I.ÚS 1356/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Štěpánky Pantlíkové, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 22 Cdo 2902/2025-302, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2025 č. j. 57 Co 30/2025-246 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. října 2024 č. j. 10 C 313/2022-187, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Ing. Jaroslava Hruboně, Ing. Romana Horvátha, Ing. Lenky Horváthové, Lubomíra Chlopčíka a Jany Chlopčíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o zřízení práva nezbytné cesty. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 10. 2024 č. j. 10 C 313/2022-187 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na povolení práva nezbytné cesty spočívajícím v právu průchodu a průjezdu bez omezení přes žalobou specifikované pozemky. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 4. 2025 č. j. 57 Co 30/2025-246 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Dovolání stěžovatelky následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2026 č. j. 22 Cdo 2902/2025-302 odmítl, neboť jej neshledal věcně projednatelným.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že posouzení žaloby obecnými soudy je zjevně nepřiměřené a rozporné s dobrými mravy. Rozhodnutím obecných soudů došlo podle jejího názoru ke znemožnění řádného užívání pozemků z její strany.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud se mohl zabývat ústavní stížností pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť nebylo pro absenci podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku uvedených v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (absentující řádné uplatnění dovolacího důvodu a vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání) věcně projednatelné. Tedy fakticky odmítl dovolání pro existenci vad. Ústavní soud se zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí a tím neodepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu (obdobně nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15, bod 20).

6. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatelky, aby způsobem předvídaným občanským soudním řádem vymezila předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Jak plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, této povinnosti stěžovatelka nedostála. Stěžovatelka sice v dovolání obecně tvrdila, že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně nijak blíže nespecifikovala, v jaké konkrétní právní otázce se měl krajský soud od judikatury odchýlit. Dále pak stěžovatelka (rovněž jen obecně) tvrdila, že v její věci nebylo možné aplikovat v dovolání specifikované rozsudky Nejvyššího soudu, neboť se v nich jednalo o skutkově odlišné situace. Tvrdila také rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, ze které podle ní vyplývá, že nemá-li možnost parkovat s vozidlem v blízkosti domu, pak jde o stav, kdy zvolený rozsah a obsah nezbytné cesty nezasahuje nepřiměřeně do práv žalovaných a škoda na služebném pozemku nepřevýší výhodu nezbytné cesty.

7. Ze shora uvedeného je patrné, že stěžovatelka neuplatnila dovolací důvod a nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, resp. žádný řádně nespecifikovala. Za dané situace Nejvyšší soud postupoval správně, když odmítl podané dovolání pro jeho věcnou neprojednatelnost (resp. fakticky pro existenci vad). Jeho postup odpovídá stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Ostatně ani v ústavní stížnosti se stěžovatelka proti postupu Nejvyššího soudu nijak nevymezila.

8. Jde-li o napadené rozsudky okresního a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nemohl nijak zohlednit.

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu