I.ÚS 132/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 650/135B, Trenčín, Slovenská republika, adresa pro doručování v ČR: JUDr. Antonín Blažek, advokát se sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2021 č. j. KSBR 31 INS 25648/2014, 2 VSOL 498/2021-A-620, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho návrhu (v dřívějším řízení v procesním postavení dlužníka) na vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci tak, že soudkyně Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") JUDr. Alena Knapilová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014. Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení, proti stěžovateli, v té době většinovému společníkovi společnosti REALITY - X39 CZ s. r. o., (dále rovněž "dlužník" nebo "společnost"), bylo dne 26. 3. 2010 zahájeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 3141/2010 insolvenční řízení, které bylo přiděleno soudkyni JUDr. Knapilové. Následně bylo rozhodnuto o úpadku společnosti a na její majetek byl prohlášen konkurs. Stěžovatel do insolvenčního řízení přihlásil svoji pohledávku za dlužníkem ve výši 6 609 200,- Kč s příslušenstvím ve výši 144 859,18 Kč, vzniklou na základě kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2009 ve znění dodatku č.

1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením rozhodl o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Knapilové vznesené stěžovatelem tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci v předmětném insolvenčním řízení. Vrchní soud uvedl, že stěžovatel svojí námitkou napadá postup jmenované soudkyně v předmětném insolvenčním řízení, i když zákon takový důvod pro vyloučení soudce zakazuje. Rovněž druhou námitku uvedenou stěžovatelem - nepřípustný (nepřátelský) poměr soudkyně ke stěžovateli neshledal vrchní soud důvodnou nejen proto, že ji jmenovaná soudkyně zcela vyloučila, ale především proto, že z obsahu spisu na podporu takového závěru nic nezjistil. Nad rámec vrchní soud zdůraznil, že takové návrhy podávají účastníci řízení soustavně, přičemž vrchní soud o nich již opakovaně rozhodoval a se všemi důvody v nich uvedenými se vypořádal, když návrhy na vyloučení soudců, které jsou výlučně obstrukčního charakteru, podávají účastníci řízení (dlužník a někteří z věřitelů) koordinovaně se zřejmým záměrem znemožnit krajskému soudu pokračovat v řízení a rozhodnout o insolvenčním návrhu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup soudkyně krajského soudu i některých soudců vrchního soudu v předmětném insolvenčním řízení považuje za nestandardní, přičemž se tvrzeními o nepřátelském postoji těchto soudců nadřízený soud odmítá vážně zabývat, označuje-li je jen za procesní obstrukce s poukazem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 sen. zn. NSČR 104/2017. Napadené usnesení považuje stěžovatel za nedostatečně (nepřiměřeně) odůvodněné a tím odporující závěrům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11, IV. ÚS 1834/10, III. ÚS 511/02 a III. ÚS 961/09). Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by tak měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí nikoliv rozhodnutí dílčí, přestože jsou sama o sobě pravomocná. Ústavní soud jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým nebyla věc pravomocně skončena (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3794/19, IV. ÚS 2818/21 a řady dalších). Za nikoli konečná Ústavní soud podle své judikatury považuje i rozhodnutí, kterými soud rozhodl o nevyloučení úřední osoby (soudce) z projednávání a rozhodnutí ve věci a ústavní stížnosti proti nim odmítá jako nepřípustné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 4080/18, IV. ÚS 1823/20 a I. ÚS 290/21). Na závěr Ústavní soud poznamenává, že je mu znám obstrukční postup stěžovatele spočívající ve vznášení opakovaných námitek podjatosti soudců i v jiných (insolvenčních) řízeních (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3209/18). Ústavní soud při posouzení této otázky z odkazem na svoji judikaturu souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že nadužívání námitky podjatosti je spojeno se zneužitím práva (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3216/14 a I. ÚS 988/12), přičemž zásada zákazu zneužití práva se neuplatňuje jen v hmotném právu, ale též výslovně v právu procesním (§ 2 o. s. ř.). V předmětné věci podmínka konečného rozhodnutí ve věci stěžovatelem nebyla před podáním ústavní stížnosti splněna. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. března 2022 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj