I.ÚS 1385/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že jeho úlohou není zasahovat do procesních rozhodnutí obecných soudů, pokud nebylo porušeno základní právo. Krajský soud správně odůvodnil, že stěžovatelka nesplnila podmínku reálné a závažné újmy pro přiznání odkladného účinku. Ústavní soud se nezabývá odlišnými právními názory nebo návrhy na jiný postup soudů v běžném řízení.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Nataliye Stadnyk, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 32 A 16/2014-28, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že jeho vydáním došlo k porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3, čl. 14 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se žalobou ze dne 30. 1. 2014 domáhala zrušení správního rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 16. 1. 2014, č. j. MV-108272-11/SO-2013, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 27. 3. 2013, č. j. OAM-4524-7/DP-2012, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. V žalobě podala stěžovatelka dle ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 32 A 16/2014-28 bylo rozhodnuto tak, že žalobě ze dne 30. 1. 2014 se odkladný účinek nepřiznává. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že odůvodněnost svého návrhu na přiznání odkladného účinku spatřovala ve skutečnosti, že pobývá na území České republiky se svým manželem a že v době podání žaloby byla účastnicí jiných řízení, kdy chtěla uplatnit své základní právo na projednání věci v její přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud by soud nepřiznal žalobě odkladný účinek, stěžovatelka by byla povinna vycestovat z území České republiky a to by pro ni znamenalo vznik nákladů na cestování, za účelem účasti na soudním řízení, z území Ukrajiny do České republiky a zpět. Rozhodovací praxe Krajského soudu v Brně je ovšem podle stěžovatelky taková, že v zájmu státu je prý nepřiznávat cizincům odkladné účinky žalob, neboť přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s veřejným zájmem, a to s právem České republiky kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území. Stěžovatelka však po celou dobu pobytu na území České republiky nenarušuje bezpečnost státu a ani veřejný pořádek nepřístojným a nezákonným jednáním, nezasahuje do práv a svobod druhých, ani nebyla dosud stíhána a odsouzena za spáchání trestného činu. Nesouhlasí proto s údajně jednotnou rozhodovací praxí českých soudů ve věcech návrhů cizinců na přiznání odkladných účinků žalob. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud jejímu návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že v minulosti opakovaně zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ústavní soud rovněž setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu rozhodnutí, která jsou již konečná a pravomocně rozhodnuta, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity a Ústavní soud není jediným orgánem, jehož úkolem je ochrana ústavnosti. V daném případě stěžovatelka brojí proti v zásadě dílčímu rozhodnutí obecného soudu, jímž soud nepřiznal odkladný účinek její žalobě. Jde tedy o věc která ještě není konečně a pravomocně meritorně rozhodnuta a stěžovatelka tak může využít všechny možnosti k ochraně svých práv, které jí právní řád nabízí v řádném řízení. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem není a nemůže být změna či náprava všech tvrzených pochybení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, po pravomocném skončení věci, posoudit, zda řízení jako celek obstojí z ústavněprávního hlediska. Ve své judikatuře sice připouští výjimky, které spočívají v tom, že ústavní stížností lze někdy napadnout i nemeritorní rozhodnutí, které tvoří samostatnou uzavřenou část řízení a bezprostředně a citelně zasahuje do základních práv stěžovatele. K tomu však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu obecného soudu a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr. Krajský soud v Brně zaujal právní názor, který řádně a racionálně odůvodnil. Vyslovil přitom zejména, že ze zákona vyplývá povinnost žalobkyně (stěžovatelky) tvrdit a prokázat možný vznik újmy; musí konkretizovat, jakou újmu by pro ni znamenaly následky vydaného rozhodnutí a specifikovat jejich intenzitu. Hrozící újma musí být reálná a závažná, nikoliv hypotetická a bagatelní. S ohledem na zjištění, provedená v dané věci, dospěl soud k závěru, že pro přiznání odkladného účinku žalobě stěžovatelky není důvod. Krajský soud v Brně ve svém napadeném rozhodnutí rovněž konstatoval, že do rodinného a soukromého života cizince - v případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k pobytu na území České republiky - fakticky zasahuje až případné následné rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. K tomu v daném případě samozřejmě nedošlo. Podstata předmětné ústavní stížnosti tedy v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, resp. v názoru, jakým způsobem měl nebo má obecný soud v řízení postupovat, a to tak, jakoby na přiznání odkladného účinku předmětným žalobám (tedy vždy kladnému rozhodnutí) byl v zásadě právní nárok. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudu, které je a musí být - v dané fázi řízení - nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví - v daném případě navíc v situaci, kdy ve věci ani není meritorně rozhodnuto - což by bylo rovněž v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V podstatě by se tak stavěl na začátek a nikoliv na konec přezkoumávání konkrétního případu a stal by se jakousi dozorující "superinstancí" nad postupem orgánů veřejné moci. V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.