I.ÚS 1360/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Rybnikářem, sídlem třída Kapitána Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 20 C 174/2021-59 ze dne 4. 9. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 293/2024-89 ze dne 26. 3. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3262/2025-165 ze dne 25. 2. 2026, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 4 079 000,50 Kč za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon o odpovědnosti za škodu), která podle něj vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudu (resp. nezákonným rozhodnutím) ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012. Nesprávný úřední postup (resp. nezákonné rozhodnutí) podle stěžovatele způsobil, že: - stěžovatel pozbyl členská práva a povinnosti k bytu v bytovém domě v hodnotě 4 000 000 Kč; - byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady řízení dalším účastníkům celkem ve výši 58 264 Kč; - vznikly stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 21 379,50 Kč.

2. Městský soud žalobu o zaplacení částky 4 079 000,50 Kč zamítl, protože rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, která podle tvrzení stěžovatele byla nezákonná pro nesprávný úřední postup, jehož se soudy dopustily, nebyla pro nezákonnost zrušena a stěžovatel nevyužil všechny možnosti jejich dalšího přezkumu. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.

3. Stěžovatel napadl všechna výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítá porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny. Argumentaci předloženou v ústavní stížnosti lze shrnout do dvou okruhů.

4. V rámci prvního okruhu stěžovatel rozporuje právní posouzení městského soudu i krajského soudu, zda může vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím i v případě, že toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno. Stěžovatel odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž byl připuštěn vznik odpovědnosti státu za škodu i bez zrušení nebo změny nezákonného rozhodnutí.

5. Druhý okruh stěžovatelovy argumentace směřuje proti závěrům krajského soudu a Nejvyššího soudu. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil, že nevyužil všechny opravné prostředky ke změně či zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dřívějším řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání a později i ústavní stížnost. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se dovoláním věcně nezabýval, ačkoli uplatnil dovolací námitky vztahující se ke všem důvodům, pro které byla žaloba zamítnuta.

II. Posouzení Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do?jejich rozhodování zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jen z hlediska ústavnosti.

8. K prvnímu okruhu argumentace stěžovatele Ústavní soud uvádí, že městský i krajský soud posoudily otázku vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ústavně konformně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Již krajský soud správně vysvětlil, že nálezy sp. zn. II. ÚS 3516/20 a III. ÚS 3319/22, na které stěžovatel odkazuje i v ústavní stížnosti, nelze aplikovat na nyní projednávanou věc. V citovaných "nálezech sice Ústavní soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu nemusí být vždy změna či zrušení nezákoné[ho] rozhodnutí [...], ale nezákonnost rozhodnutí musí být konstatována v jiném rozhodnutí státního orgánu a [stěžovatel] ji nezavinil, respektive nelze po [stěžovateli] rozumně požadovat, aby uplatnil jiné opravné prostředky, než jaké zvolil. O žádný z těchto případů se v dané věci nejedná, neboť nezákonnost rozhodnutí nebyla konstatována ani v jiném rozhodnutí státního orgánu, naopak dovolací soud, který ve věci opakovaně rozhodoval, uvedl, že rozhodnutí nezákonná nejsou, a pokud se vady vyskytly v prvostupňovém řízení, byly zhojeny v řízení odvolacím a v tomto žádné procesní vady neshledal[;]" (bod 16 rozsudku krajského soudu).

9. Ústavní soud upozorňuje, že podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu má svůj význam a nepříčí se podstatě práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Brání totiž tomu, aby se řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím stalo paralelním prostředkem pro přezkum zákonnosti rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 668/25, bod 34, a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/21, bod 19). Na tento problematický aspekt v nynější věci upozornil také rozsudek městského soudu v bodě 7: "Soud nemůže v tomto řízení posuzovat [...] procesní postupy jiných soudů v jiných řízení, kdy k tomuto slouží postup stanovený v občanském soudním řádu v podobě řádných a mimořádných opravných prostředků. Jiný právní názor u jiného soudu v jiné věci není důkazem nezákonnosti rozhodnutí tohoto napadeného rozhodnutí, který je předmětem nároku [stěžovatele]." 10. Ústavní soud již v několika případech dospěl k závěru, že podmínka podle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu může být prolomena (teleologicky redukována) a práva na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím se lze domáhat, i když nebylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno či změněno. Je nutné zdůraznit, že jde pouze o výjimečné případy charakterizované velmi specifickými okolnostmi, ve kterých by bylo trvání na podmínce zrušení či změny rozhodnutí nepřiměřeně formalistické a fakticky by vylučovalo odpovědnost státu za škodu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 668/25, bod 41; II. ÚS 3516/20, bod 41; a III. ÚS 3319/22, bod 30). V projednávané věci však žádné takové mimořádné okolnosti nenastaly. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel měl k dispozici standardní procesní nástroje a některé z nich neúspěšně využil.

11. Absenci nezákonného rozhodnutí přitom nelze obejít argumentací, že tvrzená škoda vznikla nesprávným úředním postupem soudu (a nikoliv rozhodnutím), pokud se tvrzená pochybení soudu stala v průběhu soudního řízení, a odrazila se tak v obsahu vydaného rozhodnutí (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 99/08, bod 25; či II. ÚS 3516/20, bod 36).

12. Jelikož není splněna základní podmínka úspěšnosti žaloby ve smyslu § 5 zákona o odpovědnosti státu za škodu a čl. 36 odst. 3 Listiny, obecné soudy žalobě nemohly vyhovět. Na jejich závěru o nedůvodnosti žaloby - který stěžovatelovi srozumitelně vysvětlily - proto není nic protiústavního. Další námitky stěžovatele týkající se nesprávností v odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu nejsou způsobilé na tomto závěru nic změnit. Z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je významné, že napadená rozhodnutí nevykazují takové procesní nedostatky, aby je bylo možné označit za protiústavní (k povaze čl. 36 odst. 1 Listiny viz nález sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 24-37, a tam citovanou judikaturu).

13. K porušení základních práv stěžovatele tedy napadenými rozhodnutími nedošlo. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu