I.ÚS 1371/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Kausty, advokáta, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 10. dubna 2026 č. j. 1 VZT 9/2026-17 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. března 2026 č. j. 3 KZV 35/2025-366, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto porušení mělo dojít posouzením jeho trestního oznámení jako žádosti o přezkum postupu v trestním řízení.

2. Stěžovatel se jako obhájce v substituci účastnil výslechu svědkyně v přípravném řízení. V průběhu výslechu vznesl stěžovatel námitku proti postupu policejního orgánu a požádal o účast státního zástupce při výslechu, aby byla zajištěna jeho zákonnost. Následně vyšetřovatelka přerušila výslech a následně jej i ukončila. V úředním záznamu v trestním spise uvedla, že byl výslech ukončen z důvodu arogantního a nevhodného chování obhájců, kteří zasahovali do průběhu výslechu. Proti tomuto postupu vyšetřovatelky podal stěžovatel dne 12. 11. 2025 podnět k prověření skutečností Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"), kterým stěžovatel rozuměl trestní oznámení proti jednání vyšetřovatelky pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku a trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku. GIBS však podání stěžovatele postoupil Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě (dále také "KSZ") jako žádost o přezkum postupu v trestním řízení. KSZ jej takto rovněž vyřídilo, přičemž dospělo k závěru, že v namítaném jednání nelze spatřovat naplnění skutkových podstat výše uvedených trestných činů.

3. Stěžovatel proti vyrozumění KSZ podal podnět k výkonu dohledu Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci (dále také "VSZ"). To napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že v jednání nespatřuje trestné činy, jak tvrdí stěžovatel. Vysvětlilo rovněž, proč stejně jako GIBS i KSZ považuje podání stěžovatele za žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a nikoli za trestní oznámení.

4. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti napadeným vyrozuměním s tvrzením, že posouzení jeho podání jako žádosti o přezkum postupu v trestním řízení se vymyká zákonu a představuje tak porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z podání je jednoznačně patrné, že jde o trestní oznámení, které stěžovatel podává sám, nikoli za svého mandanta v rámci trestního řízení. Podání mělo být ze strany státních orgánů posouzeno podle svého obsahu, nikoli pouhou sérií formálních "indicií" - např. hlavičkou dokumentu, formálními prvky dokumentu či tím, že vypadá obdobně jako jiné dokumenty, které stěžovatel v řízení zasílal jménem svého mandanta. Nadto stěžovatel tvrdí, že i při vyložení podání jako žádosti o přezkum postupu v trestním řízení jej nemohlo státní zastupitelství vyřídit, neboť jej stěžovatel svým jménem podat nemohl (naproti možnému podání za obviněnou). Brojí rovněž proti závěru o tom, že nebyl vyšetřovatelkou spáchán trestný čin, neboť státní zastupitelství nesprávně posoudila naplnění znaků skutkových podstat tvrzených trestných činů.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je advokátem, v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st 42/15 tak nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

7. Ústavní soud úvodem předesílá, že dává zapravdu stěžovateli v tom, že státní orgány (obě státní zastupitelství i GIBS) nesprávně posoudily podání stěžovatele jako podnět k přezkumu postupu v trestním řízení namísto trestního oznámení. Z podání je patrné, že úmyslem stěžovatele bylo podat trestní oznámení za svou osobu, přičemž totéž vyplývá z obsahu podání (k tomu § 16a odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a § 59 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). GIBS proto postupovala nesprávně, když podání postoupila KSZ a nezabývala se jím sama.

8. Tento chybný postup však nezapříčinil újmu na právech stěžovatele. Je-li podstatou podání stěžovatele (i jeho ústavní stížnosti), aby se státní orgán zabýval jeho trestním oznámením a posoudil trestní odpovědnost konkrétní osoby, resp. jednání, proti kterému trestní oznámení směřuje, bylo tohoto cíle dosaženo. Přestože to nebyla GIBS, obě státní zastupitelství se na podkladu stěžovatelova podnětu zabývala i možným spácháním trestných činů vyšetřovatelkou - taková povinnost jim ostatně rovněž vyplývá z § 2 odst. 3 a § 158 trestního řádu. Stěžovatel nepředkládá další relevantní argumentaci stran toho, proč by mělo být nedostatečné, že se věcí nezabývala GIBS a jeho trestní oznámení posoudila rovnou státní zastupitelství. Ústavní soud proto uzavírá, že při vyřizování podání stěžovatele bylo náležitě posouzeno, zda byly či nebyly spáchány trestné činy, jak tvrdí stěžovatel, a tento závěr je v napadených vyrozuměních dostatečně odůvodněn.

9. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu