně zrušeno usnesení Městského soudu v Praze, a to v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o vině pod bodem 1. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a proti výroku o trestu a náhradě škody, a dále částečně zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výroku o vině pod bodem 1., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody (výrok I). Obvodnímu soudu pro Prahu 5 bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok II). A podle § 265l odst. 4 trestního řádu byl stěžovatel vzat do vazby (výrok III).

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření k ústavní stížnosti

4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho vzetí do vazby v neveřejném zasedání, a stěžovateli tak nejsou známy důvody, pro které byl vzat do vazby. Nejvyšší soud též neuvedl ve výroku napadeného usnesení, pro který vazební důvod vazbu uvalil. Dále stěžovatel namítá, že je postup Nejvyššího soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které je třeba, rozhoduje-li Nejvyšší soud o vazbě podle § 265l odst. 4 trestního řádu, umožnit konkrétnímu obviněnému být slyšen a vyjádřit se k důvodům pro vzetí do vazby. V následném doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel poukazuje na to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro shledání důvodu útěkové vazby.

5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k námitkám stěžovatele uvedl, že jeho obhájce jako osoba znalá zákona si musel být vědom nutného postupu Nejvyššího soudu. Tedy, že pokud dojde ke zrušení (a to i pouze částečnému) dovoláním napadeného rozhodnutí, bude zrušen výrok o trestu a Nejvyšším soudem bude rozhodováno o vazbě stěžovatele. O této skutečnosti byli obhájce stěžovatele a jeho prostřednictvím i stěžovatel uvědomeni přípisem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026. Lhůta 14 dní pro sdělení vyjádření stěžovatele k případnému rozhodování o vazbě marně uplynula dnem 8. 4. 2026. K uvedenému datu nebylo ze strany obhájce ani stěžovatele na výzvu Nejvyššího soudu jakkoli reagováno. Nelze přehlédnout, že již k výzvě soudu prvního stupně obhájce stěžovatele přípisem ze dne 8. 12. 2025 informoval, že s případným projednáním dovolání v neveřejném zasedání souhlasí. Je třeba přisvědčit stěžovateli, že ve výroku napadeného usnesení pod bodem III chybí přímý odkaz na § 67 trestního řádu, konkrétně písm. a). K tomuto pochybení došlo v důsledku administrativního nedopatření. Důvody pro vzetí stěžovatele do vazby však jsou řádně uvedeny a rozvedeny v odstavci 54 odůvodnění.

6. Nejvyšší státní zastupitelství (dále jen "NSZ") sdělilo, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že obhájce stěžovatele byl požádán o sdělení stanoviska k případnému rozhodování o vazbě. Na žádost nebylo reagováno. Za tohoto procesního stavu, kdy byla stěžovateli poskytnuta možnost uplatnění jeho práv (resp. být osobně slyšen při rozhodování o vazbě), není povinností Nejvyššího soudu činit další kroky k zajištění stanoviska stěžovatele k rozhodování o vazbě. V posuzované věci měla obhajoba náležitě reagovat na požadavek Nejvyššího soudu, což neučinila. Podle ustálené judikatury soud zásadně není oprávněn kontrolovat, posuzovat či korigovat výkon (kvalitu) prováděné obhajoby. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem.

7. Vyjádření Nejvyššího soudu a NSZ byla zaslána stěžovateli k replice. Stěžovatel uvedl, že sice souhlasil (přípisem adresovaným soudu prvního stupně) s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, nicméně tento souhlas byl dán s předpokladem, že bude-li to s ohledem na průběh řízení a s ohledem na ústavní práva stěžovatele nezbytné (např. s ohledem na rozhodování o vazbě), Nejvyšší soud stěžovatele osobně vyslechne, jak ukládá judikatura Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že vazba je mimořádným institutem, nemůže stěžovatel nebo jeho obhájce primárně vycházet z předpokladu, že dojde k uvalení vazby. Ve světle stěžovatelem citovaných nálezů Ústavního soudu je i otázkou, zda není § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu protiústavním ustanovením, nicméně Nejvyšší soud je povinen jej vyložit ústavně konformně. Ostatně ve stěžovatelem citované judikatuře Ústavního soudu je jasně dovozen ústavní požadavek osobního slyšení osoby, proti které se trestní řízení vede, před uvalením vazby. Dále se stěžovatel vyjadřuje k neuvedení konkrétního ustanovení, dle kterého byl vzat do vazby, v napadeném výroku usnesení Nejvyššího soudu. Opakované namítá, že mu byl dne 29. 4. 2026 doručen výrok usnesení bez odůvodnění, přičemž odůvodněné usnesení obdržel až dne 2. 6. 2026. V mezidobí stěžovatel nevěděl, z jakého důvodu je omezován na osobní svobodě a držen ve vazbě. Takový stav je sám o sobě nepochybně protiústavním a nelze jej zhojit odkazem na administrativní nedopatření.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení věci Ústavním soudem

9. Ústavní soud se seznámil s napadeným rozhodnutím, s vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka a obsahem spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. K právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě měl Ústavní soud již mnohokrát možnost se konkrétně vyjádřit. Z judikatury vyplývá, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho plynoucí právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení (nález ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I.ÚS 2451/19). Obviněného je zásadně nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o pokračování jeho vazby a od předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24). Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, bod 21).

11. V nyní posuzované věci jde o postup Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 trestního řádu, dle kterého vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě, přičemž ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g) se v tomto případě neužijí. K postupu dle § 265l odst. 4 trestního řádu se Ústavní soud taktéž již opakovaně vyjadřoval. V nálezu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 shledal, že i u rozhodování Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 trestního řádu je třeba trvat na požadavku osobního slyšení obviněného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby. Pokud o vzetí do vazby rozhodne dovolací soud v neveřejném zasedání, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody obviněného. V pozdější judikatuře pak Ústavní soud reagoval na změnu právní úpravy. Teprve po citovaném nálezu bylo totiž v § 265l odst. 4 trestního řádu explicitně stanoveno, že se při rozhodování Nejvyššího soudu ustanovení o vazebním zasedání neužijí. V nálezu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že "toto znění nijak nevylučuje slyšení osoby, pouze stanoví, že se nekoná vazební zasedání. Nejvyšší soud však může obžalovaného slyšet ve veřejném zasedání, ve kterém projedná i jeho dovolání. Navíc je samozřejmostí, že novelou zákona nelze negovat ústavněprávní požadavek na slyšení osoby při vzetí do vazby." Ústavní soud si tedy byl a i nadále je vědom aktuální právní úpravy v trestním řádu, tu je nicméně třeba vykládat ústavně konformně, a tedy i v souladu s judikaturou, která staví na skutečnosti, že vzetím do vazby je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která zaujímá přední místa v katalozích základních práv a svobod (nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 nebo ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I.ÚS 2451/19). Pokud tedy soudy na základě jakéhokoli ustanovení trestního řádu rozhodují o vazbě obviněného, je třeba, aby postupovaly vždy dle zákona, ale současně měly na paměti také základní práva obviněného a trestní řád v souladu s nimi (mimo jiné právě i s pomocí judikatury) interpretovaly a aplikovaly.

12. V nyní posuzované věci právní zástupce stěžovatele informoval Obvodní soud pro Prahu 5 přípisem ze dne 8. 12. 2025, že souhlasí s případným projednáním dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud dne 25. 3. 2026 vyzval právního zástupce stěžovatele ke sdělení vyjádření k případnému rozhodování o vazbě. V určené lhůtě na tento přípis Nejvyššího soudu nebylo reagováno a o vazbě stěžovatele (a současně jeho dovolání) bylo následně rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2026.

13. Vzhledem ke shora uvedenému je nutno k postupu Nejvyššího soudu konstatovat, že chyboval, když o vazbě stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání, neboť to mělo za následek, že stěžovatel nebyl Nejvyšším soudem osobně slyšen a neměl příležitost se vyjádřit k důvodům vazby. Stěžovatel má právo zúčastnit se řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení a účinně vznášet námitky, které mohou mít vliv na posouzení důvodů, pro které Nejvyšší soud zvažoval (a následně realizoval) vzetí stěžovatele do vazby. V dané věci však stěžovatel vůbec takovou možnost nedostal.

14. Je přitom lhostejno, že Nejvyšší soud zaslal právnímu zástupci stěžovatele výzvu k vyjádření k případnému rozhodování o vazbě. Jestliže z judikatury Ústavního soudu (a základních práv stěžovatele) plyne nutnost slyšení stěžovatele při vzetí do vazby, nelze tento požadavek obcházet písemnou výzvou k vyjádření. A v žádném případě existencí takové výzvy nelze argumentovat v situaci, kdy na ni nebylo reagováno, takže Nejvyšší soud žádné stanovisko stěžovatele k dispozici neměl. Ani samotné nereagování na zaslanou výzvu nelze vykládat v neprospěch stěžovatele. Jak bylo uvedeno, i pokud by na výzvu reagováno bylo, tak by se tím nic nezměnilo na nutnosti slyšet stěžovatele, což je jediný postup, kterým mohou být zachována základní práva stěžovatele, zvažuje-li Nejvyšší soud jeho vzetí do vazby po kasačním zásahu. Totéž platí o odkazu Nejvyššího soudu na informaci od právního zástupce stěžovatele, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, kteréžto vyjádření se formálně vyžaduje v rámci úkonů soudu prvního stupně v případě podání dovolání (§ 265h odst. 2 trestního řádu).

15. Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupem, kterým rozhodl o vazbě stěžovatele v neveřejném zasedání bez jeho slyšení, ústavně nepřípustně omezil svobodu stěžovatele a porušil jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

16. Dále se Ústavní soud zabýval samotným důvodem pro vzetí stěžovatele do vazby. Pozornosti Ústavního soudu (a ani stěžovatele) neušlo, že Nejvyšší soud v napadeném výroku neuvedl, dle kterého ustanovení byl stěžovatel do vazby vzat. Z odůvodnění jeho usnesení je pak patrné, že se jednalo o důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu. K aplikaci tohoto ustanovení je rovněž k dispozici bohatá judikatura Ústavního soudu.

17. Protože vazba výrazně zasahuje do osobní svobody jednotlivce, musí trestní soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnit; nestačí povšechné a nicneříkající odůvodnění. Trestní soudy musí zvážit všechny argumenty, které mluví ve prospěch i neprospěch obviněného. Pokud se rozhodnou pro vzetí obviněného do vazby či o jejím pokračování, musí jasně, přehledně a srozumitelně vysvětlit, odkud a z čeho vyplývá vazební důvod. Důvodná obava musí mít oporu v konkrétních okolnostech, které vyvolávají obavu, že se naplní vazební důvod (v nyní posuzovaném případě útěkový). Nadto z textu vazebního rozhodnutí musí obviněný vyčíst, že se trestní soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi (nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV.ÚS 170/25 a tam citovaná judikatura).

18. V posuzovaném případě Nejvyšší soud vazbu stěžovatele odůvodnil v jediném bodě svého usnesení, a to tím způsobem, že "dosud zjištěné skutečnosti zakládají důvodnou obavu, že obviněný by se mohl pobytem na neznámém místě, a to i v cizině, vyhýbat trestnímu řízení. S právní kvalifikací zvlášť závažného zločinu a dvou přečinů, pro něž je stíhán, se rovněž pojí hrozba uložení citelného trestu odnětí svobody, přičemž obviněný je zároveň cizím státním příslušníkem, který na území České republiky přicestoval pouze za účelem návštěvy své sestry a poškozené, později za účelem trestního řízení, neboť v mezidobí pobýval v Německu." 19. Takové odůvodnění v kontextu shora uvedených požadavků nemůže obstát. Je patrné, že Nejvyšší soud neuvedl konkrétní okolnosti, které jej vedly k rozhodnutí o vazbě stěžovatele. Nezvážil všechny relevantní argumenty, které mluví ve prospěch i neprospěch vzetí stěžovatele do vazby (povědomí Nejvyššího soudu o skutečnostech hovořících v neprospěch vazby stěžovatele bylo samozřejmě omezeno rozhodováním v neveřejném zasedání). Citované odůvodnění vzetí stěžovatele do vazby lze charakterizovat jako povšechné a nicneříkající, nadto zcela neaktuální (s několikaměsíčním časovým odstupem od posledního meritorního rozhodnutí ve věci). Takové však být zásadně nemá.

20. Pokud jde o zmínku Nejvyššího soudu o vysokém trestu hrozícím stěžovateli, z judikatury je zřejmé, že již v době rozhodování o vazbě musí skutečně hrozit zmiňovaný vysoký trest, nestačí pouhý odkaz na zákonné rozpětí trestu (nález ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 356/16). Současně hrozba vysokým trestem může zakládat existenci útěkového vazebního důvodu, jestliže je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu odůvodněn předpoklad, že obviněnému hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let, přičemž ovšem nelze říct, že trestní soudy smí obviněného vzít do vazby nebo ho v ní ponechat jen a pouze proto, že mu hrozí trest odnětí svobody v délce nejméně osmi let (nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV.ÚS 170/25). Riziko útěku musí být dle judikatury hodnoceno také s ohledem na další relevantní faktory, jako jsou charakter obviněného, jeho majetek, kontakty v zahraničí, rozsah jeho místně založených citových a zaopatřovacích vazeb atd. Útěkovou vazbu lze uložit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat. Argumenty použité na podporu této důvodné obavy k ní musí mít jasnou vazbu, a tedy nemůže jít o riziko obecné (nález ze dne 15. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 2438/25).

21. Nejvyšší soud v případě stěžovatele vzal hrozbu "citelného trestu" jako důvod pro útěkovou vazbu, nicméně nikterak nespecifikoval, jaký vysoký trest stěžovateli hrozí a z čeho výši předpokládaného trestu lze dovodit, navíc za situace, že stěžovateli byl v projednávané trestní věci uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Vedle tvrzeného hrozícího trestu Nejvyšší soud zřejmě bral do úvahy také jiné okolnosti. Nicméně z odůvodnění (zmíněna je možnost pobytu na neznámém místě či pobývání stěžovatele v Německu) není zřejmé, v čem Nejvyšší soud spatřoval reálné riziko, že se stěžovatel bude v případě propuštění skrývat nebo uprchne. Z odůvodnění Nejvyššího soudu lze dovodit maximálně riziko obecné, které ovšem k ospravedlnění útěkové vazby nestačí.

22. Vzhledem k tomu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud nesplnil povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí o omezení osobní svobody stěžovatele a rovněž v důsledku toho došlo k porušení základních práv stěžovatele chráněných čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

23. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výrok III. napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu