I.ÚS 131/07
V PLATNOSTI- VS Olomouc 5 Cmo 282/2005-107
- ÚS I.ÚS 131/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, které změnilo náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Soud uvedl, že odvolací soud správně použil § 142 odst. 2 o.s.ř. a založil posouzení úspěchu na celkové výši požadovaných nároků včetně příslušenství. Rozhodnutí bylo logické, přesvědčivé a nevykazovalo znaky svévole ani porušení zásady rovnosti účastníků. Ústavní soud také upozornil, že rozdílný názor na výklad podústavního práva nemůže být základem pro zásah do rozhodovací činnosti soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Eko Bi s.r.o., se sídlem v České Třebové, Semanínská 2050, zastoupené JUDr. R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 282/2005-107 ze dne 5. 10. 2006, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 282/2005-107 ze dne 5. 10. 2006, jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 41 Cm 24/2002-85 ze dne 14. 4. 2005 ve výroku o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně práva na rovnost účastníků v řízení před soudy spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala vůči žalovanému slevy z ceny díla ve výši 1.539.860,- Kč a náhrady vzniklé škody v důsledku vadně provedeného díla - rekonstrukce plaveckého bazénu v Č. Krajský soud v Brně žalobě co do jistiny požadované z titulu slevy na ceně díla a náhrady škody vyhověl a uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce celkem částku 1.672.060,- Kč s 2,5% ročním úrokem ode dne 15. 2. 2005 do zaplacení; částečně žalobu zamítl, a to ve výši požadovaného úroku (stěžovatelka požadovala úrok ve výši 10 % z dlužné částky) a ve stanovení dne, od něhož úrok náleží. Současně stěžovatelce přiznal náhradu všech nákladů řízení ve výši 138.350,- Kč. Vrchní soud v Olomouci změnil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve výroku o nákladech řízení tak, že přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení pouze v částce 44.272,- Kč. Uvedl, že v konkrétním případě nejsou dány důvody přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši podle § 142 odst. 1 o.s.ř., ale že je třeba náklady poměrně rozdělit podle § 142 odst. 2 o.s.ř., protože neúspěch stěžovatelky není jen nepatrný. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že pro stanovení míry úspěchu je nutno brát zřetel nejen na požadovanou jistinu, ale i na její příslušenství. Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí a poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04 a sp. zn. I. ÚS 257/05, v nichž je konstatováno, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Tvrdí, že v řízení před soudem I. stupně dosáhla z hlediska materiální spravedlnosti plného úspěchu, neboť v pozici žalobce prokázala existenci všech žalobou uplatněných nároků, tj. nároku na slevu z ceny díla a nároku na náhradu škody. Z pohledu právního základu sporu tak podala žalobu zcela opodstatněně a žalovaný žádný úspěch nedosáhl. Pokud odvolací soud nerozhodl v předmětné věci o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř., ale podle § 142 odst. 2 o.s.ř., porušil tím její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž prohlašuje, že "dochází ke zjevné nerovnosti mezi účastníky řízení v důsledku použití odlišných kriterií ve vztahu k posouzení míry úspěchu ve věci a kriterií použitelných podle obecně závazného právního předpisu k vyúčtování nákladů účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řízením, a to nákladů účastníka na jeho právní zastoupení". Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí ve výroku II. zrušil. II. Vrchní soud v Olomouci ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí je nutno při úvaze o úspěchu a neúspěchu každého z účastníků řízení vzít zřetel nejenom na v žalobě požadovanou jistinu, ale též na její příslušenství. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že v tomto vyjádření nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. č.j. 41 Cm 24/2002 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobce a žalobou ve znění jejích změn se domáhala slevy z ceny díla ve výši 1.539. 860,- Kč a náhrady škody ve výši 132.200,- Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 41 Cm 24/2002-85 ze dne 14. 4. 2005 ve výroku I. žalobu částečně zamítl co do požadavku na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 1.672.060,- Kč, a to za období od 1. 3. 2000 do 14. 2. 2005, a dále na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 1.672.060,- Kč za období od 15. 2. 2005 do zaplacení, a to v rozsahu 7,5 %. Ve výroku II. soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 1.672.060,- Kč s 2,5% ročním úrokem z prodlení od 15. 2. 2005 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. pak žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 138.350,- Kč jako náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem č.j. 5 Cmo 282/2005-107 ze dne 5. 10. 2006 potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. (přiznání slevy z díla a náhrady škody ve výši 1.672.060,- Kč spolu s 2,5% ročním úrokem z prodlení) a změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na poměrné náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 44.272,- Kč. Ke změně ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud uvedl, že v tomto případě nejsou dány důvody přiznání náhrady nákladů stěžovatelce v plné výši ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., ale že je třeba je poměrně rozdělit podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., protože neúspěch stěžovatelky není jen nepatrný. Tento závěr odvolací soud odvodil z toho, že při úvaze o úspěchu a neúspěchu každého z účastníků řízení je nutno vzít v úvahu nejen v žalobě požadovanou jistinu, ale též požadované příslušenství. Odvolací soud poté, co kapitalizoval stěžovatelkou požadované příslušenství k datu vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, dospěl k závěru, že úspěch stěžovatelky byl jen 66 % a neúspěch 34 %, a proto stěžovatelce ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na poměrnou náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 32 %. Ústavní stížností bylo napadeno pouze rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, nesouhlas s právním názorem obecných soudů a s jejich výkladem podústavního práva, resp. rozdílný názor na jeho interpretaci, případně obhajoba vlastní argumentace, předestřená již obecným soudům k posouzení v pravomocně skončeném řízení, nejsou zásadně důvodem k zásahu Ústavního soudu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů a nemohou ve svém důsledku porušení základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny založit. Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. To je opakovaně vysloveno v rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006). V nich rovněž prohlásil - jak již bylo uvedeno - že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro výklad příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy v zásadě podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě; ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru lze odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu, která se ústavněprávní dimenzí soudních rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zabývá (srov. např. III. ÚS 529/04 a judikáty tam citované). V předmětné věci Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal porušení pravidel stanovených v příslušných právních předpisech (ustanovení § 142 o.s.ř.) a vyjádřených i v rozhodovací praxi obecných soudů. Odvolací soud s přihlédnutím k celkovému výši stěžovatelkou uplatněných nároků včetně příslušenství a ve srovnání s přisouzenou částkou rozhodl o poměrné náhradě nákladů a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho argumentace je logická, přesvědčivá, nemá znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem, který z něho odvolací soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Stěžovatelka argumentovala rovněž názorem, který Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (a dříve např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005), že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Ústavní soud dovozuje, že obdobné posouzení případu je možné pouze tam, kde se shodují i východiska věci, leč pokud jsou podmínky odlišné, musí rozhodnutí vycházet z těchto odlišných podmínek. Odkaz stěžovatelky na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu není v tomto případě na místě, protože oba uvedené nálezy vycházely z podmínek odlišných od podmínek v této souzené věci. Zde obecný soud sice v meritu věci vyhověl žalobě, ale do značné míry zamítl uplatněný nárok na úroky z prodlení, neboť jejich výše nebyla 10 % - jak bylo žalováno - nýbrž jen 2,5 % a nadto jej stěžovatel neoprávněně uplatňoval i za dobu od 1. 3. 2000 do 14. 2. 2005, tedy za dobu značně dlouhou. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že dochází ke zjevné nerovnosti mezi účastníky řízení v důsledku použití odlišných kriterií ve vztahu k posouzení míry úspěchu ve věci a kriterií použitelných podle obecně závazného právního předpisu k vyúčtování nákladů účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řízením (nákladů účastníka na jeho právní zastoupení), Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka zde srovnává nesrovnatelné. Na jedné straně jsou kritéria, která vyplývají z ustanovení § 142 o.s.ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to kritéria, na jejich základě rozhoduje soud. Nelze proto s nimi srovnávat pravidla stanovená pro účtování nákladů právního zastoupení, což jsou podpůrná pravidla stanovená v podzákonných právních předpisech, podle nichž postupují oba účastníci občanského soudního řízení. Nelze proto ani z tohoto hlediska hovořit o porušení zásady rovnosti mezi účastníky řízení. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušena nebyla. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2007 Vojen Güttler v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.