I.ÚS 1399/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Jelínkové, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3310/2025-90 ze dne 2. 3. 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 236/2025-48 ze dne 27. 5. 2025 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 206 EXE 5149/2024-26 ze dne 4. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy coby povinná domáhala zastavení exekuce s tvrzením, že exekuční titul (elektronický platební rozkaz č. j. EPR 304202/2023-6 ze dne 15. 12. 2023) trpí vadami a výkon tohoto rozhodnutí by vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo by byl v rozporu s principy právního státu.

2. Okresní soud Praha-západ napadeným usnesením stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce zamítl. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který nicméně napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

3. Nejvyšší soud následně stěžovatelčino dovolání odmítl napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné, neboť žádná ze stěžovatelčiných dovolacích otázek nezaložila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 tamtéž.

4. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelka se neztotožňuje se závěry obecných soudů o tom, že v jejím případě nejsou dány výjimečné okolnosti, pro které se může exekuční soud zabývat správností exekučního titulu. Tvrdí, že v její věci jsou tyto mimořádné okolnosti dány, neboť "je povinna hradit dluhy, které s [ní] žádným způsobem nesouvisí, nepřešly na ni a není za ně jakkoliv odpovědná." Tvrdí, že z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, vydaného prostřednictvím soudního komisaře, č. j. 32 D 504/2022-47 ze dne 22. 7. 2022 vyplývá, že se dědičkou zemřelého nestala a nemůže být proto odpovědná za jeho dluhy. Shrnuje důvody, pro které má za to, že exekuční titul trpí vadami, a exekuce proto měla být zastavena.

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl ovšem k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti znovu opakuje svoji argumentaci ohledně vad exekučního titulu. Podle Ústavního soudu se však se všemi jejími námitkami již ústavně konformním způsobem vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích.

7. Nejvyšší soud především uvedl, že si je vědom závazné judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (s odkazem na nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 a sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018 či na svou širokou rozhodovací praxi v těchto případech, srov. bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Prostor pro zastavení exekuce se nicméně vytváří pouze tehdy, je-li "nespravedlnost" plnění přisouzeného exekučním titulem již s ohledem na základní okolnosti případu natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu.

8. Posuzovanou věc však mezi judikaturou akceptované výjimečné případy zařadit podle obecných soudů nelze. Uvedenému posouzení věci nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Lze přitom souhlasit se závěrem krajského soudu, který v bodě 12 napadeného usnesení vymezuje, že stěžovatelka "spatřuje zásah do svého práva v tom, že popis skutkových okolností, na nichž oprávněná vystavěla svou žalobu v nalézacím řízení, neodpovídá skutečnosti a věc líčí po skutkové stránce odlišně." Jak navíc vysvětluje Nejvyšší soud, stěžovatelčina argumentace, že nebyla dědičkou zemřelého a nemůže být proto odpovědná za jeho dluhy, nemůže obstát. Z bodu 8 napadeného usnesení tohoto soudu vyplývá, že "[n]árok vycházel z pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2022, č. j. 32 D 504/2022-47, vydaného v pozůstalostním řízení, podle něhož bylo nynější povinné vydáno (jako majetek nepatrné hodnoty) bytové zařízení do dvou místností bytu užívaného zůstavitelem jako nájemcem. Oprávněnému byl vyklizený byt protokolárně předán dne 30. 11. 2022. Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 410/2021, na něž dovolatelka poukazuje, nelze použít; dovolatelka zcela přehlíží, že v projednávané věci z její strany reálně došlo k nabytí zařízení bytu po zůstaviteli." 9. Postup exekučních soudů ve vztahu ke stěžovatelce Ústavní soud proto nepovažuje za rozporný s principy demokratického právního státu. Konečně stěžovatelce ničeho nebránilo namítat uvedené nedostatky v rámci nalézacího řízení.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu