I.ÚS 1327/21
V PLATNOSTI- KS Brno 59 Co 225/2020-2301
- ÚS I.ÚS 1327/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval výsledkem sporu, ale rozhodl, že napadený rozsudek nevykazuje porušení ústavních práv. Stěžovatel se domáhal zrušení zákazu styku a změny výživného, avšak soud uznal, že obecné soudy správně odůvodnily své rozhodnutí. Ústavní soud nepřezkoumává důkazní hodnocení nebo výběr pracovních příležitostí, protože to spadá do pravomoci obecných soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinou Charvátovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 59 Co 225/2020-2301, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných mu čl. 15 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po doplnění návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ve věci úpravy výživného na dobu před i po zletilosti ke zletilému F. K. a o úpravě výživného, o zrušení zákazu styku a o úpravě styku s nezletilým M. K., bylo rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 6. 2020 rozhodnuto tak, že návrh otce na zrušení zákazu jeho styku s nezletilým M. K. se zamítá (výrok I.). Výrokem II. a III. bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele ke zletilému F. K. - výživné ve výši 4 200 Kč měl stěžovatel platit k rukám zletilého syna, jemuž měl uhradit též dlužné výživné ve výši 50 540 Kč. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost hradit k rukám matky výživné na nezletilého M. K. ve výši 3 700 Kč, rovněž mu byla uložena povinnost zaplatit k rukám matky dlužné výživné na nezletilého ve výši 43 900 Kč. Výrokem VI. bylo rozhodnuto tak, že se mění výroky II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 7. 2. 2012, č. j. 60 Co 457/2011-274. Výrokem VII. byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného. Výrokem VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K podanému odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku I. tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a III. ruší a řízení se zastavuje. Výrokem II. byl rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. a VII. potvrzen. Výrokem III. změnil odvolací soud výši vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému M. na částku 2 800 Kč měsíčně, což se odrazilo též ve výši dlužného výživného, které odvolací soud stanovil částkou 33 600 Kč. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel je toho názoru, v souvislosti s jeho výdělkovými možnostmi mu bylo upřeno právo na svobodnou volbu povolání. Toto právo bylo stěžovateli upřeno u soudního jednání konaného dne 20. 1. 2021 u krajského soudu, kde předseda senátu vyjmenoval několik společností, které práci nabízí a u nichž otec práci nehledal. K tomuto stěžovatel uvedl, že soudem označené společnosti práci nenabízely nebo pracovní místo bylo již obsazené. Stěžovatel je instruktorem lyžování a z důvodu covid pandemie nemůže vykonávat svoji práci v cizině. Dále stěžovatel nesouhlasí s dříve vysloveným zákazem styku s nezletilým synem, neboť důvody pro tento zákaz již odpadly. Navíc, ve vztahu k nezletilému M. se žádného trestného činu nedopustil. Zákaz styku se tak jeví nadbytečným. Krajský soud se podle stěžovatele řádně nevypořádal s tím, že zletilý syn F. od listopadu 2020 žije u otce, přičemž matka na jeho výživu nepřispívá řádně a včas. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přestože ústavní stížnost zmiňuje ústavněprávní rozměr, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však Ústava České republiky Ústavnímu soudu nedává. Hodnocení důkazů a právní posouzení věci spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud smí realizovat svou pravomoc pouze v případě zásahu do základních práv a svobod, pokud důkazní řízení bylo zcela mimo limity kladené ústavním právem, případně, pokud právní hodnocení vykazuje takové vady, které porušují základní práva a svobody stěžovatelů. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud v napadeném rozsudku nezohlednil tu skutečnost, že zletilý syn F. s ním žije ve společné domácnosti, nelze mu dát zapravdu. Je tomu tak proto, že výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu, jimiž byla stěžovateli nově stanovena vyživovací povinnost a dlužné výživné vůči zletilému F., byly odvolacím soudem zrušeny. Poukazuje-li stěžovatel na to, že odvolací soud uvedl v průběhu odvolacího jednání a následně i v rozsudku některé společnosti, jež poptávají zaměstnance, nelze tento postup soudu vnímat jako uložení povinnosti k výkonu určitého typu práce. Z odůvodnění jak nalézacího, tak i odvolacího soudu vyplynulo, že obecné soudy neuvěřily stěžovateli jím deklarovanou výši příjmu, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Stěžovateli není těžké uvěřit v tom smyslu, že omezení související s pandemií Covid 19 se dotkly jeho možnosti vykonávat práci lyžařského instruktora. To však ještě neznamená, že by byl stěžovatel zbaven své vyživovací povinnosti ke svým dětem, zvláště pak v situaci, kdy vyživovací povinnost nebyla stanovena v nijak neobvyklé výši. Bylo na stěžovateli, aby i v mimořádné celospolečenské situaci, výkonem prakticky jakékoliv jiné pracovní činnosti, zajistil výživu svých dětí. Podle náhledu Ústavního soudu byl ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu řádně odůvodněn a z toho důvodu jej lze považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.