I.ÚS 1427/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FLADEMON s.r.o., sídlem Chalupnická 40/14, Praha 15, zastoupené Mgr. Petrou Horkou, advokátkou, sídlem Nad Primaskou 1005/21, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 219/2025-62 ze dne 30. 3. 2026 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 1/2025-70 ze dne 3. 9. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se před správními soudy bránila proti dodatečným platebním výměrům, kterými jí byla doměřena daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období od listopadu 2018 do dubna 2019. Celkem jí bylo platebními výměry uloženo doplatit na dani 11 948 949 Kč spolu s penále v celkové výši 2 349 792 Kč. Podle závěrů správce daně byla stěžovatelka zapojena do obchodních řetězců zatížených podvodem na DPH a nevznikl jí nárok na odpočet u plnění, která představoval nákup kuřecího masa od dodavatele ABC Investor s.r.o. a nákup slunečnicového oleje od dodavatele Fresh & Fit s.r.o. Odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům Odvolací finanční ředitelství zamítlo a dodatečné platební výměry potvrdilo.

2. Městský soud v Praze její žalobu pro rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl.

3. Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") následně zamítl i kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí městského soudu. Shledal, že daň byla doměřena před uplynutím prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Dále potvrdil závěry k existenci podvodu a k tomu, že o něm stěžovatelka věděla. Procesní práva stěžovatelky nebyla podle NSS porušena ani tím, že v odvolacím řízení vedlejší účastník použil jako důkaz svědeckou výpověď, která byla pořízena v trestním řízení proti jedinému jednateli stěžovatelky, tj. mimo daňové řízení týkající se stěžovatelky samotné. Opakovaný výslech totiž nebylo možné provést, nešlo ale o jediný nebo rozhodující důkaz. Stěžovatelka se mohla s obsahem protokolu o výslechu seznámit, jelikož byl součástí veřejné části odvolacího spisu. Navíc stěžovatelka nerozporovala průběh výslechu ani konkrétní z něj učiněná skutková zjištění a důkaz samotný nebyl nezákonný.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká městskému soudu, že provedl "pouze formální, nikoli materiální" soudní přezkum, při němž přesvědčivě nereagoval na její námitky. Omezil se na reprodukování argumentace správních orgánů, ale neprovedl vlastní přezkum. Tím jí byla odepřena efektivní soudní ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

5. Prvostupňový soud se měl nedostatečně zabývat porušením povinnosti správce daně nejprve vyzvat k podání dodatečného daňového tvrzení, které bylo podle stěžovatelky projevem svévole správce daně. Co se týče závěru, že stěžovatelka věděla o podvodu, nebo vědět mohla a měla, městský soud opět převzal závěr správního orgánu bez potřebné individualizace, nezohlednil rizika různých odvětví a konkrétní vědomosti stěžovatelky. Nespecifikoval, jaké podezřelé znaky měla právě stěžovatelka rozpoznat; v podstatě vycházel z její objektivní odpovědnosti za porušení daňové neutrality. V tom stěžovatelka spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry městského soudu, a současně nevypořádání jejích námitek. Nemohla dokazovat, že o podvodu nevěděla, neboť by šlo o nepřiměřený požadavek týkající se důkazního břemene porušující čl. 37 odst. 3 Listiny.

6. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka vytýká "přehnanou zdrženlivost", neboť tato pochybení nenapravil. Důsledkem je nepřiměřený zásah do majetkové sféry stěžovatelky, porušující čl. 11 odst. 1 Listiny.

7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka konkretizovala, že řádná individualizace rozhodnutí vyžadovala zjistit "konkrétní podezřelou okolnost, její objektivní poznatelnost pro stěžovatelku, její význam z hlediska existence podvodu a absenci odpovídající reakce ze strany stěžovatelky". Dodala, že správní soudy se vůbec nezabývaly otázkou ústavní použitelnosti důkazů získaných v trestním řízení.

8. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí až do rozhodnutí o ústavní stížnosti, což odůvodnila tím, že jí v případě výkonu rozhodnutí hrozí závažná újma na majetkových právech (v podobě rizika likvidačního dopadu exekuce a paralyzování podnikání).

III. Procesní předpoklady řízení a opodstatněnost ústavní stížnosti

9. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud však dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Jak je patrné ze shrnutí ústavní stížnosti, stěžovatelka se primárně vymezuje proti rozsudku městského soudu a tomu, jak provedl soudní přezkum. Rozhodnutí, které tento rozsudek samo přezkoumávalo ? tzn. rozsudek NSS ? kritizuje zejména proto, že tyto vady samo nevytklo. Stěžovatelčiny výhrady ale zůstávají převážně v obecné rovině a nijak nereagují na konkrétní odůvodnění rozhodnutí NSS.

11. Ústavní soud proto posoudil obsah obou napadených rozhodnutí z toho pohledu, který nastínila stěžovatelka v ústavní stížnosti a který odpovídá podobě její argumentace v ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že nespatřuje důvod zpochybňovat efektivitu soudní ochrany poskytnuté správními soudy. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že věci věnoval řádnou pozornost. Nepodává se z něj naopak, že městský soud bez dalšího převzal závěry daňových orgánů, jak tvrdí stěžovatelka. Jeho rozhodnutí podrobně popisuje skutková zjištění plynoucí ze spisu, na něž navazuje samostatné, srozumitelné a vnitřně koherentní právní hodnocení městského soudu vztahující se k žalobním bodům vymezeným stěžovatelkou.

12. Kvalita odůvodnění rozsudku městského soudu, obecně hodnoceno, odpovídá právu na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jakožto součásti práva na soudní ochranu.

13. Konkrétněji pak nemá Ústavní soud městskému soudu co vytknout ani v otázce individualizace úvah týkajících se vědomosti stěžovatelky o zapojení do obchodního řetězce zatíženého daňovým podvodem. Na rozdíl od stěžovatelky shledává Ústavní soud úvahy správních soudů podložené konkrétními skutkovými zjištěními, mj. k vlastní obchodní činnosti stěžovatelky, podobě obchodních řetězců nebo základním informacím o obchodních partnerech, které si stěžovatelka zvolila. Stěžovatelka se obecně brání tím, že nemohla dokazovat svou nevědomost, ale ke skutkovým zjištěním, o které správce daně svůj závěr opřel, se v řízení před správními soudy nijak konkrétně nevyjádřila (jak konstatoval NSS v bodě 38 svého rozsudku, což stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporovala). Ústavní soud tak nemá za to, že by na ni bylo kladeno nepřiměřené důkazní břemeno. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 402/15 ze dne 8. 6. 2015 (Nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a ochrana dobré víry nabyvatele) je k této otázce zcela nepřípadný, což dokládá už to, že přímá citace z tohoto nálezu, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, se v něm vůbec nevyskytuje.

14. Shodný závěr o ústavní souladnosti postupu správních soudů Ústavní soud učinil ve vztahu k hloubce vypořádání námitky o nepoužití výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení. S tou se oba správní soudy zjevně vypořádaly a neopomenuly ji, ačkoli stěžovatelka tvrdí opak.

15. Tvrdí-li stěžovatelka, že se správní soudy vůbec nezabývaly použitelností důkazů získaných v trestním řízení, nelze jí přisvědčit. Oba správní soudy se této otázce podrobně věnovaly (podrobně viz rozsudek městského soudu, body 178 až 220, a NSS, body 39 až 48). Ačkoli stěžovatelka žádnou další věcnou argumentaci k této námitce neuvádí a není tedy třeba ji hlouběji posuzovat, Ústavní soud nad rámec věci podotýká, že co do přihlédnutí k důkazům získaným v trestním řízení se tato věc prima facie odlišuje od věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 2862/25 ze dne 29. 4. 2026, neboť jak upozornily správní soudy (a stěžovatelka to nijak konkrétně v ústavní stížnosti ani doplnění nerozporuje), tyto důkazy byly vneseny do řízení až během odvolacího řízení a měly pouze podpůrnou funkci.

16. Stěžovatelka tak zjevně především není spokojena se závěry, ke kterým městský soud a následně NSS dospěly, přičemž právě rozhodnutí NSS stěžovatelka ve své argumentaci v ústavní stížnosti prakticky opomíjí a nijak na jeho konkrétní závěry nereaguje. Ústavní soud proto pouze obecně konstatuje, že i rozhodnutí NSS naplnilo záruky soudní ochrany stěžovatelky, je řádně odůvodněné a vypořádává se s jejími námitkami. I ve světle toho Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že nepředestřela žádné relevantní a konkrétní argumenty, které by nasvědčovaly možnému porušení jejích ústavně garantovaných práv.

17. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

18. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samé rozhodl bez zbytečného odkladu, čímž se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu