I.ÚS 1292/08
V PLATNOSTI- MS Praha 1 Cad 35/2004-115
- NSS 6 Ads 58/2007-266
- ÚS I.ÚS 1292/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který se domáhal přiznání plného invalidního důchodu na základě nároku na rovný přístup k právu a hmotné zabezpečení. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., protože stížnost byla zjevně neopodstatněná. Podle rozhodnutí nemá stát povinnost zajišťovat práci nebo zaměstnání osobám ve vazbě, které zavinily svou situaci trestnou činností. Stěžovatel si vlastním jednáním způsobil omezení možnosti získávání pojištění, a proto nemůže očekávat přiznání důchodu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, Fryštátská 2064/57b, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 3. 2004, čj. X, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, čj. 1 Cad 35/2004 - 115, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, čj. 6 Ads 58/2007 - 266, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V zákonné lhůtě podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí státních orgánů, kterými bylo porušeno jeho právo na rovný přístup k právu, právo na zaměstnání a právo na hmotné zabezpečení v době nezpůsobilosti k práci. Zajištění práva na práci mu bylo odepřeno za situace, kdy byl od roku 1992 do roku 1999 ve vazbě a bylo mu znemožněno ucházet se o práci a žádat o zprostředkování zaměstnání úřad práce. V době vazby se stěžovatel o práci aktivně ucházel, avšak z nedostatku pracovních příležitostí mu nebylo vyhověno. Podle přesvědčení stěžovatele mu mělo být po dobu výkonu vazby zachováno stejné právo na práci jako u jiných občanů, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Z výše uvedeného stěžovatel dovodil, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu splňující předpoklady ustanovení § 5 odst. 1 písm. l) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť faktická absence práce nebyla stěžovatelem zaviněna. Bylo tedy povinností věznice, aby jej zaevidovala jako uchazeče o zaměstnání u místně příslušného úřadu práce, z čehož by vyplynulo vyplácení hmotného zaopatření v nezaměstnanosti a následně i běh náhradní doby pojištění, což by znamenalo splnění potřebné doby pojištění, a stěžovatel by tak získal nárok na dávku důchodového pojištění. Z listin připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím ČSSZ byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 40 zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen "zákon o důchodovém pojištění), s odůvodněním, že stěžovatel v rozhodném období před vznikem invalidity získal pouze dva roky a 333 dny pojištění. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který jeho žalobu zamítl. Při přezkumu rozhodnutí ČSSZ vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování zmíněného správního orgánu. Doba pojištění potřebná pro nárok na plný invalidní důchod činí u pojištěnce nad 28 let 5 roků. Potřebná doba pojištění se zjišťuje z období 10ti let před vznikem plné invalidity. Stěžovatel v rozhodném období od 9. 7. 1993 do 8. 7. 2003 získal pouze tři roky a 333 dnů pojištění, takže potřebná doba pojištění podle § 40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění splněna není. K námitce stěžovatele, že byl ve vazbě od roku 1992 do 1. 3. 1999 bez pracovního zařazení, soud poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém pojištění, podle něhož, pokud stěžovatel po dobu vazby k výkonu práce zařazen nebyl, nelze mu uvedenou dobu jako dobu pojištění hodnotit. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítl. V odůvodnění uvedl, že pokud stěžovatel po dobu výkonu vazby nebyl zařazen k výkonu práce, žalovaná ČSSZ z této skutečnosti musela vycházet a nemohla přihlédnout k okolnostem, za jakých k zařazení stěžovatele k výkonu práce nedošlo. Námitka stěžovatele, že vězeňská služba měla zajistit, aby byl veden v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný, je zcela absurdní, protože je nepředstavitelné, aby osoba, která je ve vazbě za závažnou trestnou činnost, docházela na úřad práce a kontaktovala zaměstnavatele nabízející práci. Stěžovatel si svoji situaci zavinil sám tím, že páchal závažnou trestnou činnost, a pokud nemá potřebnou dobu pojištění, nelze mu invalidní důchod přiznat. Rozhodující je doba předcházejících 10 roků před vznikem invalidity, k předcházející době pojištění přihlédnout nelze. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se v ní dovolává svého práva na práci, zakotveného v Listině základních práv a svobod s přesvědčením, že pokud mu byl znemožněn výkon práce ve vazbě, nelze mu to klást k tíži, neboť absence výkonu práce jím nebyla zaviněna. Posláním Ústavního soudu je zkoumat, zda rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před ČSSZ i před obecnými soudy a ústavnost jejich rozhodnutí. Ve věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel ve svých argumentech, uvedených v ústavní stížnosti, pominul, že v daném případě se nemůže jednat o porušení rovnosti subjektů, neboť stát nemá povinnost zajistit právo na zaměstnání osobám, které se dopustily trestné činnosti a jsou proto ve vazbě. Stát rovněž nemá povinnost umožnit osobám ve vazbě výkon práce. Podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, mají právo na zaměstnání osoby, které chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí. Stěžovatel se nemohl o práci ucházet z důvodu výkonu vazby a navíc jeho základní životní potřeby zajišťoval stát. Bylo by proto absurdní, aby stěžovatel ještě pobíral podporu v nezaměstnanosti, když už byl hmotně zajištěn. Jak zcela přiléhavě uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel si vlastním zaviněným jednáním, tj. trestnou činností, způsobil současnou situaci, a nemůže proto vinit stát, že mu nevytvořil podmínky pro výkon práce a tím i podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2008 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.