I.ÚS 1375/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele obchodní společnosti RAVAK a.s., se sídlem Obecnická 285, Příbram, zastoupeného Mgr. Bc. Jurajem Juhásem, Ph.D., advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2026 č. j. 29 ICdo 135/2023-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023 č. j. 101 VSPH 114/2023-49 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022 č. j. 176 ICm 5188/2017-32, spojené s návrhem na zrušení § 336 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti CRUZ DEL SUR, a.s., se sídlem Farského 9, Praha 7, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Shrnutí okolností předcházejících podání návrhu

1. Stěžovatel byl přihlášeným věřitelem v insolvenční věci dlužníka, společnosti OLEO CHEMICAL, a.s. V únoru 2017 Městský soud v Praze povolil reorganizaci dlužníka. V květnu téhož roku popřel stěžovatel pohledávku vedlejší účastnice (jakožto dalšího přihlášeného věřitele), čímž vyvolal incidenční spor o pravost přihlášené pohledávky. Tento incidenční spor byl v květnu 2019 usnesením městského soudu přerušen po dobu trvání reorganizace dlužníka. V červenci 2022 vzal městský soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka, čímž byla reorganizace úspěšně dokončena.

2. Městský soud v Praze následně napadeným usnesením rozhodl o (již dříve podané) žalobě stěžovatele na určení pravosti pohledávky. Výrokem I rozhodl, že v řízení se pokračuje. Výrokem II pak žalobu odmítl. S odkazem na § 336 odst. 4 a § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, jakož i s odkazem na judikaturu obecných soudů uvedl, že po úspěšném dokončení reorganizace nelze incidenční spor vést, resp. jej právně relevantním způsobem zahájit - stěžovatel tedy nemá aktivní legitimaci.

3. Stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením potvrdil. Vrchní soud v bodě 15 napadeného usnesení shrnul, že platí § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, na nějž správně odkázal soud prvního stupně. Současně platí, že usnesením, kterým insolvenční soud vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu, přestal mít popěrný úkon stěžovatele vliv, tudíž je namístě incidenční žalobu odmítnout podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona - zákonnou podmínkou pro projednání žaloby je trvání insolvenčního řízení.

4. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud třetím napadeným usnesením zamítl a podrobněji rozebral, z jakých důvodů jsou závěry městského a vrchního soudu správné. Vysvětlil zejména, že v průběhu reorganizace je zájem na ochraně jejího řádného průběhu a na ochraně kolektivního zájmu všech věřitelů nadřazen individuálním zájmům věřitele, který se snaží popřít pravost pohledávky; soud rovněž odkázal na úmysl zákonodárce a účel a smysl dané striktní právní úpravy (srov. zejména body 20 a 23-26 usnesení Nejvyššího soudu). Popěrné úkony tedy nemají po dobu trvání reorganizace právní účinky, jak plyne z § 336 odst. 4 insolvenčního zákona - účinky by nastaly pouze, pokud by byla reorganizace přeměněna v konkurs. V opačném případě (po dokončení reorganizace) zaniká aktivní legitimace popírajícího dlužníka vést incidenční spor.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel ústavní stížností: (1) napadá rozhodnutí soudů, kterými bylo rozhodnuto o nemožnosti pokračovat v incidenčním sporu po skončení reorganizace, (2) navrhuje Ústavnímu soudu zrušení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, v jehož důsledku nelze vést incidenční spor k popření pohledávky věřitele během reorganizace (a dle soudního výkladu ani po jejím skončení).

6. V první části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nemožnosti vést incidenční spor po skončení reorganizace. Způsob, jakým soudy v napadených usneseních vyložily a aplikovaly § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, je podle stěžovatele protiústavní, konkrétně je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Výkladem soudů byl totiž stěžovatel zbaven práva na soudní přezkum pravosti popřené pohledávky.

7. Stěžovatel v této souvislosti předestírá výklad § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, který je podle něj "ústavně konformnější", a dle kterého by bylo možné pokračovat v incidenčních sporech o pravost popíraných pohledávek (alespoň) po skončení reorganizace. Dle stěžovatele podporuje takovýto výklad mj. existence § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, jakož i závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10. Obecné soudy navíc v projednávané věci neuvedly žádný legitimní cíl, který by odůvodňoval trvalé odepření přístupu stěžovatele k soudu.

8. V druhé části ústavní stížnosti pak stěžovatel brojí nejen proti nemožnosti pokračovat v incidenčním sporu po skončení reorganizace, ale také v jejím průběhu. Navrhuje tedy zrušení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, který výslovně zakotvuje nemožnost vedení incidenčních sporů v průběhu reorganizace. Jinými slovy stěžovatel tvrdí, že i jím předestřený "ústavně konformnější" výklad § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, který by umožnil vedení incidenčních sporů po skončení reorganizace, je stále protiústavní. Ani takovým výkladem totiž není odstraněn rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny - právem na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatel nevidí důvod, proč by řízení o popření pohledávky jiného věřitele nemohlo probíhat současně s reorganizací, která může trvat i přes 10 let. Stěžovatel k podpoře svých závěrů poukazuje mj. také na německou právní úpravu reorganizace, kdy věřitelé mají popěrné právo po celou dobu jejího trvání a nezaniká ani po úspěšném dokončení reorganizace.

9. Stěžovatel rovněž opakovaně poukazuje na specifika tzv. předbalené reorganizace, k níž v tomto případě došlo. Podle stěžovatele v takovém případě není insolvenční správce (na rozdíl od standardního insolvenčního řízení) osobou vybranou nezávisle, nýbrž osobou, jejíž jmenování dlužník inicioval a prosadil. Již s ohledem na toto riziko podjatosti insolvenčního správce by věřitelé měli mít možnost soudně popírat pohledávky ostatních věřitelů v průběhu reorganizace.

III. Posouzení opodstatněnosti návrhu

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, stejně jako návrh s ní spojený. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn své usnesení odůvodnit pouze stručným odkazem na důvod odmítnutí návrhu (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k obsáhlosti ústavní stížnosti (které je rovněž třeba přiznat argumentační kvalitu) se však Ústavní soud nad rámec své zákonné povinnosti k některým námitkám stěžovatele ve stručnosti vyjádří.

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná zejména, co se týče námitek stěžovatele k nemožnosti vést incidenční spor v průběhu reorganizace. Napadená rozhodnutí se totiž možnosti vést incidenční spor v průběhu reorganizace ve skutečnosti netýkají (byť se i Nejvyšší soud některými námitkami v tomto směru zabýval v rámci širšího kontextu). Usnesením městského soudu bylo rozhodnuto nikoli o přerušení incidenčního sporu v průběhu reorganizace, ale o tom, že se v (dříve přerušeném) řízení pokračuje, a současně, že se žaloba odmítá kvůli nedostatku aktivní legitimace stěžovatele. Pokud by tedy stěžovatel chtěl napadat nemožnost popření pohledávky věřitele v průběhu reorganizace, musela by ústavní stížnost směřovat proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o přerušení incidenčního řízení (tak se stalo usnesením ze dne 28. 5. 2019).

12. Napadenými rozhodnutími tedy ve skutečnosti vůbec nebylo aplikováno pravidlo, vyplývající z § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, podle kterého "popření pohledávky přihlášeným věřitelem nemá po dobu trvání reorganizace vliv na zjištění popřené pohledávky". Podstatou napadených rozhodnutí je až soudní výklad, který dovozuje, že v incidenčním sporu nelze pokračovat ani po skončení reorganizace. Návrh na zrušení citovaného ustanovení je tedy zjevně neopodstatněný, stejně jako námitky stěžovatele k tomu, že nemohl vést incidenční spor po dobu reorganizace. Stěžovatel se prosazení těchto svých námitek v tomto řízení před Ústavním soudem nemůže s úspěchem domoci již z výše popsaných procesních důvodů. Nad rámec toho lze uvést, že napadená úprava žádné pochybnosti z hlediska souladu s ústavním pořádkem nevyvolává.

13. Druhou - a pro ústavní stížnost stěžovatele klíčovou - otázkou je pak, zda obecné soudy ústavně konformně dovodily z § 336 odst. 4 insolvenčního zákona také to, že spor o pravost přihlášené pohledávky nelze vést ani po skončení reorganizace. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná i v tomto ohledu.

14. Stěžovateli lze přisvědčit, že výklad zastávaný obecnými soudy omezuje jeho základní právo (jakož i jiných věřitelů v obdobném postavení) na přístup k soudu. Věřitel se totiž ani v průběhu reorganizace, ani po jejím skončení nemůže domoci toho, že pohledávka přihlášená jiným věřitelem byla zjištěna chybně. Základní práva však nejsou neomezitelná, a stejně tak není neomezitelné právo na přístup k soudu - podmínky a podrobnosti základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). V posuzovaném případě je přitom z hlediska ústavního přezkumu důležité, že interpretace § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, kterou obecné soudy (ustáleně) zastávají, je ústavně možná.

15. Jinak řečeno, podstatou ústavního přezkumu není, aby Ústavní soud rozhodoval, který z možných výkladů určitého ustanovení je vhodnější. I dva zcela opačné výklady téhož ustanovení mohou být současně ústavně konformní. Ústavní soud pouze kontroluje, zda výklad, který obecné soudy zastávají, není interpretačně svévolný. Tak tomu v posuzovaném případě není. Stěžovatel sám ostatně v bodě 12 ústavní stížnosti připouští, že způsob, kterým obecné soudy dané ustanovení vykládají, je možný. Právě to je pro posouzení Ústavním soudem rozhodné.

16. V některých výjimečných případech sice Ústavní soud hledá, který ze dvou či více možných výkladů konkrétního ustanovení méně zasahuje do základních práv jednotlivce, resp. více šetří jejich podstatu a smysl (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3241/24 a judikaturu tam citovanou). Ústavní soud tak však činí jen v případech zcela zjevných disproporcí - v situacích, kdy soudní výklad zasahuje do základních práv všech relevantních osob nepoměrně více než jiný možný výklad (srov. bod 32 citovaného nálezu). V posuzované věci přitom takto jasnou ústavněprávní nerovnováhu nelze konstatovat. A především, Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil, jaká je podstata a smysl vyloučení vedení incidenčních sporů po skončení reorganizace (srov. např. bod 26 napadeného usnesení). Nelze tedy jednoznačně říci, že by výklad umožňující vedení incidenčních sporů po skončení reorganizace šetřil základní práva a svobody všech osob lépe než vyloučení této možnosti. V insolvenčním řízení je totiž ve hře mnoho konkurujících zájmů, a to často mnoha věřitelů a dalších osob, jejichž střet se zákonodárce (a soudní výklad) rozhodl řešit tímto způsobem, na kterém není třeba z pohledu zdrženlivého ústavního přezkumu cokoli měnit.

17. Není navíc pravdou, že by věřitel neměl žádné nástroje, jak projevit nesouhlas s tzv. předbalenou reorganizací. Jinak řečeno, věřitel není v natolik citlivém postavení, aby bylo ústavně nutné zachovat jeho možnost soudně popírat pohledávky jiných věřitelů. Jak totiž rovněž vysvětlil Nejvyšší soud, jestliže insolvenční soud posoudí nesprávně naplnění předpokladů uvedených v § 348 odst. 1 insolvenčního zákona, pak může každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, uplatňovat v rámci opravných prostředků námitky nedostatku předpokladů pro schválení reorganizačního plánu (bod 20 usnesení Nejvyššího soudu). Okolnost, že se v posuzované věci jedná o předbalenou reorganizaci, tedy nemá pro posouzení ústavnosti většího významu. Také námitky stěžovatele k (ne)závislosti insolvenčního správce v předbalené reorganizaci Nejvyšší soud ústavně konformně rozptýlil (bod 21 usnesení Nejvyššího soudu).

18. Konečně je třeba se vypořádat argumentací stěžovatele odkazující na nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10. Stěžovatel jinými slovy tvrdí, že v duchu tohoto nálezu nemůže obstát jako legitimní cíl omezení soudního přezkumu skutečnost, že je tím zamezováno případným obstrukcím. Stěžovatelovy odkazy, byť na první pohled přiléhavé, je však třeba vnímat v širším kontextu citovaného nálezu. V něm se Ústavní soud zabýval ústavností toho, že věřitelé nemohou popírat přihlášené pohledávky v žádném případě, a nikoli pouze v reorganizaci. Úvahy Ústavního soudu, uvedené zejména v bodech 38 a 39 citovaného nálezu, tak nelze bez dalšího vztáhnout na zde posuzovanou věc. Specifika reorganizace dle názoru Ústavního soudu umožňují, aby bylo případné zneužití popěrného práva věřitele vzato jako legitimní argument pro omezení soudního přezkumu. Nejvyšší soud navíc v bodech 22, 23 či 26 napadeného usnesení popsal, že při reorganizaci je omezení popírání pohledávek v zájmu úspěšného dokončení reorganizace, a tedy i v zájmu uspokojení pohledávek všech věřitelů jako celku. Není tedy pravdou, že by obecné soudy neuvedly žádný legitimní cíl omezení práva na přístup k soudu, jak tvrdí stěžovatel. Tento cíl soudy uvedly a jde o cíl, který není nelegitimní, a to ani ve světle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10.

IV. Závěr

19. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu