I.ÚS 135/26
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který se proti rozhodnutím soudů vyslovil proti výši odměny za právní služby podle advokátního tarifu. Soud uvedl, že stížnosti proti rozhodnutím o nákladech v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, pokud nejsou přítomny mimořádné okolnosti přesahující vlastní zájem stěžovatele. I když stěžovatel odkazoval na nález, ve kterém bylo ustanovení tarifu zrušeno, Ústavní soud zdůraznil, že takové rozhodnutí vyčerpává kvalitativní rozměr v podobných případech. Rozhodnutí bylo v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž stížnosti s podobnou argumentací nejsou přípustné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Emila Fischera, advokáta, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 310/2025-16 ze dne 14. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 212 L 72/2025-10 ze dne 17. 10. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 375/2025-16 ze dne 19. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 163 L 313/2025-10 ze dne 17. 10. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 388/2025-19 ze dne 20. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 161 L 287/2025-13 ze dne 14. 10. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 287/2025-16 ze dne 24. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 163 L 317/2025-10 ze dne 22. 10. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 290/2025-13 ze dne 24. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 163 L 310/2025-8 ze dne 17. 10. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 404/2025-16 ze dne 20. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 163 L 314/2025-10 ze dne 22. 10. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 324/2025-14 ze dne 27. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 162 L 144/2025-8 ze dne 17. 10. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 272/2025-16 ze dne 24. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 162 L 142/2025-10 ze dne 15. 10. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a L. T., Š. Z., B. O., P. J., E. F., I. K., B. Č. a S. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy ustanoven opatrovníkem vedlejších účastníků. Obvodní soud přiznal v každém jednotlivém usnesení stěžovateli odměnu za jeden úkon právní služby podle § 7 bod 3 a § 9 odst. 7 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) - tedy odměnu ve výši 1 000 Kč. Podle stěžovatele ale obvodní soud protiústavně aplikoval § 9 odst. 7 advokátního tarifu, protože měl postupovat podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu. Městský soud však napadenými rozhodnutími tato usnesení potvrdil.
2. Stěžovatel proto podal ústavní stížnost, v níž navrhuje všechna napadená rozhodnutí zrušit. Má za to, že soudy porušily jeho právo na rovné zacházení ve spojení s právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 1 a 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 32/25, který podle něj potvrdil správnost jeho úvah a v jeho věci aplikovaný § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušil.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37 a např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/25, bod 6; I. ÚS 3227/24, bod 6; I. ÚS 689/25, body 2 až 5; či IV. ÚS 2528/21, bod 11).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou takovou jinou mimořádnou okolnost, která by přesahovala jeho vlastní zájmy, neuvádí. Odkazuje pouze na nález sp. zn. Pl. ÚS 32/25, ve kterém plénum na návrh Veřejného ochránce práv zrušilo ustanovení, které před vydáním tohoto nálezu aplikovaly soudy v napadených rozhodnutích. Jak ale vyplývá z výše citovaného stanoviska, pokud Ústavní soud již posoudil otázku ústavněprávní relevance, která původně u určitého typu případů vytvářela kvalitativní dimenzi významně přesahující vlastní zájmy stěžovatele, je tím v dalších typově stejných případech tato dimenze vyčerpána, resp. přinejmenším výrazně oslabena. V případě, že stěžovatel netvrdí v dotčené věci nějakou jinou mimořádnou okolnost, která by takový kvalitativní rozměr zakládala, je třeba k ní přistupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu jako k běžné bagatelní věci. Jinými slovy, skutečnost, že Ústavní soud v určitém okamžiku zasáhl i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2/25).
5. Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti ve stěžovatelově případě neshledal. Rozhodl tak obdobně jako o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 219/26 a II. ÚS 118/26). Ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.