I.ÚS 1328/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2025 č. j. 4 Tdo 787/2025-990, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2025 č. j. 6 To 324/2024-937 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 28. srpna 2024 č. j. 102 T 181/2021-893, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, pobočka v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 28. 8. 2024 č. j. 102 T 181/2021-893, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 1 roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Dále byl stěžovateli podle § 73 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozených. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2025 č. j. 6 To 324/2024-937 byla zamítnuta odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozených. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025 č. j. 4 Tdo 787/2025-990 bylo následně odmítnuto dovolání stěžovatele.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu, za který byl odsouzen. Upozorňuje na princip tzv. omezené důvěry v dopravě, který dle stěžovatele aplikoval Nejvyšší soud svévolně. Namítá, že závěr Nejvyššího soudu týkající se toho, že pokud stěžovatel mohl i při nejpříznivější variantě vidět motocykl, se kterým se srazil, a pokud jej přesto neviděl, pak se nevěnoval řízení, je svévolný. Řádně dle stěžovatele nebyla zjištěna výhledová vzdálenost, pokud soudy vycházely jen z protokolu o dopravní nehodě, kde policisté tuto vzdálenost uvedli, aniž by bylo patrné, jak k ní dospěli. Namítá také, že bylo třeba v řízení doplnit dokazování o výslechy svědků a policistů, nicméně soud tyto důkazy neprovedl bez akceptovatelného vysvětlení. Ve shodě se stanoviskem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství má stěžovatel za to, že zavinění dopravní nehody je výlučně na straně řidiče motocyklu, který jel výrazně vyšší než povolenou rychlostí v obci.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti stěžovatel vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Naposledy tak učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, ve kterém je podrobně vypořádána část námitek, které stěžovatel přednáší i Ústavnímu soudu - argumentace týkající se opomenutých důkazů (bod 63. usnesení Nejvyššího soudu) či zjištění výhledové vzdálenosti (bod 58. usnesení Nejvyššího soudu). Na usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud na tomto místě odkazuje a upozorňuje, že svým postupem se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší.

6. Dále k argumentaci stěžovatele Ústavní soud doplňuje, že obecné soudy vycházely správně ze zásady in dubio pro reo, což je opakovaně vysvětleno i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Obecné soudy posuzovaly věc i v kontextu hraničních hodnot rychlosti motocyklu, které byly stanoveny ve prospěch stěžovatele, přičemž i z těch vyplynulo, že při důsledném sledování provozu mohl stěžovatel poškozeného zaregistrovat. Na základě těchto úvah pak obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel nevěnoval dostatečně řízení, tedy i k závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem, že by Nejvyšší soud přistoupil svévolně k aplikaci principu omezené důvěry v dopravě. Nejvyšší soud vysvětlil v napadeném usnesení, že provedeným dokazováním byla vyloučena situace, že by stěžovatel neměl možnost vidět poškozeného. Stěžovatel tak nedbal zvýšené opatrnosti a důsledně před odbočením nezkontroloval situaci na silnici. Odbočovací manévr, jak vysvětlil Nejvyšší soud, stěžovatel provedl v podstatě tzv. naslepo a nemohl případně provést jakýkoli odhad jízdy poškozeného. Nakonec pokud jde o argument stěžovatele, že zavinění dopravní nehody je výlučně na straně řidiče motocyklu, jelikož jel vyšší než povolenou rychlostí v obci, obecné soudy dospěly k závěru, který posvětil i Nejvyšší soud, že se stěžovatel i poškozený na vzniku nehodového děje podíleli stejnou měrou. A tento závěr řádně odůvodnily, a to tak, že s odkazem na provedené dokazování konstatovaly, že stěžovatel se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a nepřizpůsobil se situaci v provozu na pozemní komunikaci; neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích, nevěnoval se plně řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu, při odbočování na křižovatce nedbal zvýšené opatrnosti a nedal přednost protijedoucímu motocyklu.

7. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj tzv. libovolně, na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Naopak, k závěru o stěžovatelově vině dospěly na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Vzhledem k tomu neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu