I.ÚS 1411/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti IFIS investiční fond, a.s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, zastoupené advokátem prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 176/2026 ze dne 12. března 2026 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZN 20/2025-525 ze dne 11. února 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít neuvolněním finančních prostředků zajištěných stěžovatelce podle § 79a trestního řádu.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, policejní orgán zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, které dále rozšířil o podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Trestných činů se měl dopustit dosud neustanovený pachatel a mělo k nim dojít v souvislosti s dražbou provedenou v rámci exekučního řízení, v němž stěžovatelka vystupuje jako oprávněná. Hlavní město Praha mělo v úmyslu se dražby účastnit a na tajném jednání rady byla schválena maximální výše kupní ceny v částce 650 milionů Kč. Dražba následně probíhala tak, že po příhozu ve výši 376 milionů Kč přihazovali jen dva účastníci dražby - hl. m. Praha a subjekt později zjištěný jako IFIS akvizice V, s. r. o. (dceřiná společnost stěžovatelky), který nakonec nabídl částku 647 900 000 Kč, načež hl. m. Praha nabídlo konečnou částku 649 000 000 Kč. Podstata prošetřované trestné činnosti tak má zjednodušeně řečeno spočívat v tom, že zainteresované subjekty disponovaly neveřejnou informací, kterou využily k umělému navýšení nejvyššího podání.

3. Usnesením policejního orgánu ze dne 7. 7. 2025 došlo k zajištěních peněžních prostředků na účtu stěžovatelky až do celkové výše 540 880 834,89 Kč (jde o částku, která stěžovatelce náležela na základě rozdělení podstaty v exekučním řízení). Dne 5. 2. 2026 podala stěžovatelka žádost o zrušení zajištění, neboť podle znaleckého posudku byla cena vydražených nemovitostí 704 107 000 Kč, a výtěžek z dražby tak nemohl představovat výnos z domnělého trestného činu. Městské státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením žádost zamítlo mimo jiné s tím, že podle posudku znaleckého ústavu je hodnota daných nemovitostí 382 180 000 Kč, res. 418 281 000 Kč. Ve stížnosti pak stěžovatelka mimo jiné namítala, že by vzhledem k uvedenému alespoň měla být snížena výše zajištění, neboť je zřejmé, že minimálně v částce odpovídající hodnotě nemovitosti nejde o výnos z trestné činnosti. Městský soud v Praze stížnost napadeným usnesením zamítl, když uvedl, že připadají do úvahy i další možné právní kvalifikace řešeného skutku, včetně pletich při veřejné dražbě podle § 258 trestního zákoníku či podvodu podle 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Takto zmanipulovanou dražbu by přitom podle městského soudu nebylo možné považovat za způsobilý podklad pro udělení příklepu a hl. m. Praha by se mohlo domáhat obnovy řízení; v případě anulování příklepu by se jí přitom vracela celá prodejní cena.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zajištění peněžních prostředků podle § 79a trestního řádu nemůže sloužit jako zajištění hypotetického nároku poškozeného. K tomu je určen postup podle § 47 trestního řádu, který lze uplatnit jen vůči majetku obviněného poté co bylo zahájeno trestní stíhání. Postup městského soudu, který nepovažoval celou zajištěnou částku za možný výnos z trestné činnosti, tak stěžovatelka označuje za obcházení zákona. Stěžovatelka dále uvádí, že nastíněný občanskoprávní postup hl. m. Prahy není vůbec možný a že kdyby byl, pak by tím spíše hl. m. Praha mělo k dispozici prostředky občanského práva, jak se svých nároků domoci včetně podání návrhu na předběžné opatření.

5. Dále stěžovatelka namítá, že zajištění tak vysoké částky je nepřiměřené, neboť zahrnuje částku o cca 310 milionů Kč vyšší, než činí nejvyšší možná v úvahu připadající škoda. Doba zajištění ke dni podání ústavní stížnosti navíc dosahuje více než deseti měsíců, což má zjevné dopady na hodnotu spravovaného majetku stěžovatelky, jejíž podnikání spočívá v aktivní správě investičního majetku. Konečně stěžovatelka namítá i to, že městský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a vymezuje se proti spekulativním úvahám městského soudu ohledně možné trestněprávní kvalifikace skutku, jež jsou zcela mimo rámec dosavadních úvah policejního orgánu.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je nutno vykládat restriktivně možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu. Ústavní soud koriguje pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho intervence do probíhajícího řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 808/26 ze dne 15. 4. 2026).

8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 48). Jak již přitom bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit zákonnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení.

9. V nyní posuzované věci zajištěné peněžní prostředky (v celém rozsahu) pocházejí z dražby, jejíž okolnosti vzbuzují v orgánech činných v trestním řízení řádně odůvodněné podezření, že v její souvislosti mohl být spáchán trestný čin, přičemž jak městský soud také vysvětlil, dražba v konečném důsledku mohla být nezákonná. Vzhledem k fázi trestního řízení a poměrně složité právní povaze věci (jak co do důsledků trestněprávních, tak důsledků občanskoprávních) přitom Ústavní soud nepovažuje za neústavní úvahu orgánů činných v trestním řízení, že celá zajištěná částka může představovat výnos z trestné činnosti, když nelze vyloučit, že stanovení jeho přesné výše by mohlo teoreticky souviset nejen s ohodnocením daných nemovitostí, ale i s tím, jak bude na danou činnost trestněprávně nahlíženo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, jaká maximální škoda mohla podle jejího názoru hl. m. Praha vzniknout, nicméně jednak okruh případných poškozených není dosud pevně stanoven, jednak výnos z trestné činnosti nemusí vždy přesně odpovídat způsobené škodě. Je zřejmé, že s dalším trváním zajištění budou orgány činné v trestním řízení nuceny své úvahy zpřesňovat a ve světle stěžovatelčiných námitek dále zvážit nezbytnost trvání zajištění (v namítaném rozsahu), v tento moment ale Ústavní soud důvod ke svému výjimečnému zásahu neshledává.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu