I.ÚS 1374/12
V PLATNOSTI- MS Praha 11 Ca 263/2009-41
- NSS 5 Afs 64/2011-124
- ÚS I.ÚS 1374/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou právnickou osobou, která se domáhala zrušení rozhodnutí správních soudů týkajících se dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2002. Soud se výslovně vyjádřil, že žalobkyně nebyla porušením základních práv a svobod, které jsou zaručeny Listinou a Úmluvou. Rozhodnutí správních soudů byla založena na správném výkladu § 38r zákona o daních z příjmů a na správném uplatnění lhůt stanovených zákonem o správě daní. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji odmítl bez ústního jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, IČO: 25788001, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 5 Afs 64/2011-124, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011 č. j. 11 Ca 263/2009-41, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka uvedla, že podle jejího přesvědčení se oba soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly s její argumentací vztahující se k výkladu § 38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a jejím nárokem na uplatnění daňové ztráty dodatečným daňovým přiznáním ze dne 25. 3. 2008 za zdaňovací období roku 2002; to však bylo správními orgány i soudem považováno za úkon učiněný po lhůtě k tomu stanovené. Dále poukázala na závěr soudů, dle ní nesprávný, týkající se § 38r zákona o daních z příjmů, novelizovaného zákonem č. 261/2007 Sb., i jeho vztahu k podílovým fondům a na nutnost takového výkladu citovaného ustanovení, který by nevybočoval z rozumného výkladu právního předpisu. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud poukazuje na to, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a opodstatněně ji zamítl. V rozsáhlém odůvodnění s poukazem na svou judikaturu vztahující se k daňovému právu, na judikaturu Ústavního soudu i Vrchního soudu v Praze, na věcnou působnost § 38r zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, se vypořádal se všemi námitkami ve stížnosti uplatněnými, týkajícími se výkladu a aplikace citovaného ustanovení a důvodně dovodil správnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě zjištění, že stěžovatelka podala za zdaňovací období roku 2002 řádné daňové přiznání (s vykázanou nulovou výší daně), a k němu dodatečné daňové přiznání s uplatněnou daňovou ztrátou snižující daňovou povinnost podala až v roce 2008, důvodně konstatoval, že toto dodatečné daňové přiznání bylo podáno zjevně po lhůtě stanovené § 41 odst. 4 ve spojení s § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a řízení o něm proto bylo v souladu se zákonem správcem daně oprávněně zastaveno. S ohledem na shodné námitky, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a také v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v dalším odkázat. Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2012 Vojen Güttler, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.