I.ÚS 1389/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Michala Knappa, LL.M., zastoupeného JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jablonského 640/2, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2026 č. j. 30 Cdo 246/2026-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024 č. j. 68 Co 235/2024-190 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2024 č. j. 18 C 182/2023-132, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2024 č. j. 18 C 182/2023-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem České národní banky (dále jen "ČNB"). Ředitelka sekce dohledu nad finančním trhem ČNB totiž zaslala společnosti UNIQA pojišťovna a.s. (dále jen "pojišťovna") negativní vyjádření k osobě stěžovatele, na jehož podkladě následně pojišťovna upustila od svého záměru jmenovat stěžovatele do funkce člena představenstva. Stěžovatel žaloval ČNB o zaplacení 13 000 000 Kč s příslušenstvím. Tuto částku v žalobě vypočetl jako součet potenciálního (ušlého) příjmu za dva roky zaměstnání u pojišťovny, výkonnostní bonus ve výši 30 % z fixní mzdy a hodnoty užívání poskytnutého firemního vozidla.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu z důvodu promlčení zamítl (bod 35 a násl.). Stěžovatel podal žalobu až téměř 4 roky poté, co se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro uplatnění nároku. Nad rámec toho se obvodní soud vyjádřil i ke konkrétním námitkám stěžovatele (bod 49 a násl.). Nárok stěžovatele selhává již v prvním kroku posouzení - ČNB se nedopustila nesprávného úředního postupu, jelikož pouze reagovala na dotaz pojišťovny a sdělila jí názor na důvěryhodnost stěžovatele v rámci tzv. Fit and Proper testu. Stěžovatel působil ve vedoucí pozici ve společnosti O., která se za dobu jeho působení dopustila závažných přestupků. Obvodní soud rovněž zdůraznil, že obsazení osoby do funkce v představenstvu je plně v kompetenci samotné pojišťovny, stanovisko ČNB není autoritativní, a proto zde rovněž není dána příčinná souvislost mezi jednáním ČNB a tvrzenou škodou.

3. Městský soud v Praze následně rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud nakonec odmítl dovolání stěžovatele. Stěžovatel v dovolání nově namítal, že obecné soudy nezohlednily povahu uplatňované škody jakožto opakovaného plnění, jehož jednotlivá plnění jsou samostatnými nároky a počátek promlčecí doby tak běží u každého z uplatněných nároků zvlášť. Nejvyšší soud však tuto námitku považoval za nepřípustně uplatněné nové skutečnosti ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř.

4. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti všem třem rozhodnutím obecných soudů. Za "jádro ústavní stížnosti" však označuje otázku, zda má Nejvyšší soud pravdu, že stěžovatelova námitka o nároku jako "opakovaném plnění" je otázkou skutkovou, nebo má pravdu stěžovatel, že jde o otázku právní, kterou měl Nejvyšší soud posoudit bez dalšího ex offo. Stěžovatel v tomto postupu Nejvyššího soudu spatřuje odepření přístupu k dovolacímu soudu. Obecné soudy podle stěžovatele posoudily promlčení mechanicky "en bloc", aniž zohlednily "strukturu uplatněného nároku". Stěžovatel dále znovu rozporuje, že by měl již v roce 2019 všechny potřebné informace k uplatnění svého nároku. Podpůrně stěžovatel zmiňuje i některé další argumenty (např. otázku údajného evropského rozměru dané právní otázky a povinnosti položit předběžnou otázku k SDEU).

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, co se týče námitek 1) k vědomosti stěžovatele o škodě a o osobě odpovědné za škodu a 2) k nepředložení předběžné otázky SDEU. V případě první námitky lze plně odkázat na napadená rozhodnutí, která přesvědčivě a logicky vysvětlují, že stěžovatel již v roce 2019 věděl nejen o negativním stanovisku ČNB, ale také o podstatě těchto výhrad (srov. např. bod 9 odůvodnění městského soudu). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti neshledal v závěrech obecných soudů žádné ústavně relevantní pochybnosti. Co se týče námitky nepředložení předběžné otázky SDEU, Nejvyšší soud řádně odůvodnil, že napadené rozhodnutí nezáviselo na tom, zda (zjednodušeně řečeno) ČNB vykonává svým stanoviskem dohled a zda je tento dohled v souladu s unijním právem.

6. Ústavní stížnost je rovněž zjevně neopodstatněná, co se týče argumentů stěžovatele k přípustnosti dovolání. Stěžovatel tvrdí, že obvodní soud a městský soud měly z vlastní iniciativy (bez toho, aby to stěžovatel tvrdil) posoudit počátek běhu promlčecích lhůt odděleně pro jednotlivé nároky, vyplývající z uplatněného nároku jakožto opakovaného plnění. Pokud stěžovatel tuto námitku vznesl až v dovolání, nemohla podle něj být nepřípustnou novotou, jelikož nejde o otázku skutkovou, ale právní, kterou mají soudy řešit i bez iniciativy žalobce.

7. Otázka povahy žalovaného nároku (jakožto opakovaného plnění) se na první pohled skutečně může zdát být otázkou právní. Pokud přitom Nejvyšší soud označí právní otázku za skutkovou, a proto se touto otázkou odmítne zabývat, může dojít k porušení základních práv jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1399/24). Ve zde posuzované věci je však důležité, že stěžovatel tuto otázku vznesl až v dovolání. Navíc, stěžovatelem nově předestřená argumentace nebyla výhradně otázkou právní. Pokud by totiž stěžovatel chtěl úspěšně žalovat nárok jako opakované plnění (jako jednotlivé nároky), musel by již před podáním dovolání svůj žalobní návrh formulovat odlišně, a tedy tvrdit jiné skutečnosti. Zejména by z hlediska skutkového musel tvrdit, že se o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvídal postupně (že se o každé ušlé měsíční mzdě dozvěděl až ke dni, kdy mu ze strany pojišťovny mohla být vyplacena). Nic takového však ze žaloby, se kterou se Ústavní soud seznámil, neplyne. Nejvyšší soud tedy správně odkázal na § 241a odst. 6 o. s. ř., který zapovídá uplatnění nových skutečností v dovolání.

8. Nelze navíc přehlédnout judikaturu, dle které ani právní argumentace doposud v řízení nevznesená není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ze dne 26. 7. 2023 sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 651/2023, ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 23 Cdo 3871/2023 či ze dne 17. 12. 2024 sp. zn. 23 Cdo 2873/2024). I kdyby tedy otázka vznesená stěžovatelem hypoteticky byla čistě právní, nebyla by přípustná.

9. Stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu je pro posuzovaný případ zcela nepřiléhavá. Týká se totiž situace, kdy Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl jako vadné, a nikoli nepřípustné jako tomu je ve zde posuzované věci (nález sp. zn. II. ÚS 3643/15). Z judikatury Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu přitom nevyplývá, že by byl Nejvyšší soud povinen posoudit jako přípustnou takovou otázku, která je dovolatelem 1) poprvé uplatněna až v dovolání, 2) má významné souvislosti s žalobními skutkovými tvrzeními a 3) u které je navíc sporné, zda na řešení této otázky vůbec rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, tedy zda je splněna podmínka ve smyslu § 237 o. s. ř.

10. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že byl formalisticky "sankcionován" za to, že uplatnil v dovolacím přezkumu skutkovou otázku, když se ve skutečnosti podle jeho názoru jednalo o otázku právní. Nejvyšší soud neodmítl jeho dovolání jen proto, že jde o otázku skutkovou, ale především proto, že jde o námitku, kterou stěžovatel poprvé vznesl až v dovolání, a proto je nepřípustná.

11. Obvodní soud navíc přesvědčivě odůvodnil, že stěžovatelův nárok na náhradu škody by byl jistě neúspěšný, i kdyby nebyl promlčený. Závěry obvodního soudu o tom, že se ČNB vůbec nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že odpověděla na žádost o právně nezávazné stanovisko, jsou plně logické.

12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu